Bronzová socha: Apollón (nahý) drží v levici před sebou luk, pravicí sahá do toulce na zádech pro šíp., Fučíková, Čepička 2007#, 443-444 (Eliška Fučíková), and Socha je ohlasem slavného Apollóna Belvedérského, antické římské mramorové kopie (130 - 140 n.l.) řeckého bronzového originálu připisované Leocharovi (330 - 320 př. Kr). Socha je v Římě doložena od pozdních 90tých let 15. století, od roku 1503 byla ve vatikánských sbírkách. V roce 1511 byla umístěna v Cortile del Belvedere (odtud její jméno), kde byla zpřístupněna veřejnosti, což přispělo k její ohromné popularitě. Dílo bylo v 16. století zachyceno na grafických listech (např. Marcantonio Raimondi, 1530 - 1534, Hendrik Goltzius zhotovil udělal v roce 1591 sérii kreseb antických soch nalezených v Římě, včetně Apollóna Belvederského), čímž se se sochou seznámila záalpská Evropa. Valdštejnova socha Apollóna není datovaná a nebyla v jeho době patrně nikdy vystavena, protože v roce 1634 byla nalezena bílá bedna s kovovou sochou Apollóna, zjevně tatáž socha, která byla zmíněna v dopisech z let 1624 a 1625, dnes chovaná v Drottningholmu. Apollón nebyl součástí fontány před Salou terrenou, protože mezi Salou terrenou a kašnou (či okolo ní) stály skupiny postav, zatímco Apollón je zobrazený sám, takže by do tohoto komplexu nezapadal.
Bronzová socha: Bacchus (nahý, věnec na hlavě) drží ve zdvižené pravici větev vinné révy s hrozny, levici má za zády. Malý satyr (nahý, v lidské podobě) se snaží větev stáhnout k sobě. Ve Valdštejnově době stála před Salou terrenou výpravná Neptunova fontána, s níž souvisely čtyři volně stojící bronzové sochy na mramorových podstavcích. Laokoonta a Zápasníky si lze představit vedle sebe, první symbolizoval potrestanou bezbožnost a druzí poraženou vzpouru. Nalevo od Laokoonta, který byl odsouzením vzdoru, mohla být Venuše s Adonidem, oslava výhod prozíravého podřízení se autoritě. Skupina Venuše a Adonida by tvořila pár se skupinou s Bakchem a satyrem., Fučíková, Čepička 2007#, 443-444 (Eliška Fučíková), and Sousoší Bakcha a satyra, ohlas Michelangelova Baccha, oslavovala s největší pravděpodobností požehnání mírové epochy. Hravý boj Bakcha a satyra by tak vytvořil kontrastní protějšek k Zápasníkům bojujícím na život a na smrt, kteří stáli na opačném konci řady sousoší mezi Neptunovou fontánou a Salou terrena. Všechny sochy zhotovil ve svém pražském studiu v letech 1623-1627 Adrian de Vries, bývalý dvorní sochař císaře Rudolfa II., a celek s největší pravděpodobností oslavoval Ferdinanda II. a jeho vítězství nad českými stavy.
Bronzová socha: rozkročený Láokoón (nahý, vous) drží před sebou pravicí hada s otevřenou tlamou, levicí drží hada za svými zády. U Láokoóntových nohou dva synové omotaní hadím tělem., Michalski 2004 - Fučíková, Čepička 2007#, 443-444 (Eliška Fučíková), and Ve Valdštejnově době stála před Salou terrenou výpravná Neptunova fontána, s níž souvisely čtyři volně stojící bronzové sochy na mramorových podstavcích. Láokoónta a Zápasníky si lze představit vedle sebe, první symbolizoval potrestanou bezbožnost a druzí poraženou vzpouru. Nalevo od Láokoónta, který byl odsouzením vzdoru, mohla být Venuše s Adonidem, oslava výhod prozíravého podřízení se autoritě. Skupina Venuše a Adonida by tvořila pár se skupinou s Bakchem a satyrem, která oslavovala požehnání mírové epochy. Hravý boj Bakcha a satyra by tak vytvořil kontrastní protějšek k Zápasníkům bojujícím na život a na smrt, kteří stáli na opačném konci řady. Všechny sochy zhotovil ve svém pražském studiu v letech 1623-1627 Adrian de Vries, bývalý dvorní sochař císaře Rudolfa II. Adrian de Vries vytvořil sochu Láokoónta v roce 1625, původně pro fontánu před Salou terrenou, ale na Valdštejnovu žádost, o níž se sochař zmiňuje v dopise z února roku 1626, ji na fontáně nahradil sochou Neptuna. Slavná antická socha Láokoónta a synů (Vatikán) byla ihned po objevu v roce 1506 identifikována se sochou zmíněnou Pliniem, který napsal, že zdobila palác císaře Tita (nat. his. 36, 37). Tato explicitní císařská aura byla stejně důležitá, jako zobrazené téma. Láokoón byl trojský kněz, který se vzepřel božskému rozhodnutí, podle nějž jeho město mělo být dobyto Řeky. Za svou vzpouru byl ihned krutě potrestán - musel zemřít, protože Trója musela padnout, aby Aeneas musel zničené město opustit a dorazil do Itálie. Tento sled událostí později vyvrcholil vznikem Říma a římského impéria. Laokoon jakožto živoucí důkaz existence božího plánu ospravedlňoval císařskou vládu na zemi. Láokoón má v umění 16. století vždy negativní význam, jako symbol spravedlivě potrestaného přestupku. Sergiusz Michalski (Michalski 2004) byl první, kdo argumentoval, že Láokoón Adriana de Vries je narážkou na porážku vzbouřených českých stavů v bitvě na Bílé Hoře roku 1920.
