Rejžek, Jan: "Augustův Tlučhuba v ABC", Tvorba, Praha, 19. 12. 1979.AUGUSTŮV TLUČHUBA v ABCČím to asi je, že antické komedie nejsou hrány právě často? Možná tím, že dramaturgie si uvědomují obtížnost úpravy klasické látky a nesnadnost jejího zpřítomnění. Divadlo ABC hraje už od července proslulou Plautovu komedii TLUČHUBA (známou též jako Chlubný voják), kterou přepsal dramatik Joachim Knauth z NDR. Snaha režiséra Ladislava Vymětala o to, aby inscenace vyzněla současně a nikoli fosilně, se nevelmi vydařila. Že diváci tleskají uprostřed představení a baví se? Ano, ovšem reakce publika by byla ještě o to silnější, kdyby tato komedie překlenula ve Vymětalově pojetí staletí a dotkla se satirou či moudrou úvahou dneška. Těch míst je málo. A tak se tleská věčně živým obhroublejším vtipům a vděčnému převlékání mužů do ženských šatů. Jinak se před hledištěm odvíjí jen málo zajímavý děj. Setkáme se sice s klasickými postavami: s chlubným vojákem, chytrým sluhou, párem milenců (mladíka Lyrímiia ladí Marcel Vašinka lacině do bisexuality, ala je to jako návštěva v muzeu. Vinen ovšem není Plautus, ale herci, kteří mu nevdechli potřebnou dávku života. Většina výkonů je toporná. Ten se snaží o nadhled nad rolí, jiný chce zahrát jako doopravdy, a dohromady se rozpačité herecké pojetí misí a režisérova pevná ruka jako by byla kusem překližky s nápisem: Hrajte, jak kdo umí.Nade všemi ční otrok Palestrio Karla Augusty. Herec si našel svůj osobitý pohled na titulní postavu. Promluvy k obecenstvu, podivná melodie věty, zvýrazněná intonace, nečekané ztišení a zvýšení hlasu, to je odkrytí zdánlivě lehce čitelné postavy všemi mastmi mazaného otroka. Augusta se dobírá poznatku, že tento človíček je takový, jaký je, proto, aby vůbec mohl přežít. Zdánlivě si formuje život podle svých představ, ale nemylme se. Kdesi v pozadí je vždycky hlavní motor jeho počínání - holý strach o život. Jak už bylo patrné v Augustových mimořádných kreacích na jeho předešlé scéně v Divadle Na zábradlí, tento herec je schopen vtěsnat do svého nikterak širokého, leč účinného rejstříku i tak rozdílné postavy, jako je otec Karamazov, sluha Dona Juana nebo hrabalovská Figurka z Bambini di Praga. Osvojil si několik osobitých postupů, které nikdy nepůsobí jako manýra, protože Augusta ví, jak s nimi nakládat. I tak se pozná herecká osobnost.Plauta v ABC tedy hodnotíme jako rozpačitou daň klasikovi. Znamená to tedy antické hry raději neuvádět? Naopak, spíše se poučit a zkusit to znovu a jinak.JAN REJŽEK
Stručný popis inscenace: Tato inscenace je druhá z celkem pěti režií řecké tragédie, které Karel Dostal vytvořil, všechny pro Národní divadlo. Zvolené drama navíc v českém prostředí uvedl v premiéře. Drama pojal jako soupeření dvou elementů: cizího prvku, který vtrhuje do domácí kultury a pokořuje ji. Jeho mužný Pentheus (Roman Tůma) je pokořen cizím bohem Dionýsem (Eduard Kohout), který uchvacuje orientální zjemnělou krásou a radostnou životností, kterou ho obdařuje Nietzscheova interpretace. Tento pocit radosti se v první části večera rozlévá i po scéně: vše víří v živém reji, zajištěném především tancem bakchantek, organizovaným podle V. Tilla choreograficky na základě principů Dalcrozovy eurytmiky, tedy principu tělesného procítění rytmu, tohoto dionýského principu lidského pohybu. Podkresem k pulsujícímu životu a rozplynutí v rytmu je hudební doprovod všech akcí, hudba Alexandra Podaševského, v níž bylo kromě bohaté instrumentace bylo využito i sborů. Vzbuzovala proto "chorálovitý" dojem, jak píše kritika, a vnášela do inscenace náboženské konotace. A. Podaševskij píše, že se nepokoušel rekonstruovat řeckou hudbu, ale že při práci využil jistých harmonií a dokonce i dochovaných melodií.Teprve druhá část