Budova v eklektickém stylu byla vyzdobena mnoha uměleckými díly v tradici antického umění. Na střeše a v interiéru sochami (Géza Maróti, Ede Telcs, György Vastagh, József Róna), ve vstupní hale skleněnými mozaikami (Miksa Róth). Stará budova byla v roce 1927 rozšířena podle plánů architekta Imre Francseka ml. V zadním traktu areálu byly zbudovány veřejné venkovní lázně se třemi bazény lemované dvojitou kolonádou se střešní terasou. Vně budovy bylo umístěno několik plastik inspirovaných antikou a uvnitř areálu, podél středového obdélného bazénu, bylo umístěno ještě několik sousoší.Plastická výzdoba hlavního průčelí starší budovy. Na střeše, nad vchodem do tzv. Cziglerova křídla, dominují novobarokní bronzové plastiky. Osm postav jedoucích na hřbetech mořských oblud. Neptun držící trojzubec jede na mořské obludě (přední část těla kůň, zadní část těla rybí ocas), na dalších mořských obludách jede sedm Néreoven. Nad bočními vchody je umístěna plastika labutě., Medvey 1939, s. 97; Meskó 2001, s. 33-38., and Umístění boha moří Neptuna ve společnosti Néreoven, mořských nymf dovádějících na mořských obludách (kůň s rybím ocasem), na střeše lázeňského komplexu odpovídá funkci budovy, která je úzce spojená s vodním světem. Na lázeňských budovách jsou také zpravidla nad vchodem umísťovány labutě.
Budova v eklektickém stylu byla vyzdobena mnoha uměleckými díly v tradici antického umění. Na střeše a v interiéru sochami (Géza Maróti, Ede Telcs, György Vastagh, József Róna), ve vstupní hale skleněnými mozaikami (Miksa Róth). Stará budova byla v roce 1927 rozšířena podle plánů architekta Imre Francseka ml. V zadním traktu areálu byly zbudovány veřejné venkovní lázně se třemi bazény lemované dvojitou kolonádou se střešní terasou. Vně budovy bylo umístěno několik plastik inspirovaných antikou a uvnitř areálu, podél středového obdélného bazénu, bylo umístěno ještě několik sousoší.V interiéru, ve vstupní hale proti vchodu, je umístěna fontána, v ní je naznačen kamenitý terén s vodními rostlinami a rybami, na terénu sousoší. V literatuře je označeno jako "Rybařící Kentaur". Kentaur chytá ryby, ale dva malí Tritóni mu je plaší, Kentaur je za to trestá. Kentaur (půl muž, půl kůň) drží v levé zdvižené ruce dítě s ploutvemi místo nohou a pravou rukou tlačí k zemi chlapce s ploutvemi místo nohou. Na skalisku ryby a vodní vegetace., Medvey 1939, s. 97; Meskó 2001, s. 33-38., and Obličej Kentaura má rysy řeckých soch z helénistické epochy. Pod jejich vlivem je zobrazena celá řada dalších Kentaurů v sochařství 19. století (např. Kentaur a nymfa, Reinhold Begas, 1888, Berlín, Bodestrasse, v parku Národního muzea).
Budova v eklektickém stylu byla vyzdobena mnoha uměleckými díly v tradici antického umění. Na střeše a v interiéru sochami (Géza Maróti, Ede Telcs, György Vastagh, József Róna), ve vstupní hale skleněnými mozaikami (Miksa Róth). Stará budova byla v roce 1927 rozšířena podle plánů architekta Imre Francseka ml. V zadním traktu areálu byly zbudovány veřejné venkovní lázně se třemi bazény lemované dvojitou kolonádou se střešní terasou. Vně budovy bylo umístěno několik plastik inspirovaných antikou a uvnitř areálu, podél středového obdélného bazénu, bylo umístěno ještě několik sousoší.Výzdoba interiéru - vstupní hala. Ve výklencích u vchodu jsou umístěny hydrie ozdobené mušlemi. V malých medailonech jsou drobné figury Tritónů, mušlí, ryb a želv. Ve dvou lunetách nad vchody do dámské a pánské sekce jsou alegorické výjevy. Nad vchodem do oddělení pro muže Neptun doprovázený Kentaury unášejícími Néreovny (alegorie síly), nad vchodem do dámských lázní Venuše obklopená Néreovnami vystupuje z mořské pěny (alegorie krásy)., Medvey 1939, s. 97; Meskó 2001, s. 33-38., and Mozaiková výzdoba je inspirována antickými mythologickými postavami. Mýtus o zrození Venuše z mořské pěny jednoznačně ilustruje výjev nad vchodem do dámské části lázní. Mužský element, brutální síla, je prezentován jako akt únosu nymf divokými Kentaury. Výjev parafrázuje mýtickou kentauromachii, pokus opilých Kentaurů o únos žen Lapithů při svatbě krále Peirithoa. Tato událost byla s oblibou zobrazována na štítech řeckých chrámů (např. západní vlys Héfaisteia v Athénách a jižní metopy Parthenonu) a jeden z antických reliéfů (kentauromachie ze západního štítu Diova chrámu v Olympii, 460 př. Kr.) je v Budapešti ve stejné době kopírován na tympanonu průčelí nedaleko stojící budovy Muzea krásných umění (dokončena roku 1906).
