Multimediální adaptace Euripidovy hry s prvky únikové hry a divadla-obchůzky, která se odehrávala v jediném představení v průběhu celého dne zároveň v Praze a v Berlíně. Diváci pomocí interakce s Facebookovou stránkou inscenace zjišťovali, kde se odehraje další dějství, a za jednotlivými epizodami se po městě přesouvali. Zároveň byly na FB stránce jednotlivé epizody živě streamovány. Seznam epizod a lokací pro Prahu: 10:30 PROLOG, setkání všech diváků v blízkosti tramvaje Výstaviště Holešovice; 11:00 až 11:45 OSTROVY (POŽEHNANÝCH), kapitola pouliční slavnosti pro diváky se vstupenkou; 11:00 až 11:45 OSAMĚNÍ, kapitola bytového divadla pro diváky se vstupenkou; 12:00 až 12:15 PŘED PALÁCEM, kapitola pro všechny účastníky před Veletržním palácem; 12:30 až 17:00 OTEVŘENÉ ČTENÍ, volný pohyb diváků po jednotlivých lokalitách - RODINNÉ ALBUM, HŘBITOV, BUDOUCNOST, ÚNIK, BYT ADMETŮV; 17:00 EPILOG: NÁVRAT, před bytem Admetovým.
V inscenaci spíše absentuje režijně dramaturgická interpretace, prakticky se nepracuje s jevištní metaforou. Scénografie je desémantizovaná: jde o téměř prázdné jeviště, jehož zadní část je přehrazena vysokými kovovými perforovanými panely, které tvoří zadní prospekt. Výrazná je práce se světlem (bílým, červeným a modrým), a to buď čistě ornamentálního charakteru (např. esteticky působivé zadní prosvícení panelů), případně strukturně-ornamentálního charakteru (když např. červený kužel světla nasvěcuje Kreonta a modrý Antigonu). V první scéně, která se odehrává před oponou, je použit videomapping – stažená opona jakoby částečně koroduje (s tímto motivem se však dále explicitně nepracuje). Na scéně se dále nachází podlouhlý šedý stůl se židlemi, u kterého někdy sedí tři členové sboru starců a jednou na něj vyskočí Haimon, a židle natřená na bílo s?pozlaceným opěradlem, představující králův trůn. Výrazným režijním prvkem je použití točny, která jevištní akci dynamizuje (někdy její pohyb doprovází recitaci sboru, „přiváží“ a „odváží“ postavy na začátku a konci scén, Poslovi umožňuje delší chůzi apod.). Kostýmní pojetí je převážně civilní (oblek Kreonta, košile a kalhoty Haimona, vojenská uniforma Posla, korzet se sukní Antigony), z barev dominuje černá a bílá. Sbor je oblečen do parafráze řeckého kroje, zřejmě aby motiv vířícího derviše na konci představení nepůsobil zcela nesourodým dojmem. Kostým Teiresia odkazuje, bez kontextu, k genderově obojaké povaze této postavy, která podle mýtu byla část života mužem, část ženou. Přístup k textové předloze je pietní – text není výrazně upraven ani krácen. V rovině inscenace je (bez režijně artikulovaného záměru) oslabena role sboru: jednotliví členové sboru texty deklamují bez hereckých či jiných akcentů, případně vyhrávají mikrosituace plynoucí z jednotlivých replik. Výrazně je podpořen v originále jemnější komický rozměr postavy Posla, který také není zcela pochopitelný, protože narušuje tragický rozměr situace, aniž by bylo jasné, proč. Také podle kritik (Hrdinová, Svobodová) byl v pojetí postavy Antigony potlačen její rozměr nesmlouvavé, radikální bojovnice za vlastní pravdu (opět není zřejmé, proč bylo toto pojetí zvoleno). Herecké pojetí jednotlivých postav spočívá především v ilustraci mikrosituací a charakterových rysů vyplývajících z textu jednotlivých replik, u Antigony dochází dokonce k výše zmíněné redukci. Plastičtěji byl vystavěn Kreon Martina Stránského a Teiresias Pavla Pavlovského, i zde především jako individuální kreace bez svorníku čitelného režijně-dramaturgického záměru. Zřetelnou jevištní metaforou byl pohybový prvek otočení se kolem své osy s pohledem upřeným k nebesům, který provádí několikrát Antigona, posléze i Isména, a který se pak přenáší do závěrečného momentu inscenace, kdy Kreon obléká sukni, která zbyla po Antigoně, a při padající oponě provádí tanec vířícího derviše. Tento prvek o něco lépe působil v inscenaci Faidry Hany Burešové (Divadlo v Dlouhé, Městské divadlo Brno), kde byl více napojen na celkovou koncepci díla a také trval delší dobu – v Páclově inscenaci je „víření“ příliš krátké na to, aby navodilo dojem osudovosti a metafyzična, což měl být pravděpodobně zamýšlený efekt. EP
