Pégasos s pravou přední nohou zdviženou, před ním je hora Olympus identifikovaná orlem na vrcholku. Napravo palma a strom, na němž visí štít s korunou, na štítu císařská orlice (?). Za korunou peří, za štítem se znakem oválný štít., Bažant 2006#., and Pégasos je na Belvedéru zobrazen tak, jak byl zobrazován v antice a v italském umění patnáctého a šestnáctého století. V Praze je vylíčen konec jeho příběhu - okřídlený kůň nachází své definitivní místo v Jupiterových stájích pod Olympem, které jsou označeny orlem na skále nad Pégasem. Tento orel je důležitý, protože vylučuje možnost, že se jedná o zobrazení okamžiku, kdy Pégasos úderem kopyta na Helikónu stvořil pramen Hyppúkréné, jenž se stal inspirací básníků. Vedle Jupiterova orla nacházíme na tomto výjevu další politickou narážku, mezi Pégasem a emblémem s královskými iniciálami je zobrazen štít s reliéfem, který je sice téměř nečitelný, ale s největší pravděpodobností zobrazuje císařskou orlici, znak římského krále Ferdinanda I. Výjev je patrně součástí příběhu Bellerofonta, který na severním průčelí mohl začínat ve druhém cviklu výjevem, v němž hraje ústřední roli zrada, kterou symbolizuje Proitův dopis v Bellerofontových rukách. Reliéf v pátém cviklu naráží na Bellerofontův pokus zmocnit se Pégasovou pomocí Olympu a tedy světovlády, což skončilo jeho pádem a následným šílenstvím. Zatímco na soklech severního průčelí byl proti sobě postaven Sinón a představitelé občanských ctností, ve cviklech mohl být Bellerofón protějškem k Perseovi. Byli si podobní, protože oba vykonali mnoho hrdinských činů, ale Bellerofón nestál cele na straně ctnosti a jeho život se proto stal příkladem nenaplněných ambicí a pýchy předcházející pád.
Perseus je v antické zbroji (okřídlená přilba, velká šavle), pravou rukou odvazuje Andromedu, která má lokty přivázané ke stromu s osekanými větvemi. Za Andromedou se z moře vynořuje drak. Skupiny palem a stromů na obou stranách., Bažant 2006#., and Příběh Andromedy byl v renesanci patrně nejčastěji zobrazovaným mýtem, takže se výtečně hodil jako úvodní výjev výzdoby pražského Belvedéru, k němuž se původně přicházelo právě z této strany. Způsob, jakým bylo osvobození Andromedy podáváno, se měnil v čase a pražská verze odpovídá době před polovinou šestnáctého století. Pražský sochař se držel ikonografického typu známého z obrazu Piero di Lorenza zvaného Cosimo (1461--1521). Tento model vysvětluje, proč je horní část Andromedina těla ohnuta téměř v pravém úhlu tak, aby se co nejdále odvrátila od hlavy monstra, a rovněž nezvyklý způsob uvázání, totiž širokými pruhy látky omotanými okolo jejího lokte. Pražská Andromeda má podobně jako hrdinka Cosimova odhalenou pouze horní polovinu těla. Dalším znakem typickým pro zobrazení Andromedy před polovinou šestnáctého století je, že má obě ruce přitisknuté k tělu. V pozdější době byla její zoufalá situace vyjádřena dramatickou gestikulací. Srov. Exemplum: Perseus osvobozuje Andromedu.
Perseus v antické zbroji (okřídlená přilba kryjící také levou polovinu tváře, plášť, okřídlené boty), levou rukou před sebou drží hlavu Medúsy, před ním nahý Atlás (vousy, dlouhé vlasy). Atlás sedí na plášti, který v agonii svírá levou rukou, jakoby se jím chtěl na poslední chvíli ochránit před znehybňujícím účinkem Medúsiny hlavy. Za Perseem palma a strom, za Atlantem skála, ve kterou se proměňuje., Bažant 2006#., and Perseus měnící Atlanta ve skálu byl častěji zobrazován až v pozdním šestnáctém století, což svědčí pro to, že na Belvedéru měl být zobrazen celý mýtus. Perseus byl v šestnáctém století chápán jako zosobnění nejvyšší ctnosti a vykonavatel Boží spravedlnosti. Ztotožňovali se s ním panovníci, kteří z nějakých důvodů potřebovali zdůraznit legitimnost své vlády. Křesťanská interpretace Persea jakožto ztělesněné ctnosti osvětluje prominentní místo, které zaujímá ve výzdobě pražského Belvedéru. Perseus je zde pravděpodobně prezentován jako příkladný mírotvorce, jenž přináší řád a blahobyt, což by z něj učinilo dokonalé alter ego Ferdinanda.