Budova v eklektickém stylu byla vyzdobena mnoha uměleckými díly v tradici antického umění. Na střeše a v interiéru sochami (Géza Maróti, Ede Telcs, György Vastagh, József Róna), ve vstupní hale skleněnými mozaikami (Miksa Róth). Stará budova byla v roce 1927 rozšířena podle plánů architekta Imre Francseka ml. V zadním traktu areálu byly zbudovány veřejné venkovní lázně se třemi bazény lemované dvojitou kolonádou se střešní terasou. Vně budovy bylo umístěno několik plastik inspirovaných antikou a uvnitř areálu, podél středového obdélného bazénu, bylo umístěno ještě několik sousoší.Zadní vchod - průčelí. Boční nika: postava nahé dívky, přes záda jí splývá drapérie, v pravé ruce drží nádobu na vodu (Danaovna).Vstupní schodiště, po stranách delfín na zádech mu sedí puto troubící na mořskou mušli, vlevo i vpravo na soklu stojící nahá dívka s drapérií přehozenou kolem beder (alegorie Krásy, Venuše). Zadní vchod - vstupní hala, interiér. Naproti vchodu po levé straně nika se stojící postavou nahé dívky, přes klín přehozená drapérie, levá ruka pozdvižená na čelo, levá noha se opírá o nádobu (Venuše). Na zdi proti vchodu po levé straně štukový reliéf - uprostřed na vlnách stojící Neptun s drapérií přehozenou přes rameno, v pravé ruce trojzubec, po jeho obou stranách puto na delfínu, jeden troubí na mušli, druhý se drží trojzubce. Na zdi proti vchodu po pravé straně štukový reliéf - uprostřed Venuše vystupující z mušle, po jejích obou stranách puto na delfínu, jeden hraje na kytaru, druhý na loutnu. Po pravé straně vchodu druhá nika se stojící postavou nahé dívky upravující si vlasy do uzlu (Venuše).Na okraji delší strany venkovního bazénu, proti vchodu do areálu, jsou umístěna tři sousoší. Uprostřed Venuše vystupující z mušle, obklopená vodními nymfami, po stranách dva delfíni s Tritóny na hřbetech. Na kratší straně vpravo od vchodu sousoší Lédy s labutí., Medvey 1939, s. 97; Meskó 2001, s. 33-38., and Všechny výjevy jsou inspirovány antickou mythologií, některá díla jsou přímo odvozena od antických sochařských typů. Dívku s nádobou nesoucí vodu do lázně, je možné interpretovat také jako bájnou nosičku vody - Danaovnu. Báje vypráví o padesáti královských dcerách krále jménem Danaos, které spáchaly vraždu a za trest musily v podsvětí nabírat vodu do bezedného sudu. Téma bylo velmi oblíbené v 19. století a v secesním sochařství a malířství.Postavy několika nahých dívek před vchodem do lázní je možné spojovat s postavou Venuše. Postava Venuše je také několikrát zopakována v reliéfu i jako volná plastika. Obě dívky v nikách jsou inspirovány antickými zobrazeními odpočívající Venuše, nebo Venuše v lázni, někdy s gestem úpravy vlasů.
