Publikace analyzuje spíše ojediněle se vyskytující kritickou recepci Ingardenovy koncepce uměleckého literárního díla v rámci angloamerické estetiky a filozofie. Cílem je představit ontologickou a epistemologickou teorii literárního díla polského fenomelologa Romana Ingardena tak, jak je interpretována v převážně analyticky smýšlejícím prostředí, rozvíjející dědictví anglosaské filozofické tradice. Součástí práce je rovněž snaha o "argumentaci", tedy převod Ingardenovy teorie do diskurzu analytické estetiky. ,Anglo American Reception Ingarden s Concept of the Literary Work analyzes the rather sporadically occurring critical reception of Ingarden s concept of the literary work of art within the Anglo-American aesthetics and philosophy. The aim is to present Ingarden's ontological and epistemological theory of the literary work of art as interpreted in a mainly analytically thinking environment emerging Anglo Saxon philosophical traditions heritage. Finally, this thesis tries to "argumentizate" the topic, namely to transpose some basic concepts and ideas of Ingarden's theory into a concept framework of analytic aesthetics.
Autorka se ve své práci věnuje umělecké činnosti divadelního režiséra Karla Nováka (1916–1968), jehož tvorba zůstala neprávem opomenuta v kontextu tvorby režisérů 50. a 60. let 20. století v Československu (např. O. Krejča, A. Radok nebo O. Ornest). Podobně jako mnozí další režiséři totalitního období byl také Karel Novák několikrát odsunut do oblastních divadel, v nichž však i přes cenzurní zásahy a restrikce prosazoval náročnou dramaturgii a inscenoval velká básnická podobenství postavená na hereckých výkonech (např. B. Bohdanová, I. Racek). Ve své režijní tvorbě se profiloval dvěma výraznými směry umělecké výpovědi: básnickými dramaty silných příběhů a společensko-kritickými satirickými vyjádřeními k současnosti. Jeho působení uzavírá v 60. letech významná éra v Divadle E. F. Buriana. ,The monograph is concerned with theatre career of Karel Novák (1916–1968), a director, who has been unjustly overshadowed by other directors of his generation (1950s and 1960s, Czechoslovakia), such as Otomar Krejča, Alfréd Radok and Ota Ornest. While being forced to move to regional theatres by Communist regime several times, and despite censorship and various restrictions, he nevertheless succeeded in launching demanding and ambitious productions in a form of poetic allegories, depending largely on a number of accomplished actors he collaborated with frequently (Blanka Bohdanová, Ilja Racek, etc.). His dramaturgy concerns two main thematic strands: powerful stories narrated by poetic means, and up-to-date social satires. The final stage of Novák's professional career covers his employment in E. F. Burian Theatre in the 1960s.
Studie je biografickým portrétem Eduarda Wintera (1896-1982), významného církevního historika a sudetoněmeckého katolického intelektuála z Čech, v jehož životě i historiografickém dílu se zrcadlí politické zvraty středoevropských dějin 20. století. Pozornost je věnována Winterovi v roli historika českých duchových dějin a dějin náboženského myšlení, který v politických zlomech svého století hledal prostřední cestu k reformně katolickému výkladu minulosti mezi vyhroceným nacionalismem první poloviny století a dogmatickou verzí komunistického idealismu. Těžiště studie leží na jeho působení v Praze před rokem 1945. Šest let nacistické okupace českých zemí je analyzováno podrobněji, protože je autor považuje za temnou, ale klíčovou epizodu Winterovy intelektuální biografie. ,The study is a biographical portrait of Eduard Winter (1896-1982), an important ecclesiastical historian and Sudeten-German Catholic intellectual from Bohemia, whose life and work reflect some of the greatest political upheavals in 20th-century Central European history. This study focuses on Winter as a historian of intellectual history and the history of religious thought in the Czech lands, who tried to find a way to be a professional historian during three political regimes covering democracy, Catholicism, nationalism, and National Socialism and communism. The focus of the study is on his work in Prague before 1945. Particular attention is paid to the six-year-period of the Nazi occupation of the Czech lands as the author considers this to be a dark though crucial episode in Winter's intellectual biography.