Bronzová socha: rozkročený Neptun (nahý, vousy) pravici zdvihá vzhůru, v pravé ruce drží za zády trojzubec hroty dolů. U Neptunových nohou pes s vyceněnými zuby. Pes není žádné monstrum, ale relativně malý psík, který se rozzuřil, ale okamžitě byl svým pánem pacifikován. Stojí s hlavou výhrůžně skloněnou, chce vypadat hrozivě, ale jen na dálku, protože Neptunova autorita mu nedovolí opustit místo u jeho nohou., Fučíková, Čepička 2007#, 443-444 (Eliška Fučíková), and Dnes stojí před Salou terrenou fontána s bronzovou Venuší a Amorem od Benedikta Wurzelbauera. Ve Valdštejnově době na jejím místě stála výpravná fontána s bronzovými sochami, kterou korunoval Neptun, a která obsahovala dnes ztracené součásti: dvě sedící říční božstva a dvě nymfy či sirény u paty pilíře, dále čtyři psí hlavy, čtyři hlavy koňské, dvě lví a dvě hlavy gryfů na pilíři. Původně měl být ústřední postavou fontány Laokoon, ale na žádost Valdštejna byl zaměněn za Neptuna. Ikonografický typ sochy Neptuna, kterým Adrian de Vries použil, vytvořil v letech 1554-1557 Giovanni Angelo Montorsoli pro fontánu v Messině, kterou byl oslaven císař Karel V. Tento Neptun se inspiroval typem "Quos ego", vytvořeného Raffaelem a zpopularizovaném Marcantoniovým tiskem, ale významným způsobem se od něj odchýlil. Císař tu není oslaven jako vladař a válečník, ale jako mírotvorce. Ikonografický typ "Quos ego" zobrazuje rozzlobeného boha, levicí drží otěže a hrozí trojzubcem, který drží v pravé ruce. Montorsoliho Neptun nezdvihá trojzubec, aby s ním udeřil, ale drží jej v levici, zatímco pravice je zdvižena v tradičním řečnickém gestu, kterým se posluchači uklidňují. Byla to zjevná narážka na pokračování textu Vergiliovy Aeneidy, který začíná slovy Quos ego. V něm Vergilius přirovnává Neptuna k muži, jenž rozhodně povstane uprostřed občanského rozbroje a uklidňuje vzbouřence moudrými slovy. Montorsoliho koncepce byla dale rozvedena na soše, kterou Giambologna v letech 1563-1566 vytvořil pro Bolognu. Neptun nevyhrožuje ani nenařizuje, ale zdvihá pravici v řečnickém gestu ruku, přičemž obsah jeho proslovu naznačuje gesto levice. Nedrží v ní trojzubec vedle sebe, ale schovává svou strašnou zbraň za záda. Adrian de Vries udělal další krok stejným směrem jako Montorsoli a Giambologna. Jeho Neptun nejen drží trojzubec za zády, ale navíc je obrácený hroty dolů. Toto pojetí kontrastuje s Raffaelovým trestajícím Neptunem, který inspiroval Berniniho k jeho soše Neptuna z roku 1620. Adrian de Vries na svojí verzi Neptuna začal pracovat nedlouho po Berninim, v roce 1622, kdy si u něj objednal Neptunovu fontánu dánský král Kristián IV. (dnes je socha rovněž v Drottningsholmu).Pražského Neptuna doprovází pes, kterého na žádném jiném zobrazení tohoto boha nenajdeme, protože je symbolickou narážkou na místní politické poměry, na poražené České stavy. V souboru emblémů Andrea Alciata obraz psa štěkajícího na měsíc vyložen jako symbol marné akce obecně a konkrétně jako odpor, kterým se ničeho nedosáhlo. Císař Ferdinand II tak byl ve Valdštejnské zahradě oslaven za to, že uklidnil lokální politickou bouři, které však ohrozila samotnou existenci habsburské říše.
