Search

Start Over Harvested from Dramata Date Unknown

1435. Ifigenie v Aulidě. Několik poznámek k inscenaci s pádem představitelů

Creator:
Císař, Jan
Type:
subordinate record
Description:
Ifigenie v Aulidě. Několik poznámek k inscenaci s pádem představitelů Premiéru Eurípidovy Ifigenie v Aulidě vážně narušil pád hlavních představitelů Kateřiny Brožové a Václava Vydry z výšky téměř dvou a půl metru. V takovém případě je těžké vyslovovat soudy nad celkem, a tak je tento text jen poznámkami k té části představení, kterou incident nezasáhl. Nad jevištěm – asi tak ve výši dvou metrů – visí objekt, jenž je zmenšenou plochou pro hraní. Režisér Martin Čičvák jej nazývá zvláštní chodbou smrti uprostřed vesmíru. A zároveň může tento objekt znázorňovat i útes, odkud Agamemnón přehlíží řecká vojska, která chtějí odplout do Tróje, aby ztrestala únos Heleny, manželky Agamemnónova bratra Menelaa. Tak začíná inscenace Eurípidovy tragédie Ifigenie v Aulidě v Divadle na Vinohradech. Ten objekt se opravdu o premiéře stal životu nebezpečným útesem, neboť Václav Vydra jako Agamemnón se v jedné dramatické situaci zřítil spolu s Kateřinou Brožovou (Klytaimnéstrou) dolů. Svědčí o velkém štěstí, ale i herecké kázni především obou zmíněných herců i celého souboru, že představení mohlo pokračovat. To obecenstvo vděčně ocenilo závěrečným potleskem vestoje. Je jasné, že tato událost vážně narušila poslední část představení a nerad bych vyslovoval jakékoliv soudy nad celkem inscenace. Tak tedy místo recenze jen pár poznámek o věcech, jež touto záležitostí nebyly zasaženy. Především k samotné chodbě smrti. Režisér Čičvák ji nazývá jevištní metaforou, kterou nelze převést do slov. Nu dobrá, prosazuje se tu v současném divadle tak silný vliv vizuality, která směřuje k obrazu jako přímému setkání s komplexitou – tentokrát jak (hlavně) se smrtí, tak s vojskem, válkou. Jsem pro setkání s neredukovanou realitou jako se složitostí, jež nemá hranic, a chápu, o co určitý typ divadla tímto scénováním usiluje. Ale je nutné se k této neredukovatelnosti dostat v nějakém divadelním řešení, neboť tak vzniká souvislost s dějem, jednáním postav, situacemi. Hledání současné polohy V tomto představení však není než zúžený vyvýšený prostor „sám o s ob ě“, jejž lze vykládat a chápat všelijak – a ještě brání některým divákům pořádně vidět, a dokonce omezuje i herecký projev. Tím ovšem podíl vizuality na představení nekončí. Jiné vizuální záležitosti usilují o to, abychom nahlédli do některých dalších souvislostí. Dětská kolébka s nemluvnětem, jeho vrnění, plenky a lahev s krmením, s nimiž se představuje Klytaimnéstra v závěru představení, mají ukázat, že rod Atreovců má další potomky, z nichž jeden je Orestés, jenž – jak je známo z řeckých mýtů – posléze zabije svou matku Klytaimnéstru. Ale je to zbytečné a působí to trapně, až směšně v mýtopoetickém světě, do něhož Eurípidovou hrou vstupujeme. A to nemluvím o třech mladých ženách, které mají zřejmě být chórem, provázejícím a komentujícím děj, zatímco jsou chvílemi rozjívenými mladými dívkami, které se bez dozoru dostaly na výlet, a jindy zase skupinkou dívenek zmítanou neukojenou sexuální zvědavostí. A ještě navíc divák celou dobu luští, co se stane s botami, které možná představují na jevišti řecké vojsko. Samozřejmě že inscenace hledá dnešní polohy. Nejsoučasnější je pro nás především základní dramatická situace Eurípidova textu: otec a vladař, jenž musí z vůle bohů obětovat život své dcery v zájmu celku; odtud nepochybně rostou četná možná témata – včetně transcendentálního uchopení, to jest zobrazení sebepřesahujících cílů pomáhajících a prospěšných skupinám lidí nebo celé společnosti. Což lze také chápat negativně: jako příležitost ke zneužití ve jménu mocenských ambicí, které zpochybňují cenu života. Současné herectví bude čerpat své inspirace vždycky převážně z těchto psychologických sociálních a individuálních motivací, jako je tomu i v této inscenaci, kdy se Eurípidovu textu v přebásnění Josefa Topola (za filologické spolupráce Karla Hubky) dostává zejména v dialogu Agamemnóna Václava Vydry a Klytaimnéstry Kateřiny Brožové díky dramatickému napětí plastičnosti a životní uvěřitelnosti. Jinak ovšem chybí dimenze, která je vlastní mýtopoetickému světu, v němž nejde jen o logos – rozumný a zjevný řád –, ale také o to, co zjevné není – o duši a to, co Zdeněk Hořínek nazval kdysi (ovšem v kontextu křesťanském) „vertikálním přesahem“. To je ovšem osud velké části inscenací antických dramat v českém divadle. To však neznamená, že bychom se neměli o tento divadelní odkaz znovu a znovu pokoušet, a z tohoto hlediska lze také přijmout poznamenanou vinohradskou premié_jto
Rights:
autorská práva www.olympos.cz

