RNDr. Aleš Špičák, CSc. (*1955), vedoucí oddělení tektoniky a geodynamiky Geofyzikálního ústavu Akademie věd ČR, v. v. i., v r. 2014 získal cenu předsedy AV ČR za propagaci či popularizaci výzkumu (viz Živa 2014, 6: CL). Při této příležitosti bychom chtěli dát čtenářům Živy možnost nahlédnout i mimo obor biologie - formou rozhovoru a navazujícího článku přiblížit témata, kterými se zabývá. A. Špičák je naším předním odborníkem na zemětřesení v seismicky aktivních oblastech, zkoumá také souvislosti sopečné a zemětřesné činnosti. Vystudoval užitou geofyziku na Přírodovědecké fakultě UK v Praze, od r. 1986 je vědeckým pracovníkem GFÚ AV ČR, v letech 1998-2007 zde působil jako ředitel. Kromě organizování přednášek i dalších akcí pro veřejnost bývá hostem rozhlasových a televizních zpravodajství při výskytu zemětřesení a sopečných erupcí. and Jana Šrotová, Andrej Funk, Lucie Krouzová.
RNDr. Dagmara Sirová, Ph.D., se v r. 2014 stala jednou ze tří laureátek projektu L’Oréal Pro ženy ve vědě (viz také Živa 2014, 3: LVI). Dagmara Sirová pracuje na katedře biologie ekosystémů Přírodovědecké fakulty Jihočeské univerzity v Českých Budějovicích a v současnosti působí, díky Fulbrightově stipendiu, na zahraniční stáži na Portland State University v Oregonu, ve Spojených státech amerických. Se svým vědeckým týmem se dlouhodobě zabývá studiem interakcí mezi rostlinami a mikroorganismy. Jako modelový organismus přitom využívá bezkořennou rostlinu - bublinatku (rod Utricularia, blíže o tématu se dočtete v článku na str. 286-288 tohoto čísla Živy). and Jana Šrotová, Andrej Funk, Lucie Beranová.
Rozšířené zvláštní číslo Živy, věnované bezobratlým živočichům, dedikujeme dlouholetému členu redakční rady tohoto časopisu Vojenu Ložkovi, jinak též jednomu z otců zakladatelů moderní české zoologie bezobratlých, který letos v červenci oslavil 90. narozeniny (o jeho osobnosti také např. v Živě 2005, 4: XLVII-XLVIII; 2010, 4: LV-LVI). Protože o této žijící legendě české i evropské přírodovědy bylo již v různých rozhovorech hodně napsáno, rozhodla jsem se popovídat si s ním o jeho začátcích v přírodovědě i o tom, že štěstí přeje připraveným. Pojďme se tedy zeptat, jak se z malého zvídavého kluka ze Smíchova stane velký přírodovědec. and Lucie Juřičková.
U pavouků se často setkáváme se sexuálním kanibalismem, tedy situací, kdy je samec zabit a zkonzumován samicí při páření. U mikárie pospolité (Micaria sociabilis) se však role vyměnily a jsou to samice, které se ocitají při páření v ohrožení a často padají za oběť samcům. Tento tzv. reverzní sexuální kanibalismus je u studovaného druhu ovlivněn hned několika faktory, jako například stářím samice či dostupností potravy., In spiders, sexual cannibalism is a common phenomenon. While normally a male becomes a victim of the female during mating, in the spider Micaria sociabilis females are in danger as they are often killed during sexual interaction by males. In Micaria this so-called reversed sexual cannibalism is affected by several factors such as the age of the female and food availability., and Lenka Sentenská.
