Ježková, Zuzana: "Trójanky v šumperském Divadélku", Region Šumperský a Zábřeský, 8. 10. 1996Trojánky v šumperském DivadélkuŠumperk - V předvečer posledního zářijového víkendu se v šumperské divadelní povědomí premiérově uvedli posluchači třetího ročníku Střední školy dramatických umění při SDŠ. V režii a úpravě Václava Martince, v kostýmech a na scéně Apolény Látalové (bývalá posluchačka SŠDU) rozehráli svůj herecký um v Eurípidově protiválečné tragédii TRÓJANKY.Hra situovaná do prostředí řeckého tábora, kam vítězní Řekové shromáždili krátce po pádu Tróje zajaté ženy, nemá souvislý děj. Postavy jednotlivě vystupují jakoby vyvolávány na scénu, aby sdělily neopakovatelným způsobem své vlastní téma. Dramatická gradace je nesena neúprosným vršením lidských tragédií jednotlivých postav, vyvolávajících pocit lítosti nad zmařenými životy.TRÓJANKY, postrádající všechny charakteristické znaky tragédie, dávají svou volnou stavbou mnoho možností realizace. Na šumperském ztvárnění je sympatické, že interpretace spočívá především v práci kolektivní, osudy jednotlivých žen se prolínají, a nakonec vrcholí smrtí ústřední postavy (královna Hekabé - vynikající Bohdanka Pavlíková) ve chvíli, kdy ve městě zuří požár a padají hradby Tróje. Na druhé straně se však honosně nese osobitost ztvárnění jednotlivých postav - kromě již zmiňované Hekabé jsou to především Helené ztvárněná Kamilou Kalousovou, Andromaché Michaely Scheibové a Kassandra Petry Klímové. Role řeckých trýznitelů Meneláose a Talthybia neméně zdařile ztvárnili Jakub Stránský a Jiří Kraus. Chór tvořený Gabrielou Míčovou (v současnosti již posluchačka pražské DAMU) nahradí v dalších reprízách Alena Kastnerová.První absolventské představení posledního ročníku "školičky" je více než zdařilé. Pokud i vy budete z jeho dalšího uvedení odcházet s mrazením na těle i na duši, vězte, že Eurípidovo poselství nese v sobě smutek dvojí podoby - krutost, nesmyslnost a neoprávněnost válek vyvolané světem jevištním. Druhý smutek vyvolaný realitou - škola, která sic malá, ale účelná a životaschopná, sotva stihla za (ještě ani ne) pět let své existence otevřít dveře nesporně talentovaným lidem, s koncem této divadelní sezóny zanikne...ZUZANA JEŽKOVÁ
Suchomelová, J.: "Trójanky: komu a proč?", Zemědělské noviny, Praha, 21. 2. 1989. Trójanky: komu a proč?Inscenovat antické drama je jedním s nejnesnadnějších úkolů. Jean-Paul Sartre v jednom rozhovoru nazval snahu oživovat je parodií, byť sebezbožnější. Dnešní divák podle něho nemůže ověřit divadlo, které čerpá svou inspiraci ze světa nám už zcela cizího. Byl proto zastáncem úprav antických her a žádal, aby se při nich respektovala nejen proměna jazyka a vyjadřování, ale i celkové kulturní cítění a povědomí současného diváka.Přitom Sartra antické látky přitahovaly, jak dokazuje už jedna z jeho prvních her Mouchy z roku 1943, inspirovaná Oresteiou, i o více než dvacet let později pořízená adaptace Euripidových Trójanek. Ty jsou nyní uváděny brněnským Divadlem bratří Mrštíků v novém překladu Nory Obrtelové, který pro jeviště přebásnil Milan Pásek.Sartrovy hry byly vždy aktuálními odpověďmi na konkrétní historickou situaci, ale právě té naléhavé konkrétnosti se inscenaci režírované Pravošem Nebeským nedostává. Příhodný rámec dává inscenaci scéna Karla Zmrzlého. Jeviště je v celé šíři stupňovitě členěno, v pozadí ale ukončeno mohutnou hradbou a centrálně