Budova nemocnice, MAZSIHISZ SZERETET KÓRHÁZ, židovská lůžková nemocnice (Mazsihisz - Magyaroszágy Zsidó Hitközsegek Szövetsége) byla postavená v roce 1911, od roku 1914 Chevra Chadisa, pro platící pacienty, dar americké židovské rodiny Weinberg, v roce 1952 zestátněna. Sochařská výzdoba v zahradě nemocnice. Před fontánou je umístěno torzo sochy nahé dívky (bez paží) s drapérií kolem beder (zmenšená kopie Venuše Mélské) stojící na tamburovém podstavci s reliéfem. Reliéf běžící kolem soklu zobrazuje bakchický průvod: tančící bakchantka s bubínkem v levé pozdvižené ruce, tančící bakchantka hraje na píšťalu, za ní Satyr, přes rameno má lví kůži, hraje na dvojitou píšťalu, druhá tančící dívka drží v pravé ruce lékythos, mladík se džbánem na levém rameni. Ve vzdálenějším koutě zahrady stojí socha dívky v antické drapérii, v pravé ruce svěšené podél těla drží obilné klasy, na hlavě má koš s ovocem (alegorie hojnosti)., Rajna 1989, č. 8513; Kuhn 2005., and Obě sochařská díla jsou kopiemi antických děl.Socha nahé dívky na tamburovém podstavci je kopií antické Venuše. Originál tzv. Venuše Mélské byl nalezen v roce 1820 v jeskyni na ostrově Mélos. Socha byla prostřednictvím francouzského námořního důstojníka Julese Dumonta d´Urville poslána do Francie, jako dar králi Ludvíku XVIII. a stala se součástí královských sbírek. Za jejího autora je považován Alexandros z Antiochie, nebo Praxiteles, původ je datován do doby kolem roku 130 - 120 př.n.l. Socha byla předlohou pro mnoho kopií z různých materiálů a v různých velikostech; v 19. století se stala častou plastickou výzdobou umístěnou v evropských zahradách. Odlitky a zmenšené kopie antické Venuše byly v 19. století ve velké oblibě, dodnes se vyrábějí její terrakotové napodobeniny v různých velikostech, které jsou prodávány v supermarketech jako zahradní dekorace. Tato antická socha je typickým příkladem bezduchého průmyslového kopírovaní antické předlohy, která tak zcela ztratila uměleckou hodnotu, která ještě v 19. století byla uctívána.Reliéf na podstavci zobrazuje bakchický rej. Satyrové, přírodní démoni, byli v Řecku nezbednými průvodci Dionýsa. Měli lidskou postavu, koňské uši, ohon a kopyta. Spolu s bakchantkami (mainadami) provázeli boha v průvodu v době konání dionýsovských oslav. Tak jsou zobrazováni již na řeckých červeno-figurových nádobách, pak na hellenistických reliéfech zdobících nejčastěji kalichové krátéry a na římských nádobách z 1. - 2. století po Kristu. Podobný krátér je zobrazen například v 18. století na portrétu Johna Wodehouse (Pompeo Batoni, 1764, AMAM 1970.60, Allen Memorial Art Museum, Oberlin, USA). Satyr hrající na dvojitou flétnu, oblečený do lví kůže je hodně blízký Satyrovi zobrazeném na tzv. Borghese váze z Louvru (40 - 30 př.Kr.), tato váza byla velmi slavná už v 18. století, patřila do sbírky kardinála Scipiona Borghese (1576 - 1633), stála v Římě, v zahradě Borghese a byla často zobrazována (např. kresba Roberta Huberta, 1733 - 1808) z roku 1775, dnes v Musée des Beaux-Arts, Valence). Od jejího nálezu bylo vyrobeno mnoho jejích replik (například v porcelánce Wedgwood byla vyráběna v letech 1780 - 1785). Replika výjevu zobrazeného na váze Borghese se také v nízkém reliéfu objevovala jako výzdoba interiérů (Hammerwood Park East Grinsead Sussex). Mnoho kopií vázy se dochovalo v zahradách a parcích, jsou vyráběny dodnes.Stojící plastika mladé ženy v drapérii je patrně také kopií některé antické sochy kněžky bohyně Ceres (srov. Reinach 1906, s. 214).