Plexippos (vousy, antická zbroj s přilbou, vysoké kožené boty) a Toxeus (antická zbroj s přilbou, vysoké kožené boty, kyj) nesou na klacku hlavu kalydónského kance zabalenou v látce. Stromy na obou stranách., Bažant 2006#, 315., and Reliéf zobrazuje Meleagrovy strýce, jak hlavu kalydónského kance odnášejí. Meleagrovo rozhodnutí věnovat trofej Atalantě je totiž urazilo a trofej dívce odňali, na což Meleagros reagoval tím, že oba zabil.
Všichni putti zobrazení na severním a západním průčelí pražského Belvedéru kráčí směrem k hlavnímu vchodu do budovy, takže návštěvníkům mohli posloužit jako průvodci. Na severu a na severní straně západního průčelí (až k vchodové arkádě) putti kráčí doprava, směrem na jih od západní vchodové arkády putti kráčí doleva. Musíme samozřejmě počítat s tím, že původní vchodová arkáda na západní straně byla posunuta o jedno travé na sever a při té příležitosti byl přesunut balustrádový pilířek sedmé arkády přenesen do osmé (na severním průčelí byl putto ze třetí arkády přenesen do páté)., Bažant 2006#., and Na pražském Belvedéru bylo nejdůležitější funkcí putti uvítat stavebníka a nasměrovat hosty k hlavnímu vchodu na západní straně. Současně měli pomocí girland navodit slavnostní atmosféru, vedle rozvěšování girland se putti věnují i objevování okolního světa. Jejich zvědavé zkoumání ptačího hnízda, ochutnávání hub a další kousky měly návštěvníka pobavit a rozptýlit. Lze uvažovat také o politické alegorii, na západní straně devátý putto šlápl na hada a osmý putto drží plaza v ruce. Tito putti přicházejí k hlavnímu vchodu do Belvedéru od jihu, tedy od Prahy, odkud také chtěl vniknout do Ferdinandovy stavby jedovatý had, kterého však putto těsně u vchodu zneškodnil. Jistě není jenom náhoda, že na východní straně pátý putto rovněž šlápl na hada přilézajícího od Prahy, těsně před východním vchodem do velkého přízemního sálu.
Ústředním hrdinou figurálních reliéfů ve cviklech severního průčelí je Perseus. Ve cviklech arkád západního průčelí Ferdinanda připomínají na obou koncích emblémy římského krále, rozpeření jednohlaví orli dekorovaní řádem zlatého rouna. S ním souvisí výjev ve cviklu druhé arkády zobrazující Iásóna bojujícího s drakem, který střeží zlaté rouno visící na stromě. Výjev ve druhém cviklu tedy upozorňuje diváka na antickou dimenzi habsburského majestátu, jehož nejvýznamnějším atributem byl právě prestižní řád zlatého rouna. Ve třetím cviklu a čtvrtém cviklu zobrazen Ferdinand (s manželkou a na lovu). Reliéfy ve cviklech střední části západního průčelí se stejně jako výjevy na soklech sloupů pod nimi vztahují k Aeneidě. Reliéfy na cviklech levé poloviny západního průčelí evokují Jupitera a jeho lásky, které jsou řazeny zprava doleva, podobně jako putti dole na balustrádě a jsou tedy orientovány k arkádě před hlavním vchodem. Po Evropě následuje ve třináctém cviklu Kadmos, bratr Evropy, jehož souboj s drakem je protějškem k výjevu s Iásónem na severní straně západního průčelí. Figurální reliéfy ve cviklech jižních arkád ilustrují hon na kalydónského kance. Nejjižnější výjev ve cviklu na východním průčelí volně navazuje na sérii s Meleagrem. Všechny ostatní figurální reliéfy východního průčelí ilustrují africkou kampaň Karla V. v roce 1535. and Bažant 2006#.