prolomeným vchodem, ve výši se rýsuje silueta, pádícího koně.Ale sotva na tuto scénu vstoupí bohové Pallas Athéna a Poseidon (Drahomíra Kočová a Maxmilián Hornyš) je křehká rovnováha mezi jevištěm a hledištěm porušena a po tragédii je veta.Herečky v roli Trójanek (Jiřina Prokšová, Libuše Billová, Carmen Rauschgoldová, Libuše Vaněčková), jsou promyšleně aranžovány do skupin, usilují o vcítění do osudu svých postav, propojují slovní projev s mimickým a gestickým, ale výsledkem jejich poctivé snahy není nic víc než jakési všeobecné pseudoantické schéma. Kde se ze skupinových akcí vydělují, (jsou až příliš nejednotné ve zvolených prostředcích. Například Dana Baslerová v úloze Kasandry se dává textem tlačit k nepřesvědčivému patosu, Eva Jelínková jako Andromacha zachraňuje postavu v psychologické motivaci.Pro královnu Hekubu, hlavní a nejnáročnější part, Jana Janovská zvolila, a po celé představeni dodržela, stylizaci projevu na pomezí mezi prožitkem a deklamací a využila obsáhlosti své úlohy k tomu, aby dala postavě určitý vývoj. Ale ani jí se nepodařilo překonat odtažitost a akademičnost inscenace.Oč hlasitěji si vedou ženy, o to mátožnější jsou mužské party. Týká se to jak posla v podání Aloise Liškutina, tak Menelaa, kterého ztělesnil Miloš Jahoda. Řečtí vojáci, které představují posluchači AMU, jsou opravdu jenom pomocným sborem.Nebeského inscenace nenalezla způsob, jak zvolenou předlohu interpretovat, a nepřesvědčila, že inscenátoři sáhli po hře z vnitřní nutnosti. Protest proti ničivým válkám, který z jeviště zaznívá, je všeobecný a nestačí vtisknout představeni naléhavost a určitý tvar.?????????J.SUCHOMELOVÁ
d: Trojí lidové divadlo: Lidové noviny 17.2.1942, s.7 Zmnožená touha po divadle, která dnes hluboko proniká lidovými vrstvami, uvedla v život několik nových scén, nebo aspoň příležitostných scénických podniků, které mají nasytit vzrostlou potřebu. Z této hřivny, která rozumnému hospodáři může přinést zisk morální i hmotný, vznikla na troskách několika divadel minulých dnešní holešovická Uranie, z níž udržují při zdravém a silném životě i podniky Radosti ze života a Lidového divadla, dvou návštěvnických organisací, které našly své členstvo v továrnách, obchodech a dílnách. Divák, jenž ve třech dnech zhlédl tři rozdílná představení nových scén, chtě nechtě srovnává nakolik naplňují své umělecké poslání, jež má být jejich jediným důvodem k životu. A srovnává tím spíše, že tu vystoupil i trojí druh divadelníků, jednak divadelníci budoucí, studenti dramatické konservatoře, sdružení v Divadélku Smetanova musea, kteří sehráli pro Lidové divadlo Plautovu Komedii o strašidle (...) studenti moudře volí latinského prapředka Molierova, jehož postavy jsou zkušebním kamenem jejich umění karakterisačního, a jehož pádná situační komika dává příležitost k mnohému ohledávání a ověřování (...) Komedie o strašidle režírovaná konservatoristou Felixem le Breux, toť usilovná zkušebna sil i talentů, bojujících o nové, živé a plastické vyjádření, praktická divadelní laboratoř, citlivě zkoumající nosnost a účinnost slova, gesta i jiných výrazových prostředků. Očividně je znát, že osobnosti, které z ní vyrůstají, ať výtvarnická Dvořákova, ať herecká Pehrova, Spalova, Houskova, i Obručové mají už v počátku cesty pevnou technickou základnu, umělecký karakter a opravdovost, a nad to dychtivost dělat divadlo se vší síly své touhy a svého talentu.(...)