Saranče horská (Miramella alpina) patří mezi glaciální relikty, tedy živočichy osídlující velká území střední Evropy během dob ledových (glaciálů) v pleistocénu. Dnes je však jejich rozšíření většinou sporadické. Tyto druhy jsou přizpůsobeny k životu v extrémních podmínkách a u nás se vyskytují např. v horách nad hranicí lesa, v alpínských ekosystémech. Zde se musejí vypořádat s rychlou proměnlivostí prostředí (teplota nebo vítr) a s omezenou délkou vegetačního období. Saranče horská představuje jediný glaciální relikt ze skupiny rovnokřídlého hmyzu (Orthoptera) žijící v České republice. Vyskytuje se u nás v alpínském bezlesí Hrubého Jeseníku, kde může osídlovat i horské louky a paseky ve smrkových porostech, a dále obývá několik rašelinišť v jižních Čechách (např. Chlum u Třeboně, Vltavský luh - Mrtvý luh). Jde o evropský horský mezotopní druh rozšířený v Pyrenejích, Alpách a Karpatech, jenž nachází optimální podmínky pro život v subalpínském a alpínském stupni. K přežívání v podmínkách rašelinišť a horských bezlesých stanovišť od 500 do 2 200 m n. m. se výborně přizpůsobil a využívá hned několik strategií. Kvůli své potravní biologii a výskytu v alpínském bezlesí se saranče horská již několik let využívá při výzkumu vlivu zvýšeného množství oxidu uhličitého na bionomii herbivorního hmyzu v horských ekosystémech. Změny v koncentraci CO2 ve vzduchu vyvolávají totiž rozdíly v kvalitativním i kvantitativním zastoupení prvků a sloučenin v rostlinném těle a vedou k odchylné distribuci látek v listech. Herbivorové jsou tudíž těmito změnami prostřednictvím potravy ovlivňováni., Miramella alpina is a glacial relict, which occurred in large areas of central Europe during the ice ages in the Quaternary. This montane species lives in subalpine and alpine habitats, and is considered rare in the Czech Republic. Cryptic colouration, adaptation of the tarsi, food preferences and the onthogenetic cycle help the species to survive under extreme conditions. Due to its specific foraging biology it has been used as an excellent model in research on the effects of increased carbon dioxide concentration on the bionomics of herbivorous insects in mountain ecosystems., and Kateřina Kuřavová.
Opakovaný a nezávislý vznik i následná rozmanitost šavlozubých predátorů náležejí mezi nejpozoruhodnější jevy historie života na Zemi. Ti tak představují jedinečný příklad konvergentní evoluce, který zahrnuje celou řadu sdílených, velmi efektivních adaptací, vedoucích k jejich mimořádnému evolučnímu úspěchu. Důvod jejich zániku, ač k tomu v průběhu kenozoika došlo vícekrát, zůstává nejasný a poskytuje tím vděčný námět k četným spekulacím. Naposledy tento zajímavý ekomorfotyp vymizel z přírody zhruba před deseti tisíci lety. Snad ne navždy., Multiple independent origins and great diversity of sabre-tooth predators are one of the most remarkable phenomena in the natural history of life. Sabre-tooth predators provide a unique example of the convergent evolution that involved many kinds of very efficient functional adaptations leading to their unprecedented evolutionary success. The reason for their demise, although occurring repeatedly during the Tertiary, remains unclear and offers a broad matter of speculation. Nevertheless, this interesting ecomorphotype completely disappeared from nature roughly 10,000 years ago, but may be not for ever., and Stanislav Knor.
V průběhu neogénu byli s výjimkou jihoamerických vačnatých thylakosmilidů po celém světě jedinými představiteli šavlozubého ekomorfotypu již pouze šelmy barbourofelidi (Barbourofelidae) a příslušníci čeledi kočkovitých (Felidae). Někteří z nich pak dosahovali značné velikosti a mimořádně robustní stavby těla, přičemž v těchto ohledech překonávali ty největší zástupce dnešních velkých koček. Zvláště šavlozubé kočky na dlouhou dobu obsadily pozici na vrcholu potravní pyramidy, než nakonec definitivně vymizely ke konci pleistocénu ze Severní a Jižní Ameriky. Ve Starém světě však vyhynuly již o něco dříve během čtvrtohor, zřejmě následkem zesílené vzájemné konkurence s velkými kočkami, především pak se lvy a tygry., During the Neogene, with the exception of thylacosmilids, barbourofelids and felids were the only representatives of the sabre--tooth ecomorphotype worldwide. Some of them attained tremendous size and were of very robust somatic constitution, exceeding in these aspects the largest contemporary cats. Especially the sabre-tooth felids occupied the top of the trophic chain for a long time before their demise at the end of the Pleistocene in both North and South America. But in the Old World these predators disappeared somewhat earlier, probably due to the strength of mutual competition with other large felids, namely the lions and tigers., and Stanislav Knor.