Budova nemocnice, MAZSIHISZ SZERETET KÓRHÁZ, židovská lůžková nemocnice (Mazsihisz - Magyaroszágy Zsidó Hitközsegek Szövetsége) byla postavená v roce 1911, od roku 1914 Chevra Chadisa, pro platící pacienty, dar americké židovské rodiny Weinberg, v roce 1952 zestátněna. Sochařská výzdoba v zahradě nemocnice. Před fontánou je umístěno torzo sochy nahé dívky (bez paží) s drapérií kolem beder (zmenšená kopie Venuše Mélské) stojící na tamburovém podstavci s reliéfem. Reliéf běžící kolem soklu zobrazuje bakchický průvod: tančící bakchantka s bubínkem v levé pozdvižené ruce, tančící bakchantka hraje na píšťalu, za ní Satyr, přes rameno má lví kůži, hraje na dvojitou píšťalu, druhá tančící dívka drží v pravé ruce lékythos, mladík se džbánem na levém rameni. Ve vzdálenějším koutě zahrady stojí socha dívky v antické drapérii, v pravé ruce svěšené podél těla drží obilné klasy, na hlavě má koš s ovocem (alegorie hojnosti)., Rajna 1989, č. 8513; Kuhn 2005., and Obě sochařská díla jsou kopiemi antických děl.Socha nahé dívky na tamburovém podstavci je kopií antické Venuše. Originál tzv. Venuše Mélské byl nalezen v roce 1820 v jeskyni na ostrově Mélos. Socha byla prostřednictvím francouzského námořního důstojníka Julese Dumonta d´Urville poslána do Francie, jako dar králi Ludvíku XVIII. a stala se součástí královských sbírek. Za jejího autora je považován Alexandros z Antiochie, nebo Praxiteles, původ je datován do doby kolem roku 130 - 120 př.n.l. Socha byla předlohou pro mnoho kopií z různých materiálů a v různých velikostech; v 19. století se stala častou plastickou výzdobou umístěnou v evropských zahradách. Odlitky a zmenšené kopie antické Venuše byly v 19. století ve velké oblibě, dodnes se vyrábějí její terrakotové napodobeniny v různých velikostech, které jsou prodávány v supermarketech jako zahradní dekorace. Tato antická socha je typickým příkladem bezduchého průmyslového kopírovaní antické předlohy, která tak zcela ztratila uměleckou hodnotu, která ještě v 19. století byla uctívána.Reliéf na podstavci zobrazuje bakchický rej. Satyrové, přírodní démoni, byli v Řecku nezbednými průvodci Dionýsa. Měli lidskou postavu, koňské uši, ohon a kopyta. Spolu s bakchantkami (mainadami) provázeli boha v průvodu v době konání dionýsovských oslav. Tak jsou zobrazováni již na řeckých červeno-figurových nádobách, pak na hellenistických reliéfech zdobících nejčastěji kalichové krátéry a na římských nádobách z 1. - 2. století po Kristu. Podobný krátér je zobrazen například v 18. století na portrétu Johna Wodehouse (Pompeo Batoni, 1764, AMAM 1970.60, Allen Memorial Art Museum, Oberlin, USA). Satyr hrající na dvojitou flétnu, oblečený do lví kůže je hodně blízký Satyrovi zobrazeném na tzv. Borghese váze z Louvru (40 - 30 př.Kr.), tato váza byla velmi slavná už v 18. století, patřila do sbírky kardinála Scipiona Borghese (1576 - 1633), stála v Římě, v zahradě Borghese a byla často zobrazována (např. kresba Roberta Huberta, 1733 - 1808) z roku 1775, dnes v Musée des Beaux-Arts, Valence). Od jejího nálezu bylo vyrobeno mnoho jejích replik (například v porcelánce Wedgwood byla vyráběna v letech 1780 - 1785). Replika výjevu zobrazeného na váze Borghese se také v nízkém reliéfu objevovala jako výzdoba interiérů (Hammerwood Park East Grinsead Sussex). Mnoho kopií vázy se dochovalo v zahradách a parcích, jsou vyráběny dodnes.Stojící plastika mladé ženy v drapérii je patrně také kopií některé antické sochy kněžky bohyně Ceres (srov. Reinach 1906, s. 214).
Budova nemocnice, MAZSIHISZ SZERETET KÓRHÁZ, židovská lůžková nemocnice (Mazsihisz - Magyaroszágy Zsidó Hitközsegek Szövetsége) byla postavená v roce 1911, od roku 1914 Chevra Chadisa, pro platící pacienty, dar americké židovské rodiny Weinberg, v roce 1952 zestátněna. Sochařská výzdoba v zahradě nemocnice. Před fontánou je umístěno torzo sochy nahé dívky (bez paží) s drapérií kolem beder (zmenšená kopie Venuše Mélské) stojící na tamburovém podstavci s reliéfem. Reliéf běžící kolem soklu zobrazuje bakchický průvod: tančící bakchantka s bubínkem v levé pozdvižené ruce, tančící bakchantka hraje na píšťalu, za ní Satyr, přes rameno má lví kůži, hraje na dvojitou píšťalu, druhá tančící dívka drží v pravé ruce lékythos, mladík se džbánem na levém rameni. Ve vzdálenějším koutě zahrady stojí socha dívky v antické drapérii, v pravé ruce svěšené podél těla drží obilné klasy, na