Tvoja krása zabila môjho synaInscenácia The Lost Women of Troy je adaptáciou Euripidovej tragédie Trójanky, s ktorou sa predstavila The Yoram Loewenstein acting school z Izraela. Vojna, nenávisť, vášeň, obetovanie – to je neustály cyklus, v ktorom Trójanky žijú svoje životy. Ich nenávisť k Helene, ktorá rozpútala Trójsku vojnu, je v inscenácii vyjadrená nielen prostredníctvom útočných slov z úst Hekabé, ale aj šialeným odleskom v očiach. Práve v nich sa odzrkadľuje vnútorné utrpenie matky, ktorá prišla o svoje deti.Všetky herecké prejavy študentov izraelskej umeleckej školy sú postavené na silnom psychologickom realizme, čomu napomáha aj samotná scéna. Voda, ktorá tvorí aktívnu súčasť scénografie, je v hereckom uchopení nielen pokojným živlom, ale aj prostriedkom k vyjadreniu tých najsilnejších emócií. Keď Menealos odhodí Helenu do vody a priloží jej nôž ku krku, nejednému divákovi nabehnú na tele zimomriavky. Na druhej strane – vo vode nachádzajú hrdinky jediné útočisko, ako uľaviť trpiacim dušiam.Samotné inscenačné uchopenie postavy Heleny je mimoriadne zaujímavé – stojí na vyvýšenom paraváne a bez slov pozoruje utrpenie Trójaniek. O to silnejšie vyznievajú scény, v ktorých je zapojená do deja – vďaka vášni dokáže skrotiť svojho muža Meneala a odvrátiť tak svoju smrť, či rozpútať v Hekabé ešte väčšiu nenávisť. Jej živelnosť umocňujú rozpustené, mokré vlasy, roztečená špirála pod viečkami a mokré šaty, kopírujúce línie zvodného ženského tela. Izraelská inscenácia Euripidových Trójaniek poukazuje predovšetkým na bojovnosť, odhodlanie a túžbu žien bojovať až do posledných chvíľ. Je to práve bojovnosť, ktorá robí zo žien hrdinky a ich schopnosť postaviť sa na nohy, zatiaľ čo im krvácajú srdcia...Izraelská inscenácia dokázala, že inscenovať antickú tragédiu v 21. storočí má stále zmysel.
(jv): "Uchovat tvář", Svobodné slovo, Brno, 25. 11. 1968.Režisér Zdeněk Kaloč o TrójankáchUCHOVAT TVÁŘEuripidova antická tragédie Trójanky, kterou v adaptaci J. Sartra právě uvádí Mahenovo divadlo, oživuje jeden z nejstarších příběhů lidské historie - pád slavné a kvetoucí Tróje, dobyté a vyvrácené lstivým nočním přepadem Achajců a jejich spojenců pomocí legendárního trójského koně. Režisér Zdeněk Kaloč o hře řekl:Spojuje aktuální problematiku - už za Euripida byly Trójanky časovou hrou - s velkou dramatickou pralátkou. Je divadlem v pravém slova smyslu dialektickým; zkoumáním primární tvářnosti události (porobení Tróje) objevuje její tvář sekundární (morální sílu poražených Trójanů). Neanalyzuje pouze jednu vrstvu skutečnosti - třeba politickou nebo morální či psychologickou, ale všechny, komplexně, a přitom ne na úkor hloubky a jemností. Paradoxem odhaluje humornou stránku tragické události. A přitom tvrdě a surově ukazuje věci, jaké jsou. Euripides ani Sartre nedávají se unášet pouze vlasteneckým citem. Neponechávají si v týlu lež. Až po hranici, kam sahají jejich intelekt a představivost, poctivě obnažují pravdu.Letošní sezónu jsem měl původně zahajovat hrou Vzbouření v blázinci. Po létu jsem však neměl moc chuti dokončovat rozesmátou renesanční komedii. Ovšem v téhle tragédii nejde o žalozpěv, naopak! Porážka, masakr či smrt, to není ta největší tragédie. Větší neštěstí je, když člověk ztratí svou tvář.??????????(jv)