večera přinesla obrat: plodné napětí dionýského a apollinského se mění v temný konflikt staré domácí kultury reprezentované Pentheem a Kadmem a nových cizích hodnot ztělesněných pomstychtivým Dionýsem, které se do domácího prostředí vetřely a postupně ji pokořují. Napětí mezi těmito dvěma prvky je zřetelné i ve výpravě: strohé antikizující schody dělící scénu do dvou úrovní byly haleny těžkými lesklými drapériemi z luxusních látek, budícími dojem exotické orientální nádhery, zvláště v měnícím se nasvěcování barevnými světly. Výkony herců byly založeny především na působivém přednesu, hodnoceném většinou kritiků jako vznosný, důstojný, ale i moderně vášnivý. Herci se po scéně pohybovali uměřeně a důstojně; sošné postoje, do nichž byli aranžováni, převládaly nad jevištním ruchem. Ten zajišťoval spíše sbor bakchantek, jemuž vévodila jako vůdkyně chóru Jarmila Horáková; jejího pohybového i hlasového nadání si povšimlo hned několik recenzentů. Inscenace tedy působila monumentálně, neboť bohatě využívala všech divadelních prostředků. Dostal si však zvolil náročný text, jenž se vzpíral pochopení i u poučených kritiků. S výjimkou Otakara Fischera, překladatele Nietzscheových spisů, jenž před nedávnem publikoval i jeho Zrození tragédie z ducha hudby (Praha: Alois Srdce, 1923), žádný z nich nenalezl uspokojivý interpretační klíč. Většina recenzentů proto byla patrně zaskočena odlišným pojetím a uchýlila se ke konstatování, že jde o obraz mytického dávnověku, ačkoli tuto interpretaci nic v Dostalově ahistorickém pojetí nepodpořilo. Obdobně historizující výklad poskytly kritiky spatřující v Dostalově díle ohlas či obraz náboženských konfliktů. Část kritiky prohlásila dokonce Bakchantky za pouhý půvabný dekorativní výjev. AS, s použitím fotografií a recenzí
Anotace:Multimediální postdramatická, lyricky pojatá inscenace přenáší na jeviště některé prvkypůvodního Euripidova dramatu, více než na důsledné předvedení dramatického děje hry sesoustřeďuje na některé její aspekty, především na antagonistickou dvojici Dionysos –Pentheus, téma cizinectví a na vytvoření bakchické atmosféry.Úzké podlouhlé jeviště vinohradského divadla D21 na první pohled působí jako industriálnípostapokalyptická skrumáž nejrůznějších objektů, jíž vévodí v levé části kožené manažerskéotočné křeslo a v pravé části zastaralá sprcha jako přinesená z normalizačního koupaliště.V průběhu představení je scéna průběžně zaplavována plochami světla různých barev (žlutá,červená, modrá) či se noří do tmy, ze které kužely ostrého světla vyřezávají jednotlivá místa,na kterých se odvíjí děj. Tuto diskotékovou, či předmoderně festivní atmosféru podporujevyužití snových, místy až psychedelických dotáček, a především živá hudba, či spíše zvukováa ruchová stopa, kterou pomocí obyčejných předmětů a syntezátoru produkují samotníherci.Zvuk a obraz tak mají v inscenaci dominantnější charakter než slovo, jež reprodukuje původnítext jen ve velmi omezené míře. Zůstávají zachovány klíčové Dionýsovy a Pentheovymonology a dialogy či jejich části, stejně jako vrcholný výstup Agave s Pentheovou hlavou,nicméně většina replik, které v inscenaci zazní, je autorského původu. Režijně-dramaturgickákoncepce podtrhuje především Pentheovu obezřetnost až odpor k čemukoli cizímu ametafyzickou schopnost Dionýsa ovládat lidi i situace (únik z vězení, zmámení Penthea).Pomocí jevištní metafory ukřižování je podpořena existující analogie mezi božstvemdionýsovského a kristovského typu. EP