Bronzová socha: Adónis (nahý, bezvousý) kráčí s ulovenou laní na zádech, u nohou lovecký pes. Adónis se sklání k Venuši. Nahá venuše sedí na pařezu, pravici vztahuje k Adónidovi, v levici drží malý věnec., Fučíková, Čepička 2007#, 443-444 (Eliška Fučíková), and Ve Valdštejnově době stála před Salou terrenou výpravná Neptunova fontána, s níž souvisely čtyři volně stojící bronzové sochy na mramorových podstavcích. Laokoonta a Zápasníky si lze představit vedle sebe, první symbolizoval potrestanou bezbožnost a druzí poraženou vzpouru. Nalevo od Laokoonta, který byl odsouzením vzdoru, mohla být Venuše s Adonidem, oslava výhod prozíravého podřízení se autoritě. Skupina Venuše a Adonida by tvořila pár se skupinou s Bakchem a satyrem, která oslavovala požehnání mírové epochy. Hravý boj Bakcha a satyra by tak vytvořil kontrastní protějšek k Zápasníkům bojujícím na život a na smrt, kteří stáli na opačném konci řady. Všechny sochy zhotovil ve svém pražském studiu v letech 1623-1627 Adrian de Vries, bývalý dvorní sochař císaře Rudolfa II., a celek s největší pravděpodobností oslavoval Ferdinanda II. a jeho vítězství nad českými stavy. Ve století okolo 1600 bylo v malířství téma Venuše a Adonida velmi módní a najdeme je také v pražském dvorském umění císaře Rudolfa II. Nejčastěji byly zobrazovány dvě epizody mýtu, Venuši snažící se zastavit Adonida odcházejícího na osudový lov na kance a Venuši oplakávající mrtvého Adonina. Zobrazení Adonidova odchodu byla velmi stereotypní - sedící Venuše se snaží zastavit Adonida kráčejícího pryč, tak Adrian de Vries dvojici zobrazil na soše z roku 1621 (viz: Berlin, Bode-Museum, Vries, Venuše a Adonis). Pražské sousoší zdánlivě tomuto typu odpovídá, protože Venuše je rovněž zobrazena na zemi s rukama nařaženýma směrem ke jdoucímu Adonidovi. Pražský Adonis však neodchází, vrací se naopak z úspěšného lovu s úlovkem na ramenou. Adonidův triumfální návrat je zdůrazněn věncem ve Venušině ruce, který je ústředním motivem sousoší. Ve Valdštejnově době bylo standardní alegorické čtení mýtu o Adonidovi soustředěno na hrdinovo odmítnutí rady bohyně, jeho odchodu od Venuše a tragickým následkům, které mu to přineslo (Mander 1602, 88v). To činí z Adonida dokonalý protějšek Laokoonta, který rovněž bohy rovněž neuposlechl a musel za to zaplatit. Pražský Adonis se však bezpečně vrací s laní na ramenou a Venuše ho vítá věncem, protože udělal přesně to, co mu poradila. V zobrazení Adonida v 16. a 17. století nenajdeme další příklady jeho návratu z lovu s úlovkem na rameni či motivu Venuše s věncem. Zdá se, že Adrian de Vries převrátil tradiční ikonografický typ, ale ponechal mu jeho politické poselství. Zkrocený Adonis poslouchá svou božskou paní a je za to po zásluze odměněn, neboli vzdorný rebel je proměněn v řádného poddaného, jestliže poselství přeložíme do politické terminologie Valdštejnovy doby.