Sinón přiváděný Trójany před krále Priama. Trójský král Priamos v antické zbroji s přilbou na hlavě sedí na draperii, která zcela pokrývá trůn. Král má pravou nohu přehozenou přes levé koleno, pravou ruku po straně, levou ruku má nataženu směrem k Sinónovi, který stojí před ním. Sinón je oblečen stejně jako Priamos, ale ruce má svázané za zády v úrovni loktů a v úrovni zápěstí. Za Sinónem jsou vojáci, z předního je vidět pouze část, z dalších jenom přilby. Na obou stranách jsou stromy, v koruně levého je připevněna drapérie, která končí v koruně stromu na protější straně., Bažant 2006#., and Výjev je známý již z antických ilustrací k Vergiliově Aeneidě a v Itálii šestnáctého století se objevuje na předmětech denní potřeby i v monumentálním umění. Sinóna zobrazeného podobně jako v Praze, tedy zezadu, najdeme v prvním a pro tehdejší výtvarné umění neobyčejně inspirujícím ilustrovaném vydání Aeneidy. Na soklech severního průčelí byla řecká proradnost ztělesněná Sinónem konfrontována s římskou velkorysostí, kterou symbolizuje Latinus. Výjev není ve skutečnosti ilustrací Aeneidy, ale textu, kterým Vergiliův nedokončený epos zakončil Maffeo Vegio (1407--1458). Tato třináctá kniha Aeneidy byla publikována v Benátkách roku 1471 a objevila se za Vergiliovým textem i v ilustrovaném vydání z roku 1502. Putti zpravidla výjevy na soklech sloupu ignorují, ale na severní straně první putto komentuje reliéf, ke kterému je obrácený. Před obličejem si totiž drží masku starého vousatého muže. Na balustrádových pilířích je celkem třicet tři zobrazení putti a patrně to není pouhá náhoda, že jediný putto s maskou byl vložen právě mezi hydru a neméně záludného Sinóna. Putto s maskou patrně naznačuje, že Sinón, stojící se svázanýma rukama před trójským králem Priamem, se přetvařuje.
Rohové sokly sloupů zdobí Herkulovy činy, takže celá stavba spočívá na hrdinově ctnosti a nepřemožitelné síle. Na severu, západě i východě zdobí rohové sokly sloupů Herkulovy činy. Série těchto výjevů začíná na západním rohu severního průčelí, kde je zobrazen první Herkulových činů, a pokračuje nalevo i napravo od původní vchodové arkády. Směrem nalevo následoval Herkulův druhý čin, sedmý hrdinův úkol, rámuje jižní arkády na východě. Napravo od původní vchodové arkády, na severním průčelí, pokračovala série činy, které hrdina vykonal během desáté výpravy. Na západním konci jižního průčelí zobrazen Herkulův jedenáctý čin. Mýtické příběhy na soklech severního průčelí evokují antickou historii a jsou uspořádány ve správném chronologickém i topografickém pořadí. Série začíná na východě evokací trojské války a pokračuje patrně Aeneem a Latinem, tedy počátkem evropská historie Trójanů. Další dva reliéfy byly inspirovány královským a republikánským Římem. Výjevy na soklech západního průčelí evokují legendu o Alexandrovi, Vergiliovu Aeneidu a olympská božstva. Výjevy na soklech sloupů jižního a východního průčelí ilustrují Zlatý věk prostřednictvím obrázků ze života faunů a faunek., Bažant 2006#., and Výjevy na soklech sloupů byly všechny inspirovány antickou mytologií a připodobňují Ferdinanda k antickým hrdinům. Na soklech sloupů jižní a východní fasády dominují fauni evokující Zlatý věk, kdy lidé žili v harmonii s přírodou a bez válek. Byla to doba vznešená a jednoduchá, protože lidé měli všeho hojnost, aniž by k tomu potřebovali techniku a civilizaci. I společenský řád byl zachováván, aniž by bylo zapotřebí zákonů. Právě to je patrně zobrazeno na soklech sloupů nejen na jižní, ale i na východní straně Belvedéru, která byla obrácena ven z města, do neobydlené přírody za městskými hradbami. Na těchto reliéfech vidíme lidské bytosti žijící v harmonii s fauny, nymfami a kentaury, jak si