Scénografie mluví: hovory Jarky Buriana s Josefem Svobodou je kritickou edicí pramenů, ve které byly vybráno, upraveno, tematicky roztříděno a kritickým komentářem opatřeno na 72 hodin audiozáznamů rozhovorů světově proslulého scénografa Josefa Svobody s americkým teatrologem českého původu Jarkou Buriana. Některé hovory byly vedeny osobně, jiné po telefonu; nahrávky obsahují také záznamy Svobodových přednášek, které v 80. letech v USA a Kanadě pronášel, či jeho odpovědí na Burianovy dotazy, které ve volných chvílích zaznamenával. V těchto nahrávkách, které vznikaly mezi lety 1969 a 1994 v Čechách, Americe i Kanadě, se sice v časových skocích, přesto však s jistou kontinuitou, odvíjí Svobodův příběh v jeho osobním podání: svým typicky zaníceným způsobem popisuje inscenace, na kterých zrovna pracuje, vysvětluje souvislosti, záměry, vize, vzpomíná. Osvětluje zde svoji práci a umožňuje tak nahlédnout nejen do postupů, které zkoušel a používal, ale také do svého myšlení o scénografii a divadle vůbec. Materiál dělíme na čtyři základní kapitoly. V první kapitole je Svoboda představen tak, jak se s ním Burian setkal, tzn. jako uznávaný špičkový scénograf v politicky zlomovém období konce 60. let. V druhé kapitole se soustředíme na Svobodovy inscenace Wagnera, na nichž scénograf pracoval převážně v zahraničí v průběhu 70. let, a na jeho mezinárodní pedagogickou činnost, která nás zavádí i do let osmdesátých. Do kapitoly třetí zařazujeme nahrávky týkající se Svobodových vracejících se výpovědí o důležitých uměleckých partnerech, jakým mu byl např. Alfréd Radok, jež jsou přirozeně propojeny spíše s půdou domácí, a také pasáže, které se týkají dalších vybraných inscenací a obecnějších postřehů o scénografii. Poslední kapitola je jakýmsi dovětkem, který přibližuje hovory z období polistopadového, ve kterých Svoboda, již na sklonku své profesní dráhy, mimo jiné otevírá kontroverzní téma své politické afiliace. ,Scenography Speaks: conversations of Jarka Burian with Josef Svoboda is a critical edition of primary archival sources that selects, annotates and comments on 72 hours of conversation between Josef Svoboda (1920-2002), one of the most significant theatre designers of the 2nd half of the 20th century and Jarka Burian (1927—2005), his American biographer and theatre scholar of Czech heritage, recorded over almost 30 years of their close collaboration. Recorded between 1969 and 1994, the tapes unfold Svoboda's personal account of his past, present and future: he recalls the beginnings of his career and the collaborators that have shaped it, he passionately describes productions he is working on, he explains his future visions and intentions. He clarifies the principles of his work enabling his audience to peek inside of the methodologies he used and the technologies he experimented with, revealing his thoughts on scenography and theatre in general. The selected interviews, or their fragments, are divided into four chapters and accompanied throughout by critical commentary. The first chapter exposes the initial encounters of Svoboda and Burian at the end of the "Golden 60s". The second chapter focuses on Svoboda's collaborations on Wagner's operas and points at Svoboda as a teacher by featuring his ideas about education for scenographers as well as his lectures and master classes. The third chapter contains Svoboda's recurring testimonies on the crucial importance of his collaborators and groups Svoboda's more general comments on scenography as a component of performance and an artistic field. The final chapter covers the final phase of Svoboda's work and life in the period after the so-called Velvet Revolution.