JANA MACHALICKÁ Bush - neblahý antický vůdce27. října 2005, Lidové noviny Režisér Thomas Zielinski vidí Agamemnóna a Klytaimestru jako americký prezidentský párMladý umělecký tým Divadla Rokoko vyrukoval v letošní sezoně s ambiciózním projektem antické trilogie Oresteia. První část Agamemnón režíroval Thomas Zielinski a jeho výklad nepřipouští žádné pochybnosti: Trojská válka je válkou v Iráku a Agamemnón současný americký prezident George Bush. Názory na americkou politiku jsou jistě různé, ale stanovisko tvůrců je zde až pošetile černobílé, neváhají jít do krajností. Může to tak být, ale amerického velvyslance by raději na svou produkci zvát neměli...Když první dáma Klytaimestra vraždí...Thomas Zielinski je kromě studia režie na pražské DAMU vybaven i praxí z mnichovské Kammerspiele a o tom, že inklinuje ke stylu současného německého divadla, není pochyb. Nespokojuje se s konvenčním řešením a odvážně se pouští do aktualizace klasické látky. Antické drama je ovšem velice riskantní terén a ne vždy lze do něj vstoupit s takovou scénickou razancí; text, situace a vztahy jdou mimoběžně a výsledek může být i směšný.Zielinski nabízí čitelné téma i moderně vyhrocený tvar. To je v porovnání s nedávnou Oresteiou Ivana Rajmonta v Národním divadle, která postrádala dominantní myšlenku a utápěla se ve stylizaci a monumentalitě, příjemné. Na druhé straně ale Zielinski vše příliš podřizuje osobnímu politickému vidění tragédie a mnoho se netrápí s tím, že text je s děním na jevišti někdy kompatibilní, někdy ne. Největší rozpor vzniká u rozsáhlého partu Klytaimestry (Alena Štréblová), kde se nelze vyhnout otázkám soukromé viny a trestu, ospravedlňování se za nekončící řetězec vražd. Zde je zcela konkrétní dějové a významové ukotvení a tento bouřlivý proud se vzpírá svedení do určeného kanálu. Nic na tom nemění ani to, že Štréblová podává úctyhodný výkon přesvědčivě odrážející proměny psychiky. Zielinského přístup je ovšem legitimní už desítky let, takže by se nikdo neměl trápit nad tím, že z Klytaimestry je první dáma Ameriky oděná v blankytně modrý kostýmek, s decentními perličkami na krku. A už vůbec se netřeba divit Agamemnovi (Václav Mareš), který coby vítězný prezident Bush (podoba takřka dokonalá) vletí na jeviště s nadupaným výrazem ve sportovní bundičce, určené pro válečné mise.Problém je ale jinde: režijní vize postrádá tu správnou přesvědčivost a nakonec vyznívá téměř jako plochá protiamerická agitka, nebo aspoň jako hodně naivní aktualizace, z níž se šmahem odstraňují pochybnosti a spodní vrstvy. Některá řešení působí v tomto duchu příliš polopaticky jako výstup s Kassandrou (Jana Stryková). Ta je zde zajatkyní v čádoru, posléze ji voják svlékne donaha, na hlavu nasadí papírový pytel a odvádí ji z jeviště - oživlý obraz mučení iráckých zajatců. Jinde ale Zielinski prokazuje cit pro formu a provokativní postupy. Výborně mu například vychází chór, který se pohybuje ve foyeru divadla, odkud je videokamerou živě snímán na panely na jevišti. Později sbor vstoupí do hlediště, aby ještě s větší naléhavostí hodnotil události. Je vymaškařený jako „americký lid“, působí primitivně a vlezle, ale rozhodně nenudí. Tanečky Klytaimestry a Aigistha (Hynek Chmelař) v kovbojském jsou dostatečně urážlivé stejně jako americká hymna na závěr, při níž oba momentální uchvatitelé moci procítěně vzdávají čest.Zielinského totální kritiku americké politiky posiluje i výtvarné řešení: rudé závěsy s černým A v bílém kruhu jednoznačně upomínají na totalitní, přímo fašistické symboly, Řečnický pultík s emblémem USA je také výmluvný. Mladý režisér předložil své přesvědčení a nebere si servítky. Může nám připadat naivní a zjednodušující, ale díky za něj. Chce se vyjádřit k tomu, co se právě děje, a takové divadlo má skoro vždycky smysl.HODNOCENÍ LN ***Aischylos: Oresteia I. AgamemnónPřeklad: Petr Borkovec a Matyáš HavrdaRežie: Thomas ZielinskiScéna: Jaroslav BönischKostýmy: Tereza ŠímováHudba: Karel Albrecht Divadlo Rokoko, premiéra 21. 10.