Růžena Vacková, Výtvarný projev v dramatickém umění. Praha, Václav Tomsa 1948, str. 386-7Na dvou starověkých komediích. Na komedii Aristofanově „Ženský sněm“ a na Plautově „Pseudolovi“, hraných v jedné sezóně 1941/42 (prvá s menšími nároky na Poříčí a druhá velmi náročně v Prozatimním), uvědomili jsme si jasně nepřekročitelnost určitých meznic ve vztahu mezi hrou a provedením. Za Plachého režie, s pomocí mladého výtvarníka Vyskočila, uskromnila se inscenace „Ženského sněmu“ jenom na „výpravu“, s mělkým pozadím náznakových domků a s jediným jenom významovým detailem: karikaturou na feidiovskou Parthenos, patronku Athén, umořenou a utahanou příživnictvím. Plné, stíněné i barevné, avšak vždycky rovnoměrné osvětlování, dalo vystoupit plastice postav a situací. Plautův „Pseudolus“ v režii Jiřího Frejky a s výtvarnou spoluprácí Trnkovou byl přetížen výpravností. Záležela spíš v režisérských složkách inscenace, v choreografických průtazích a náznacích, v náročně zvýtvarňovaných seskupováním postav, v rozmnožování dějových point přitahováním nových a nových lidí, zejména dívek jako kulis ze živých obrazů, ale byla to právě také výtvarně obrazová složka režie, která nadměřovala podívanou nad děj a jádrové postavy. Nebýt naprosto vynikajícího Peškova Pseudola, který vydržel tanečně obrazovou soutěž, který s hereckou bytností vnikl do každé sestavy, která byla nakomponována vskutku jako obraz, ať ve výjevech se starým kuplířem nebo v rozpravě s chlubivým vojákem, byla by z plautovské skladby zbyla jenom výpravnost podívané. Fakt, že se komedie ustrojená na herce a na pregnantnost dialogu a situací, snese raději s primitivním nedostatkem než s přemírou obrazivých živlů, dokázalo proti Pseudolovi představení mladých konzervatoristů s představením Plautových Strašidel.
Z myšlenek Menandrova přítele filosofa Epikúra, kterými ovlivňoval nejen své současníky, ale i celé generace pozdější.Rodíme se jen jednou, dvakrát nelze se narodit, zato je jisto, že po celou věčnost nebudeme již existovat. A tu ty, který nejsi pánem zítřka, odkládáš své štěstí na dobu pozdější. Život pak míjí v samém prodlévání a jeden jako druhý umíráme, aniž jsme našli pro sebe volnou chvíli.Jen malý vliv má na moudrého člověka náhoda, největší a nejdůležitější věci řídil a po všechen čas života řídí rozum. Nemůže žít bez strachu člověk, který budí strach.Ušlechtilý člověk se nejvíc věnuje přátelství a moudrosti, dvěma statkům, z nichž jeden je dobrem smrtelným a druhý nesmrtelným.
(dk): "Z první řady", Květy, 20. 4. 1989.Divadlo bratří Mrštíků v Brně vybírá do svých dramaturgických plánů pravidelně hry z odkazu antiky. Dnes už méně uváděné kusy jsou náročné především na režijní a hereckou promyšlenost a hereckou profesionalitu i kázeň. Poslední inscenace z antické dramatiky se stala adaptace Eurípidovy tragédie TRÓJANKY z pera slavného francouzského spisovatele a filozofa Jean-Paula Sartra. Překlad Nory Obrtelové nápaditě přebásnil Milan Pásek. Sartrovo drama netradičním způsobem přibližuje konec trojské války, odsuzuje zlo ve všech jeho podobách a ukazuje nesmyslnost válečného běsnění i následnou mravní bídu.Úprava a režie Pravoše Nebeského vychází z epického textu a zdůrazňuje především emocionální podtón v jednání postav. Nebeského práce zaujme promyšleným svícením, důrazem na vyladění všech jevištních složek a především elegantně rozestavěním herců na jevišti, připomínajícím antickou sošnost. Přesto však inscenaci chybí důsledně logické zdůvodnění dějového napětí a hlubší charakteristika společenského prostředí. Režisérovi bylo oporou výrazná scéna Karla Zmrzlého, využívající šikmé plochy, stupňovitého členění, geometrických tvarů i kontrastů černé a fialové barvy. Vzdušné kostýmy Lídy Pitrové v převažujících pastelových tónech, se střídmým uplatněním lesklých kovů, dobře charakterizují jednotlivé postavy děje (jen v případě Heleny se výtvarnice nechala svést přílišnou jednoduchostí). Silný dramatický akcent má rovněž hudba Pravoše Nebeského, střízlivě uplatňující polyfonní zpěv, zvuk trubky a rychlou rytmizaci bicích nástrojů.Přestože inscenace přináší řadu pozoruhodných hereckých kreací, ve vyhrocení vztahů mezi hlavními představiteli leží největší rezervy. Tíhu inscenace nese Jana Janovská v postavě bývalé trójské královny Hekuby. Herečka přesvědčivě vyjádřila její zoufalost i beznaděj z pokoření. Podává mnohovrstevný výkon, v němž za rouškou Hekubiny děsivé nejistoty probleskuje osobní statečnost a v závěru i tlumené výbuchy zlosti. Citlivou dikcí překlenuje Janovská obtížné textové pasáže a je svorníkem v poněkud roztřísněném spektru ostatních figur tragédie. V roli Andromachy, vdovy po Hektorovi, vystihla Eva Jelínková její přízemní oddanost i obtížnost zachování lidské důstojnosti. Citlivým užitím gestických a mimických prostředků vykreslila Jiřina Prokšová svou Hésioné. Simona Peková vyjádřila v Heleně ostrými rysy, lstivou výřečností, panovačnou pýchu i prospěchářské hrdinky a poukazuje na následky trójského sváru aktuálně a bez příkras. Její dotvoření (včetně zvýraznění epizodních postav) by ovšem bylo žádoucí.??????????dk