Bronzová socha: dva nazí zápasníci, jeden vzpřímený, druhý skloněný , drží se za ruce a snaží se jeden druhého srazit na zem. Mezi nimi keř, o jehož kmen je opřený věnec. Levý zápasník je zobrazen v hlubokém předklonu, zjevně se oběma rukama snaží svého protivníka stáhnout dolů. On je agresorem, začal zápas, zatímco jeho protivník rezolutně odpověděl na jeho akci a úspěšně se hájí. Pravý zápasník stojí pevně oběma nohama na zemi, ale neútočí, uchopil ruce svého protivníka a oběma svýma rukama a snaží se je odtrhnout od svého těla., Fučíková, Čepička 2007#, 443-444 (Eliška Fučíková), and Ve Valdštejnově době stála před Salou terrenou výpravná Neptunova fontána, s níž souvisely čtyři volně stojící bronzové sochy na mramorových podstavcích. Laokoonta a Zápasníky si lze představit vedle sebe, první symbolizoval potrestanou bezbožnost a druzí poraženou vzpouru. Nalevo od Laokoonta, který byl odsouzením vzdoru, mohla být Venuše s Adonidem, oslava výhod prozíravého podřízení se autoritě. Skupina Venuše a Adonida by tvořila pár se skupinou s Bakchem a satyrem, která oslavovala požehnání mírové epochy. Hravý boj Bakcha a satyra by tak vytvořil kontrastní protějšek k Zápasníkům bojujícím na život a na smrt, kteří stáli na opačném konci řady. Všechny sochy zhotovil ve svém pražském studiu v letech 1623-1627 Adrian de Vries, bývalý dvorní sochař císaře Rudolfa II. Adrian de Vries Zápasníky charakterizoval jako Groppa die mideinander ringen/ Skupina těch, kteří navzájem zápasí. Pravý zápasník je evidentně vítěz, protože v příštím okamžiku bude agresor ležet na zemi. Alegorický význam Zápasníků naznačuje vavřínový věnec, který leží na zemi a je určen pro vítěze, který bojoval čestně. Zápasníci Adriana de Vries mohou být vzdáleným ohlasem antické římské sochy (dnes v Uffizi), ale s největší pravděpodobností podobně jako Láokoón oslavují porážku vzbouřených českých stavů v roce 1620.
Bronz statue: Apollo (naked) holds a bow in his outstretched left hand, with his right hand he reaches for an arrow in quiver on his back., Fučíková, Čepička 2007#, 443-444 (Eliška Fučíková), and The statue of Apollo, an echo of the famous Apollo Belvedere, is not dated and in Wallenstein's time probably it was never exhibited because in 1634 a white box was found in Wallenstein palace which contained a metal statue of Apollo, presumably the bronze Apollo mentioned in the letters of 1624 and 1625, today in Drottningholm. All statues which presumably stood between Sala Terrena and the fountain (or around it) were groups, while Apollo is represented alone and thus would not fit into the series.
Bronz statue: Bacchus (naked, wreath) holds in his right hand a branch with grapes, is left hand behind his back. Small satyr (naked, human body) tries to pull the branch down. In Wallenstein's time an elaborate Neptun fountain stood in front of Sala Terrena, which was complemented by four bronze sculptural groups on marble bases which stood between the fountain and Sala Terrena. Laocoon and the Wrestlers were probably standing side by side, the former symbolizing punished impiety and the latter defeated revolt. To the left of the group with Laocoon, in which resistance was condemned, the group with Venus and Adonis could have stood, in which the advantages of forethoughtful submission were celebrated. The group of Venus and Adonis would form a couple with the group of Bacchus and the little Satyr., Fučíková, Čepička 2007#, 443-444 (Eliška Fučíková), and The group of Bacchus and the little Satyr, an echo of Michelangelo's Bacchus, celebrated the blessings of the epoch of peace. The playful fight of Bachus and Satyr would form a contrasting pair with the deadly fight of Wrestlers at the opposite end of the row of sculptural groups between the Neptun fountain and Sala terrena. All statues were made between 1623 and 1627 in the Prague studio of Adrien de Vries, former Court Sculptor to Emperor Rudolf II., and the complex celebrated Emperor Ferdinand II and his victory over Czech estates.