Nárožní nájemní dům, na soklu v přízemí umístěna zmenšenou kopie antické sochy Venuše Mélské. and Socha nahé dívky na podstavci je kopií antické Venuše. Originál tzv. Venuše Mélské byl nalezen v roce 1820 v jeskyni na ostrově Mélos. Socha byla prostřednictvím francouzského námořního důstojníka Julese Dumonta d´Urville poslána do Francie, jako dar králi Ludvíku XVIII. a stala se součástí královských sbírek. Za jejího autora je považován Alexandros z Antiochie, nebo Praxiteles, původ je datován do doby kolem roku 130 - 120 př.n.l. Socha byla předlohou pro mnoho kopií z různých materiálů a v různých velikostech; v 19. století se stala častou plastickou výzdobou umístěnou v evropských zahradách. Odlitky a zmenšené kopie antické Venuše byly v 19. století ve velké oblibě, dodnes se vyrábějí její terrakotové napodobeniny v různých velikostech, které jsou prodávány v supermarketech jako zahradní dekorace. Tato antická socha je typickým příkladem bezduchého průmyslového kopírovaní antické předlohy, která tak zcela ztratila uměleckou hodnotu, která ještě v 19. století byla uctívána.
Jedenáct soch z mušlového vápence v zámeckém parku: stojící postava nahé ženy, kolem těla drapérie, u nohou stojí nahé dítě, drží luk a šíp - Venuše s Amorem., Hosák 1981#, s. 113-115., Samek 1999#, s. 25-27., and Podstavce pod sochy vytvořil František Strickner z Egenburgu.
Objekt lázní ve stylu pozdní secese s několika sochařskými díly. V interiéru na konci haly socha Venuše (Huszár), dále alegorie čtyř ročních dob (Szabados). V exteriéru areálu nad venkovním bazénem dvojice Néreoven. and Plastická výzdoba lázní tematicky odpovídá běžné vazbě na antickou mythologii. Nérovny, půl žena, půl ryba, jsou ženským protějškem Tritónů, průvodců mořského boha Neptuna. Společně s Venuší, která se zrodila z mořské pěny, mají vztah k vodě.
Nárožní nájemní dům, čtyřpatrový. Nad portálem sokl se sochou Venuše., Analogie srov.: http://www.ncartmuseum.org/collections/highlights/european/italian/1600-1815/088_lrg.shtml (08.12.06), and Inspirací je antické zobrazení bohyně vystupující z lázně a přidržující si draperii na ňadrech. Tato plastika je zmenšenou kopií novoklasicistní sochy bohyně z roku 1810, tzv. Venere Italica, jejímž autorem byl Antonio Canova (1757 - 1822), dnes je ve sbírkách Palazzo Pitti (Galeria Palatina) ve Florencii. Canova se inspiroval antickou plastikou Venuše Medici, kterou roku 1802 z Florencie odvezl Napoleon. Nejedná se o její repliku, ale vlastní umělecké ztvárnění námětu. Socha, která Venuši Medici ve florentských sbírkách nahradila, okamžitě získala věhlas, jehož důsledkem byla řada replik, v samotném okruhu dílny tohoto sochaře, kde vznikly čtyři varianty díla v letech 1815 - 1822. Jedna z nich je například v muzeu North Carolina Museum of Art (inv.no. 919.839.6262). Odlitky a zmenšené repliky této sochy se z evropských galerií dostaly i do městských parků a jak dokládá pražská architektura i na fasádu nájemního domu.
V zahradě domu postaveného roku 1900 (dnes velvyslanectví Slovenské republiky) je umístěno torzo nahé dívky s draperií splývající kolem beder. Socha je kopií sochy Venuše Mélské., Rajna 1989., and Plastika je kopií antické sochy Venuše Mélské. Originál Venuše, byl nalezen v dubnu roku 1820 v Řecku pastýřem Jorgosem. Byla objevena rozbitá v podzemní jeskyni na ostrově Mélos, poté byla prodána za 1.000 franků a odvezena do Paříže, kde byla roku 1821 darována králi Ludvíkovi XVIII. Socha je známá také pod názvem ANADYOMENE (spadávající drapérie obnažuje její tělo), nebo také VICTRIX. Podle Venuše Mélské (Louvre, Paříž, 200 př. Kr.) bylo v 19. století vyrobeno několik odlitků (Archeologické muzeum, Mélos). Je to nejslavnější antické dílo, které od doby nálezu inspirovalo řadu umělců k vlastní tvorbě (Cézanne, Dali, Magritte; dvě gigantické sochy Venuše z Mélu jsou dnes umístěny na Manhattenu v USA, autorem je Jim Dine).