Anotace:Multimediální postdramatická, lyricky pojatá inscenace přenáší na jeviště některé prvkypůvodního Euripidova dramatu, více než na důsledné předvedení dramatického děje hry sesoustřeďuje na některé její aspekty, především na antagonistickou dvojici Dionysos –Pentheus, téma cizinectví a na vytvoření bakchické atmosféry.Úzké podlouhlé jeviště vinohradského divadla D21 na první pohled působí jako industriálnípostapokalyptická skrumáž nejrůznějších objektů, jíž vévodí v levé části kožené manažerskéotočné křeslo a v pravé části zastaralá sprcha jako přinesená z normalizačního koupaliště.V průběhu představení je scéna průběžně zaplavována plochami světla různých barev (žlutá,červená, modrá) či se noří do tmy, ze které kužely ostrého světla vyřezávají jednotlivá místa,na kterých se odvíjí děj. Tuto diskotékovou, či předmoderně festivní atmosféru podporujevyužití snových, místy až psychedelických dotáček, a především živá hudba, či spíše zvukováa ruchová stopa, kterou pomocí obyčejných předmětů a syntezátoru produkují samotníherci.Zvuk a obraz tak mají v inscenaci dominantnější charakter než slovo, jež reprodukuje původnítext jen ve velmi omezené míře. Zůstávají zachovány klíčové Dionýsovy a Pentheovymonology a dialogy či jejich části, stejně jako vrcholný výstup Agave s Pentheovou hlavou,nicméně většina replik, které v inscenaci zazní, je autorského původu. Režijně-dramaturgickákoncepce podtrhuje především Pentheovu obezřetnost až odpor k čemukoli cizímu ametafyzickou schopnost Dionýsa ovládat lidi i situace (únik z vězení, zmámení Penthea).Pomocí jevištní metafory ukřižování je podpořena existující analogie mezi božstvemdionýsovského a kristovského typu. EP
Anotace:Studentská inscenace překladu, který vznikl jako překlad dramatický, tedy se zřetelem ke skutečnosti, že překládané dílo původně určeno primárně nikoli k tichému čtení, ale k divadelní prezentaci. Inscenace provedená amatérskými herci za dramaturgické supervize odbornice na antické divadlo scénograficky vychází z dobového kontextu: scénu tvoří plochá kulisa táhnoucí se přes celý zadní horizont, která představuje - v souladu s inscenačními konvencemi palliáty - budovy, před nimiž se děj komedie odehrává (zleva dům kuplíře, chrám boha lékařství Asklépia a dům bankéře). Kostýmy jsou rovněž v antikizujícím stylu, pouze s drobnými vtipnými anachronismy (např. otrokova síťovka s nákupem nebo kuplířova francouzská hůl omotaná hadem, symbolem Asklépia). Herecké pojetí postav zhruba odpovídá hereckým konvencím comedie dell'arte, která se plautovské komedii do jisté míry podobá. Některé úseky jsou, stejně jako v originále, zpívané.Režijně-dramaturgická koncepce se snaží postihnout základní znaky originálního textu, tedy kombinaci fixovanosti a improvizovanosti divadelního tvaru, zcizovací efekty (např. připadá postava Referencie Podčarové, personifikované poznámky pod čarou), fyzické i jazykové komično a metatextovost (odkazy na Plauta jako autora textu, modernizovaná postava choréga, upozorňování na konvence římského práva atd.).Premiéra se uskutečnila v univerzitním kině Scala, další reprízy na ústavech klasických studií v České republice a na Slovensku, na Letní škole klasických studií atd.EP