lehce opatřují živobytí, baví se hudbou a tancem či se radují se svými dětmi. Na opačných stranách, na západě a na severu, je slaven Ianus a hrdinové, přinášející svými činy civilizaci a řád. Když začneme prohlídku pražského Belvedéru od vstupní arkády západního průčelí, uvidíme nejprve odkaz na předpověď velkolepé budoucnosti Říma, která vyvrcholí v posledním Jupiterově Zlatém věku doby Ferdinandovy, zatímco na jižní a východní straně návštěvník nalezne narážky na dávnou minulost a první Zlatý věk doby Saturnovy. Na sever byl kozonohý člověk uveden Dürerem, který se s ním setkal v Itálii v letech 1495--96. Severští satyři jsou však jiní než jejich italské vzory. Polozvířecí forma u nich není chápána jako projev zvířecích instinktů, ale jako důsledek větší blízkosti k přírodě. Jsou proto nevinnější než lidé, které civilizace zkazila. Tento výrazný posun byl důsledkem toho, že v záalpské Evropě byl faun identifikován s "divým mužem", který byl již v patnáctém století transformován v idealizovaného primitivního člověka. Severský faun žije v lůně přírody, daleko od světských pokušení a věnuje se hudbě a rodině, přičemž tyto výjevy z rodinného života faunů byly evidentně modelovány podle svaté rodiny.
První sokl: na stromu s osekanými větvemi visí válečné trofeje: bohatě zdobené štíty, za nimi jsou vidět hroty šípů, nahoře je vidět rukojeť šavle. Na obou stranách vysoké pařezy, na levém sedí motýl. Poslední sokl: pod lví hlavou je hromada válečných trofejí (bohatě zdobené štíty, přilby, pancíř visící na stuze omotané uprostřed. Na obou stranách vysoké pařezy, na levém z nich sedí motýl., Bažant 2006#., and Umístění reliéfů s trofejemi ve výšce po stranách východního průčelí Belvedéru mohlo připomínat slavnou římskou památku známou jako "Trofeje Maria" . Od roku 1590 stojí tyto sochy na zábradlí rampy Kapitolu v Římě, ale v první polovině šestnáctého století byly vystaveny (rovněž ve výšce) v postranních obloucích nymfaia na Esquilinu, které bylo považováno za chrám Maria. Četná zobrazení ze šestnáctého století svědčí o významu této památky, která byla chápána jako oslava římského vlastenectví a zejména vítězného boje s barbary, kterým se Mario proslavil. Tento tehdy velice slavný římský pomník porážky Kimbrů, mohl být v Praze citován jako předpověď brzkého Ferdinandova vítězství nad Turky.
Nahá Venuše se složitým účesem drží v levici sbalený plášť a pravici natahuje k Amorovi, aby podržela jeho pravou ruku pobodanou od včel. Nahý Amor (toulec přes rameno) drží před sebou v levé ruce stočený plášť. Stromy a palmy na obou stranách., Bažant 2006#., and Humanisticky vzdělaní návštěvníci byli u hlavní vchodové arkády na západním průčelí pražského Belvedéru konfrontováni s Ianem a Běsem zobrazenými na soklech sloupů, které navíc rámoval Aeneas prchající z Tróje a vlčice kojící Romula a Rema. Ti zdobili sloupové sokly nalevo a napravo. Tato kombinace obrazů byla jasným signálem, že poselstvím vchodu a tedy celého Belvedéru je slavné Jupiterovo proroctví (Verg. Aen. 1, 286-287), které předpovídalo slávu nejen Aeneovi, ale i "poslednímu císaři", jímž byl v tomto případě Karel V. a v budoucnu Ferdinand I., přímý Aeneův potomek na českém i římském trůně. Toto poselství, kterým Jupiter utěšil Aeneovu nebeskou matku, je tak důležité pro zevrubný komentář okolností, za nichž se do Říma znovu vrátí Zlatý věk, a navíc je v něm výslovně zmíněn císař římský. Aby divák nepochyboval o tom, že výjevy po stranách vchodu se skutečně vztahují k tomuto, pro další vývoj světa, klíčovému dialogu mezi Jupiterem a Venuší, byla právě tato božstva zobrazena ve cviklových arkádách nad dvojicí Iana a Běsa. Jupiter je zobrazen, jak objímá Ganyméda a Venuše utěšuje Amora.