Search

Start Over Harvested from Dramata Date Unknown

465. Élektra v Dlouhé. Antické myšlení převedené na dnešní svět

Creator:
Císař, Jan
Type:
subordinate record
Description:
Élektra v Dlouhé. Antické myšlení převedené na dnešní světRežisérka Hana Burešová nastudovala v Divadle v Dlouhé Sofoklovu Élektru v titulní roli s Evou Hacurovou. Divadelní prostor pro předvádění a v ním ání nové inscenace Divadla v Dlouhé, Sofoklovy Elektry, je chytře uzpůsoben tak, aby poskytl možnos t pro všechny účastníky – na jevišti i v hledišti – uskutečňovat společnou komunikaci o jejím tématu. Režisérka Hana Burešová a scénograf Martin Černý zbudovali nad několika předními řadami hlediště novou elevaci, aby získali odpovídající prostor pro předvedení intelektu jako schopnosti usuzovat a poznávat; představení je vskutku jenom o tomto problému. Élektra 2018: vina musí být potrestána Na každé straně jeviště jsou v popředí dva prostory, jež posléze určí chování herců. Je to obětiště pro uctění mrtvých a ošklivá plechová vrata značící vstup do královského paláce. Jinak jsou na jevišti pouze reálné předměty sloužící divadlu: místa pro herce, hudební nástroje, žebříky, reflektory, všemožné tyče, z nichž lze vyloudit tajuplné zvuky, apod. Neboť jde opravdu především o onu komunikaci. Ústřední místo v ní má samozřejmě Élektra, kterou už Sofoklés obdařil posedlou nenávistí k matce Klytaiméstře, přemýšlející o tom, jak ji potrestat za minulé viny, zejména za vraždu manžela Agamemnóna. Herečka Eva Hacurová pak toto chování a myšlení proměňuje v roce 2018 v soustředěné a také posedlé uvažování o tom, že každá vina musí být potrestána. Celou její bytostí doslova proniká tato myšlenka. Každým slovem, gestem, pohybem prozrazuje toto své nezvratné pevné přesvědčení, jemuž se tak dostává nejen podoby msty a spravedlnosti, ale stává se až mrazivým nositelem mravního patosu; realizuje tak v přítomnosti pronikavé emotivní přesvědčování o nezvratnosti tohoto postoj. To vše hraje herečka s usebráním; se zvláštním duševním stavem, jímž jako by se její postavě dostalo jakéhosi prozření, osvícení. Je to herectví vnitřně pravdivé, ale přitom neteatrální. Mýtus, z něhož roste příběh Sofoklova textu, je v tomto pojetí symbolické vyprávění vyjadřující víru v plnost a celistvost nadčasového řádu a mimo to je v této inscenaci epickým tvarem, jenž obnažuje přímočaře postoj k onomu intelektuálnímu hledání. To koneckonců rovněž učinil už Sofoklés, když v postavě Elektřiny sestry Chrysothemis ztvárnil dívku, která se neřídí vlastními zásadami, ale přizpůsobuje se daným okolnostem a výhodám, jež z toho plynou. Úprava Sofoklova textu Štěpána Otčenáška a inscenace tento epický rys posilují, nerozvíjejí podružné motivace jednání ani jakékoliv dějové linie, které by komplikovaně rozváděly a zdůvodňovaly události, situace, názory. Chrysothemis Marie Poulové jasně, zřetelně a přímo sděluje Elektře své – řekněme oportunní – postoje a radí jí počínat si stejně. Chór v podání tří hereček (Klára Sedláčková-Oltová, Marie Turková, Magdalena Zimová) funguje jako rezonanční deska přemýšlení Elektry, ale současně se v tom epickém duchu obrací se svými promluvami přímo na diváky, seznamuje je s některými fakty a činí je účastníky tohoto přemýšlení. Rovněž důvod příchodu některých postav (Vychovatel, Orestes i Aigisthos) a jejich smysl v ději se odehraje v tomto epickém duchu. Ostrá Klytaiméstra Špalkové Jedna výjimka ovšem existuje: Klytaiméstra Petry Špalkové. Herečka ji charakterizuje i vizuálně ostrou tělesnou kresbou. Občas tak zamíří až k nadsázce, jež nemá daleko ke grotesknosti, aby zase nelítostně přitvrdila a ukázala jakési potěšení, když se dozví o předstírané smrti Oresta, aby za něj ovšem s rituální, leč zcela neosobní věcností, při níž odmítnutím jakékoliv pomoci demonstruje svou nadřazenost, uspořádala pohřební obřad. V rámci poetiky inscenace je to překvapivé, ale přitom se sugestivní mnohostranností tohoto hereckého projevu vytváří portrét ošklivosti zločinu. Znamenitý zvukový design Pavla Ridoška hovoří o dalším rozměru slova, který dovoluje ještě odjinud nahlédnout do vnitřního, zejména emocionálního rozměru postav. Inscenace tento rozměr zesílí závěrečným vizuálním obrazem. Klytaiméstra a Aigisthos jsou mrtvi, zaplatili za svou vinu, jejich děti je zavraždily. Uprostřed jeviště stojí Élektra a Orestés. Chtěli by se dostat k sobě, vzít se za ruce, možná i obejmout, ale nejde to. Jako by je – soudce i katy – oddělila nová vina, jež je spojuje, ale zároveň s konečnou platností vzdaluje. Jsou sami – jistě i se svým svědomím, ale především s osudem, marně k sobě vztahují své ruce. Je to obraz, jejž nelze nevnímat. Tak jako celá tato inscenace podobou svého náročného tvaru objevuje s naléhavostí možnou jen v divadle hledání individuality a řádu, jenž v duchu starých Řeků trestá každou „hybris“ – zpupnost jedince, překročení mezí, jež se tomuto řádu protiví. Tato inscenace vynáší z hlubin dávných věků hodnoty, jichž dnešní divadlo nemá nazbyt, a volá ke spolupráci i diváka ochotného podstoupit stejně náročnou cestu, jakou zvolila inscenace, k sobě a svému světu.
Rights:
autorská práva www.olympos.cz