1439. II

Creator:
Jeřábková, Z.
Type:
subordinate record
Description:
Jeřábková, Z.: "Příloha 2.", Kulturní zápisník, Brno, Vysílání 30. 11. 1968.II.Antické drama se objevuje na brněnské činoherní scéně jen velmi zřídka. Jako ostatně na celém světě. Spíš se teoreticky uznává nesmírná kulturní hodnota antického dramatického odkazu a už méně se současní tvůrci pokoušejí o jeho scénický život.Mahenově divadle se po Medei, inscenované před několika lety vrací dramaturgie opět k Euripidovi. Jenže poněkud oklikou - totiž přes … výklad a úpravu současného autora. Ujme-li se však adaptace tak silná osobnost, jako je Jean Paul Sartre, pak je jen přirozené, že taková úprava nese všechny klady i rozpory takového počinu. Sartre si totiž připodobnil Euripidovu tragedii o dobytí Tróje svému pojetí světa, své filosofii i svým zákonům tvůrčího dramatika. Vznikla tak na základě - řekli bychom daného Euripidova tématu - takřka svébytná variace hry o nelítostných krutostech dobyvatelské války v posledních chvilkách opuštěných Trójanek v rodném městě, ostře kontrastující s takřka shawovsky impertinentním výkladem počátků této legendární války. A právě tento kontrast v celkové stavbě hry, jak ji připravil Satre kdysi pro Theatre National Populair a jak ji zvolila brněnská dramaturgie, ten je zdá se příčinou nejednotnosti stylu režijní práce.Zdeněk Kaloč jakoby se tentokrát nedokázal rozhodnout, kterým směrem vykročit. A tak jeho výsledná práce na Euripidových a Sartrových Trojánkách zůstala někde na poloviční cestě. Není tu ani důsledná stylizace hereckého projevu - i když některé herecké výkony směřují právě k této výslednici: například Helena Trýbová v roli Hekuby, nebo sbor Trójanek. Na druhé straně je tu výkon Vlasty Fialové a Rudolfa Krátkého, kteří svůj výstup Heleny a Menelaa předvedli sice brilantně, s jemným ironickým nadhledem a konverzačním šarmem, ale právě tím se dostali na úplný protipól výsledných snah reprezentovaných právě Helenou Trýbovou. Velmi blízko má k režijně-hereckému pojetí postav Fialové a Krátkého výkon Josefa Husníka jako řeckého posla Talthybia, který měl ve svém celkovém vyznění daleko blíž k "chlubnému vojínovi" z Plauta, než k poslu z antické tragedie. Rozporným prvkem je tentokrát i zmodernizovaný trójský kůň, jehož scénickou podobu navrhl Bohumír Matal. Přispívá k směsici nesourodých inscenačních postupů a dílčích forem, které jako spojený výsledný dojem nemohly (i když jednotlivě jsou zajímavé) dosáhnout žádoucí stylové čistoty a jednoty. A to je jistě překvapující zjištění právě u typu režiséra, jakými Zdeněk Kaloč je, který právě v minulých svých jevištních pracích důsledně sledoval jednotu stylu. Ovšem je možné, že Kaloč právě v inscenaci Hliněného vozíčku dovršil jednu etapu svého vývoje a nyní hledá a sonduje cestu pro další uměleckou práci. A to je sympatické a zaslouží si respekt, přesto jsou však Trójanky zajímavým poznatkem pro obecenstvo, které si tu může znovu ověřit, jak věčné a neustále jiskřící jsou v dějinách lidstva otázky války a míru, zrady a věrnosti, násilí a jeho obětí. A jak marná touha po štěstí člověka zneklidňovala umělce před více než dvěma tisíci lety stejně jako dnes.Dr. Z. Jeřábková
Rights:
autorská práva www.olympos.cz

Limit your search

Show values starting with
more »