Inscenace činoherního charakteru s výraznou hudební složkou představuje pečlivou režijně-dramaturgickou interpretaci Sofokleova dramatu v aktuálním překladu pořízeném režisérkou podle podstročníku klasické filoložky a odbornice na řecké divadlo a drama Aleny Sarkissian, která byla také odbornou lektorkou inscenace.Jak hudba, tak scénografie je neantikizující (k antickému kontextu upomíná jen řecká variantu nápisu „Danger“, umístěného na železné konstrukci). Jeviště, kde jsou v části forbíny na tribuně usazeni diváci, je odhaleno až na zadní zeď, takže jsou přiznaně vidět některé technické jevištní prostředky a prvky zákulisí (kovové konstrukce, topení, oprýskané zdi). Dojem „zadního regionu“ (Goffman), prostoru, kde se věci nacházejí v neuspořádaném stavu bez vnějšího pozlátka, je umocněn scénografickým řešením prostoru: na scéně se nacházejí hromady haraburdí, ve kterých lze až při bližším pohledu rozeznat oltář, stanoviště bubeníka apod. Dominantou jeviště jsou těžká kovová vrata v zadním plánu, která se s prorockým duněním otvírají a zavírají v souladu s průběhem děje. Režie využívá i vertikálu v podobě dvou žebříků, na které šplhají členky sboru a Klytaiméstra ve vypjatých momentech děje.Hudební složka (hra na nástroje – elektrickou kytaru, tympán, činel a další perkuse – a zpěvavá recitace) je produkována živě na scéně hereckým souborem a jedním hudebníkem. Její význam je jednak atmosférický, kdy spolu s kostýmy a scénografií svým ambientním a industriálním nádechem vytváří dojem opuštěného, rozpadajícího se mikrosvěta (konkrétními detaily, např. střihem a vzorkem šatů Ch., upomínajícího k dnešku), jednak jevištní dění výrazně rytmizuje. Sborové písně jsou provozovány kombinací unisono zpěvavé recitace a rozdělení replik mezi jeho jednotlivé členky.Výrazným režijním prvkem je řešení závěrečné scény, kdy je tragická ironie textu posílena tím, že Aigisthos v pytli na mrtvoly očekává Orestovo tělo, a teprve při jeho radostném otevírání pochopí jeho skuteční obsah.Představitelka Élektry získala za roli Cenu kritiky 2018 v kategorii Talent roku.EP
Činoherní inscenace jejíž režijně-dramaturgický koncept se snaží divadelními prostředky zpřítomnit ústřední témata textu. Těmi je „Sofiina volba“ řeckého vůdce Agamemnóna, který musí buď obětovat svou dceru, nebo sebe i svou rodinu vystavit potenciálně smrtonosnému hněvu řeckých vojsk, a v mnoha ohledech ambivalentní oběť jeho dcery Ifigénie (výměna panny Ifigénie za „děvku“ Helenu, náznak Ifigéniina „spasitelského komplexu“ atd.).Základem koncepce je jevištní metafora tunelu zavěšeného zhruba ve dvou metrech výšky nad plochou jeviště, ve kterém se odehrává většina herecké akce. Díky botám a oděvům složeným ve vyrovnaných řadách do komínků pod tunelem na forbíně odkazuje ke skále, ze které Agamemnón přehlíží vojsko. Některým recenzentům připomíná nakloněné nitro lodi, na které (kterých) se mají vojáci přepravit do Tróje, které však nemohou vyplout kvůli absenci větru. V abstraktní rovině tunel představuje neodvratnou katastrofu, ke které dramatický děj směřuje a zároveň Agamemnónovu situaci v něm.Dalším pilířem koncepce je deklamační herectví jednotlivých představitelů, které se může opřít o kvalitní překlad Josefa Topola z osmdesátých let pořízení podle podstročníku klasického filologa Karla Hubky a za odborné spolupráce Evy Stehlíkové. K hereckým výkonům (a k inscenaci obecně viz zejm. recenzi Martina Švejdy).Výrazným režijním prvkem je pojednání sboru jako tří adolescentních dívek korespondující s obsahem jednotlivých stasim. Výstupy sboru jsou postaveny na inkongruenci promluv (na úrovni jednotlivých vět) a hereckého jednání, které často vyjadřuje komplexnější významové celky (např. v posledním stasimu obdiv k Achilleovi). Důležité je také zapojení postavy Oresta (ve formě hamaky, z níž se ozývá dětský pláč), a tím zdůraznění pozice příběhu Ifigénie v celém trójském cyklu a příběhu rodu Atreovců. Výrazný je závěr inscenace – obraz, kdy vojsko hrdinně odejde do války, avšak dojem happyendu zpochybňují Ifigeniiny ustřižené kadeře vířící stmívajícím se prostorem tunelu.Inscenace odráží hudební aspekt inscenovaného dramatu: na forbíně se nachází obrovský buben, s jehož pomocí postavy, především sbor, rytmizují některé své promluvy a písně. Hudební složka také někdy osmyslňuje jevištní dění, jako když při závěrečném odchodu vojska do války zní titulní Vangelisova melodie z filmu Dobytí ráje nebo když členky sboru během Ifigeniina závěrečného monologu broukají melodii svatebního pochodu.EP