Bronz statue: Laocoon (naked, beard) stands with legs apart and with his left hand pushes away from his face a snake's head, maw wide open. With his left he holds the snake's body behind his back. By Laocoon's legs there are his two sons with the snake coiled around their limbs. In Wallenstein's time an elaborate Neptun fountain stood in front of Sala Terrena, which was complemented by four bronze sculptural groups on marble bases which stood between the fountain and Sala Terrena. Laocoon and the Wrestlers were probably standing side by side, the former symbolizing punished impiety and the latter defeated revolt. To the left of the group with Laocoon, in which resistance was condemned, the group with Venus and Adonis could have stood, in which the advantages of forethoughtful submission were celebrated. The group of Venus and Adonis would form a couple with the group of Bacchus and the little Satyr celebrating the blessings of the epoch of peace. The playful fight of Bachus and Satyr would form a contrasting pair with the deadly fight of Wrestlers at the opposite end of the row. All statues were made between 1623 and 1627 in the Prague studio of Adrien de Vries, former Court Sculptor to Emperor Rudolf II., Michalski 2004#, Fučíková, Čepička 2007#, 443-444 (Eliška Fučíková), and In 1625 Adrien de Vries made a statue of Laocoon for the fountain in front of Sala Terrena, but at Wallenstein's request, to which sculptor alludes in his letter of February 1626, it was replaced by Neptune. Since its discovery in 1506 the famous ancient statue had been identified with that which was mentioned by Pliny, who wrote that it decorated the palace of the emperor Titus (Natural History 36, 37). This explicit imperial connection was as important as the theme of the statue. Laocoon was the Trojan priest who revolted against the gods' decision that his city must be captured by Greeks and he was immediately cruelly punished. Laocoon had to die because Troy had to be burned to allow Aeneas to arrive to Italy, this sequence of events later leading to the birth of Rome and its empire. Laocoon, as a token of God's plan, thus legitimised the imperial rule on earth. When the theme of Laocoon appears in 16th century art, it is always in a negative context, as an example of justly punished transgression. Sergiusz Michalski (Michalski 2004) was the first who argued that Adrian de Vries' Laocoon alluded to the defeat of the Bohemian estates in the Battle of White Mountain in 1620.
Bronz statue: Neptun (naked, beard) stands with legs apart a raises his right hand, in his left he holds behind his back a trident with the spikes pointing downwards. By Neptun's legs a barking dog. It is a conspicuously small dog, when compared with Neptune it is no monster, merely a dog which got into a fury and was quickly pacified by his master. It stands with its head threateningly lowered; it tries to be scary, but only at distance, because Neptune's authority does not allow him to leave the place under his feet. Today in front of Sala Terrena stands the fountain with a bronze statue of Venus with Amor. In Wallenstein's time an elaborate fountain with bronze sculptures stood on this site, which was crowned by Neptune and contained today lost components: two seated river gods, two sirens or nymphs situated at the base of the pillar, and on the pillar four dogs, four horse heads, two lion heads and two gryph's heads. Originally Laocoon should be the central figure of the fountain, but at Wallenstein's request it was replaced by Neptun. All statues were made in the Prague studio of Adrien de Vries, former Court Sculptor to Emperor Rudolf II., Fučíková, Čepička 2007#, 443-444 (Eliška Fučíková), and The iconographical type of Neptun's statue, which Adrian de Vries used, was created in 1554-1557 by Giovanni Angelo Montorsoli. It crowned a fountain of Neptune in Messina, which celebrated the Emperor Charles V. Montrosoli's god of the sea followed the "Quos ego" type, created by Raffael and known above all from Marcantonio's print, but with important changes. In the Messina fountain, the Emperor was celebrated as a peacemaker, not as a warrior. Montorsoli's Neptune does not raise his weapon to strike; he holds it as an attribute in his left hand, while his right hand is raised in a way which assimilates ancient god to mortal orator, calming his audience, evident allusion to subsequent verses in Aeneis. In them Vergil compared Neptune to a man who resolutely stands up in the middle of civil riot and calms mutineers by his wise words. Montorsoli's concept of Neptune/orator was further developed in Giambologna's statue of 1563-1566. Neptune is not all threatening or ordering, he raises his right hand to address the audience and the content of his speech is explicitly indicated by the gesture of his left hand. He does not hold the trident next to him as Montorsoli's Neptune does in Messina, but he hides the terrible weapon behind his back. The Prague sculptor went one step further. His Neptune holds his weapon not only behind his back, but also in reverse, with the spikes pointing downwards. The contrast with Rafael's aggressive Neptun, who punishes, which found echo in Bernini's statue of 1620, cannot be greater. Adrian de Vries adapted this type in Neptune's statue for the fountain, which Danish king Christian IV ordered in 1622 (today also in Drottningholm). In Prague, Neptune's enemies are represented by a dog, which is absolutely unique in Neptune's iconography, and stands for the defeated Bohemian estates. In this connection we may recall emblem books, which were popular in Wallenstein's time. In Andrea Alciati's and Theodore de B?ze's collections of emblems, the picture of a dog barking at the moon was interpreted as a symbol of useless action in general and of antagonism which achieves nothing in particular. Ferdinand II was thus celebrated in Wallenstein's garden, because he calmed the local political storm, which threatened the very existence of the Habsburg Empire.