Srna, Zdeněk: "Oratorium", Práce, 14. 1. 1969, str. 6.OratoriumPoslední z trojice velkých antických dramatiků, Eurípides dovršil a zároveň proměnil starou řeckou tragedii. Zbavoval ji osudovosti vln, které leží mimo lidský svět a jeho síly. Díval se na člověka a jeho společnost očima oproštěnýma od mýtů všemocnosti božských sil a iluzí heroismu, povyšujícího vojenské a politické expanze a agrese na hrdinské epopeje. Všímal si světa lidí, jejich psychiky, a kreslil jejich vášně i rub jejich činů. Kritik své společnosti citlivě odhalující vnitřní rozpory, pozvedl svůj hlas v tragédii Trójanky proti válečným plánům své obce. Podíval se na oslavované dobytí Tróje očima přepadených, a když zbavil motivy činů božského ospravedlňování, zůstal mu obraz krutého ničení a ziskuchtivého dobyvatelstva, zoufalství zotročovaných.Jean Paul Sartre, filosof lidské existence, zaujat pozorností, kterou věnovala demokratická veřejnost jeho vlasti inscenací doslovného převodu hry v době francouzsko-alžírského konfliktu, odhodlal se upravit Trójanky, aby pro diváka XX. století vzkřísil vztah a význam, jaký měla hra antického modernisty v jeho dávné řecké polis. Zachoval celkový charakter oratorní rétoričnosti, obřadnosti a monumentality, zdůraznil konflikty a ozřejmil pro dnešní diváky to, co měli Athéňané v bezpečném povědomí z živé znalosti Homérovy Iliady. Vřadil toto dílo do povědomí soudobé evropské kultury, která se po dvě tisíciletí znovu a znovu vrací k pramenům, z nichž vyrůstá její civilizace, tradice kultury i vůle po demokracii jako správě věcí veřejných.Brněnští inscenátoři v Mahenově divadle provedli některé úpravy Sartrova textu, dali mu však základní podobu tragického oratoria. Režisér Zdeněk Kaloč se znovu vrátil k antice, tentokrát k poloze tragédie.Prokázal tu znovu schopnost jednotícího úsilí vycházejícího z ducha a atmosféry textu, schopnost stmelovat jednotlivé složky, hudebně cítit dialog a rytmus, vytvářet architekturu mizánscény. Na scéně Bohumíra Matala vévodí na chrámových schodech veliká stavebnice pověstného trojského koně, která se otevírá, aby vypustila vojenské jednotky, nebo se stala průhledem na moře. Symbol místa zrady, z jehož útrob zní rachocení bubnů, symbol vojenské mašinérie. Až příliš palčivě připomíná obrovská invazní letadla a lodě, z jejichž útrob se vyvalí tanky, obrněné vozy a děla. Znamenitě řešené kostýmy Lídy a Jiřího Pitrových zachovávají antickou vznešenost a úměrnost, jen v kostýmech vojska překlenutí oblouk tisíců let. Pololánikova hudba tvoří výraznou součást inscenace stejným principem - i ona (třeba v řízné vojenské kutálce) se stává divadelním znakem. Tady všude se dají udržovat velice přesně a účinně napětí dávného obrazu a skutečnosti současného světa. Vynikající práce mimického sboru, obřadního žalozpěvu kolem mrtvého dítěte, syna Hektorova (podíl Ogouna tu nelze opomenout), patří k nejsilnějším místům inscenace, nesoucím ten stále stejný a nezměnitelný lidský žal nad obětmi zvůle a násilí. Z této jednoty složek se však režisérovi vymyká vedení hereckých výkonů, kde se ne zcela daří odpovídajícím způsobem vyjádřit oscilaci mezi časovými rovinami. V roli trojské královny Hekuby, postavy hodné velké heroiny paní Dostálové, střídají se Helena Trýbová a Stanislava Strohbachová. První, zahleděné spíše do sebe, postihuje v rozmáchlých rysech tragédii svou a svého rodu, druhé pak střídmějším a tlumenějším způsobem klade důraz do rovin obecnějších. Nebudu se tajit s pocitem, že naplnění této obrovité role je zatím nad síly obou představitelek. Ostře řezaný hlas a osobitá jistota vystupování Zdeny Herfortové jsou znamenitými vklady pro šílenou věštkyni Kassandru. Zatím co Eurípidův humor je podle slov Sartrových "uložen mezí řádky", Husníkův Talthybios, posel Reků, jej dává najevo trochu příliš žoviálním pojetím, které se v uvolněném, klátivém pohybu vymyká vlastnímu řádu hry, stejně tak jako v některých místech dialog Menelaa (Rudolf Krátký) a Heleny (Vlasta Fialová). Herecké vyjadřovací prostředky se tu dostávají až mimo základní stylovou rovinu inscenace.????????Dr. Zdeněk SRNA
ORESTEIA I. - AGAMEMNÓN Antické detektivní drama – vražda manžela a následná pomsta dětí na matce a jejím milenci – vzrušující příběh, který fascinoval již publikum ve starém Řecku a fascinuje dodnes. Hrají: P. Lněnička, A. Štréblová, J. Plouhar, V. Mareš, J. Stryková, H. Chmelař, J. Hána, J. Juklová, T. Petřík, J. Bidlas, M. Matějka, H. Vagnerová, D. Batulková a další, režie T. Zielinski.