467. Etuda pro Helenu

Creator:
(jur)
Type:
subordinate record
Description:
(jur): "Etuda pro Helenu", Rovnost, 10. 12. 1968, s. 5.Etuda pro HelenuJe to vlastně jediný sólový výstup, vyklenutý oblouk, který má dva opěrné pilíře, nástup a finále. Helena vstupuje ostražitě, s pokorou pod sehnutým čelem, ale držením těla dává najevo, že se jen tak nepoddá, byť se zdálo, že vše předem prohrává. Bude třeba velké výmluvnosti a obratného využití půvabů těla, leč však ne zas příliš, protože pak by se mohl záměr zvrátit v opak, aby tato žena obměkčila krále, svého muže, a přesvědčila ho, že její nevěra byla motivována péčí o dobro vlasti… To se herečce daří znamenitě. Byť šlo o tragédii, neubráníš se úsměvu, když zablýskne její lišáctví, dokonce si získává divákovy sympatie, když se tak rve o každou píď ztracené přízně. Je obratná ve slovech i pohybech, sotva se pohybuje na malém prostoru vědomí zvolna odolávajícího muže, ihned obratně zaútočí, aby získala ještě víc. Paže, dosud spíše svěšené rozpřáhne, vztyčí ztepile postavu, tanečním krokem obchází krále, jakoby jí vůbec nehrozila smrt, a v těch chvílích nejvíce dává najevo, že vlastně považuje svého muže za hlupáka. Její záměr by se nepochybně zdařil, nebýt žalobce královny pokořené Tróje. Ve vzrušeném dialogu, vedené oboustranně se zarputilou vášní (Helena zuřivě chrlí výkřiky, odsekává i protahuje slabiky, její part vyniká barvitostí), odkrývá herečka další rysy postavy. V těchto chvílích jde Heleně skutečně o vše, shazuje masku půvabu i nadřazené vychytralosti a s opravdovým strachem prosí. Nicméně králův hněv propuká, takže jednu chvíli dělí ženu od smrti jen několik okamžiků. Tělo se zmítá, silné paže se rvou s biřici, dlouhé vlasy šlehají obličej. Zápas zakončuje vysoký výkřik hrůzy… V té chvíli král náhle mění rozhodnutí, trest odloží a ženino tělo až dosud visící na provazech, se tiše sesune. Prozatím zápas vyhrála, ale nejspíš si zachová život i nadále, díky důvtipu, ale zejména půvabu, který Heleně vtiskla zasloužilá umělkyně Vlasta Fialová v Trojánkách na prknech Mahenovy činohry.????????(jur)
Rights:
autorská práva www.olympos.cz

Limit your search

Show values starting with
more »