hlavě má koš s ovocem (alegorie hojnosti)., Rajna 1989, č. 8513; Kuhn 2005., and Obě sochařská díla jsou kopiemi antických děl.Socha nahé dívky na tamburovém podstavci je kopií antické Venuše. Originál tzv. Venuše Mélské byl nalezen v roce 1820 v jeskyni na ostrově Mélos. Socha byla prostřednictvím francouzského námořního důstojníka Julese Dumonta d´Urville poslána do Francie, jako dar králi Ludvíku XVIII. a stala se součástí královských sbírek. Za jejího autora je považován Alexandros z Antiochie, nebo Praxiteles, původ je datován do doby kolem roku 130 - 120 př.n.l. Socha byla předlohou pro mnoho kopií z různých materiálů a v různých velikostech; v 19. století se stala častou plastickou výzdobou umístěnou v evropských zahradách. Odlitky a zmenšené kopie antické Venuše byly v 19. století ve velké oblibě, dodnes se vyrábějí její terrakotové napodobeniny v různých velikostech, které jsou prodávány v supermarketech jako zahradní dekorace. Tato antická socha je typickým příkladem bezduchého průmyslového kopírovaní antické předlohy, která tak zcela ztratila uměleckou hodnotu, která ještě v 19. století byla uctívána.Reliéf na podstavci zobrazuje bakchický rej. Satyrové, přírodní démoni, byli v Řecku nezbednými průvodci Dionýsa. Měli lidskou postavu, koňské uši, ohon a kopyta. Spolu s bakchantkami (mainadami) provázeli boha v průvodu v době konání dionýsovských oslav. Tak jsou zobrazováni již na řeckých červeno-figurových nádobách, pak na hellenistických reliéfech zdobících nejčastěji kalichové krátéry a na římských nádobách z 1. - 2. století po Kristu. Podobný krátér je zobrazen například v 18. století na portrétu Johna Wodehouse (Pompeo Batoni, 1764, AMAM 1970.60, Allen Memorial Art Museum, Oberlin, USA). Satyr hrající na dvojitou flétnu, oblečený do lví kůže je hodně blízký Satyrovi zobrazeném na tzv. Borghese váze z Louvru (40 - 30 př.Kr.), tato váza byla velmi slavná už v 18. století, patřila do sbírky kardinála Scipiona Borghese (1576 - 1633), stála v Římě, v zahradě Borghese a byla často zobrazována (např. kresba Roberta Huberta, 1733 - 1808) z roku 1775, dnes v Musée des Beaux-Arts, Valence). Od jejího nálezu bylo vyrobeno mnoho jejích replik (například v porcelánce Wedgwood byla vyráběna v letech 1780 - 1785). Replika výjevu zobrazeného na váze Borghese se také v nízkém reliéfu objevovala jako výzdoba interiérů (Hammerwood Park East Grinsead Sussex). Mnoho kopií vázy se dochovalo v zahradách a parcích, jsou vyráběny dodnes.Stojící plastika mladé ženy v drapérii je patrně také kopií některé antické sochy kněžky bohyně Ceres (srov. Reinach 1906, s. 214).
Bronzový reliéf: nahá Ariadna spí na posteli, vedle dříme Amor, luk na klíně, toulec u nohou. Zprava přistupuje nahý Bacchus a odhaluje závěs nad postelí, za ním nahý satyr s pochodní. and Když Ariadnu Théseus opustil na Naxu, ujal se jí Bakchus, ale Ovidius (met. 8, 761n) a Hyginus (43) neuvádějí, jak k tomu došlo. O tom, že se Bakchus u spící Ariadny objevil v čele divokého průvodu Satyrů a bacchantek se píše v Catullově básni (64, 249-253), Filostratos popisuje obraz na toto téma, přičemž zdůrazňuje, že se se bakchický průvod ztišil, aby dívku nevzbudil. Filostratův popis spící Ariadny odpovídá Vriesovu podání (hlava zvrácená dozadu, odhalená hruď a podpaží). Formální inspirací pro zobrazení Ariadny byla slavná antická socha spící Ariadny z vatikánských sbírek. Vriesovi ji mohl zprostředkovat Giambologna svojí spící Nymfou, podle níž zhotovil bronzovou sošku Antonio Susini (Spící Nymfa, circa 1575, Vídeň), jež byla součástí pražských sbírek císaře Rudolfa II.
Mědiryt (24, 7 x 26 cm): Juno (diadem, žezlo, páv) sedí na oblaku, pod oblakem hlava foukajícího Zefyra. Merkur (okřídlená čapka a boty, caduceus) odlétá pryč s rukou zdviženou., Strech 1998#., and Kompozice je variace na Sprangerovu nástěnnou malbu Merkur a Athéna na Pražském hradě (okolo 1585). Součást série antických božstev podle Sprangera (další je Minerva od Panderena a Venuše od Pietera de Jode I), kterou vydal Clemens De Jonghe (1624-1679).
Mědiryt (24, 7 x 26 cm): Minerva (brnění, přilba, štít s hlavou Medúzy, meč) troubí na trubku, aby vzbudila Herkula (lví kůže, kyj) pololežícího a spícho na oblaku., Strech 1998#., and Součást série antických božstev podle Sprangera (další je Juno a Venuše, obě rytiny od Pietera de Jode I), kterou vydal Clemens De Jonghe (1624-1679).