Recenzentka analyzuje přínos publikace českého překladu knihy v kontextu současné světové diskuse o sovětských dějinách. Oceňuje přehlednou strukturu knihy, stručnost a srozumitelnost pro vysokoškolské studenty. Její vědecká hodnota však podle ní ustrnula v polovině devadesátých let minulého století, kdy kniha vyšla poprvé, protože český překlad nezohlednil výsledky patnáctiletého rozvoje zkoumání tohoto tématu a spokojil se s pouhým zpřehledněním názorů panujících koncem minulého století. Za jediné části knihy, které vyzývají dnešní historiky k hlubšímu zamyšlení, recenzentka považuje úvodní, blíže nevysvětlenou výtku britských autorů domnělému českému antikomunismu a závěrečnou současnou úvahu Víta Sommera o poměru československých komunistů ke Kominterně., The reviewer asks what contribution the Czech translation of McDermott and Agnew’s The Comintern: A History of International Communism from Lenin to Stalin makes in the context of contemporary international discussions of Soviet history. Although she appreciates the straightforward structure of the book, its concision, and its clarity for university students, she argues that its scholarship is stuck in the mid-1990s when the work was first published, because the Czech translation does not take into account the results of the fifteen years of research on the topic since then, and is satisfied to present a mere overview of the opinions that were dominant at the end of the last century. According to the reviewer, the only parts of the book that might provoke today’s historians to deeper thought are the introduction, the British authors’ reproaches, unexplained, of alleged Czech anti-Communism, and the conclusion, recently written by the Czech historian Vít Sommer, about the Czechoslovak Communists’ relationship with the Comintern., [autor recenze] Daniela Kolenovská., and Obsahuje bibliografii
Kniha Igora Lukeše Československo nad propastí: Selhání amerických diplomatů a tajných služeb v Praze 1945-1948 (Praha, Prostor 2014) přichází podle autora s řadou nových poznatků a postřehů, ocenění zaslouží především zmapování činnosti amerických tajných služeb v poválečném Československu, založené z velké části na nevyužitých pramenech. Diskutabilní je však Lukešova teze, že poválečné Československo bylo pro Američany zkušební laboratoří budoucího evropského vývoje a hrálo v tom smyslu pro ně klíčovou roli. Jestliže to mohlo platit v roce 1945, se zhoršováním mezinárodní situace jejich zájem o Československo rychle klesal a o dva roky později už věnovali prioritní pozornost jiným evropským zemím. Autor se dále věnuje tématu americké veřejné diplomacie a propagandy v poválečném Československu, které administrativa Spojených států přes naléhání velvyslance Laurence A. Steinhradta velmi podcenila a jež Lukeš ve své práci zcela pominul. Nelze tak přiřknout veškerou zodpovědnost za americký přístup právě Steinhardtovi, jak činí Lukeš., Igor Lukeš’s On the Edge of the Cold War: American Diplomats and Spies in Postwar Prague (2012), published in Czech as Československo nad propastí: Selhání amerických diplomatů a tajných služeb v Praze 1945-1948 (Prague: Prostor, 2014), offers, according to the reviewer, a number of fresh observations and new pieces of information, and it merits praise mainly for charting out the activity of the US secret services in post-war Czechoslovakia, which the author has achieved using largely hitherto unused sources. Nevertheless, Lukeš’s claim that for the Americans post-war Czechoslovakia was a laboratory of future European developments, playing a key role for them in that sense, is highly debatable. Though that may have been true in 1945, their interest in Czechoslovakia rapidly waned with the worsening international situation, and two years later their attention was primarily turned to other European countries. The author also considers American public diplomacy and propaganda in post-war Czechoslovakia, which the US Administration, despite the urgings of Ambassador Laurence A. Steinhardt, greatly underestimated, something Lukeš has completely ignored in this work. It is therefore unfair of Lukeš to assign all of the blame for the American approach to Steinhardt., and Jan Koura.
V tomto příspěvku seznamuje Jan Randák s šestým ročníkem Letní školy soudobých dějin, který byl jako tradičně určen v prvé řadě učitelům druhých stupňů základních škol a vyučujícím na středních školách. Ve dnech 24. až 26. června 2013 jej v Praze uspořádalo Středisko společných činností Akademie věd ČR spolu s Ústavem českých dějin Filozofické fakulty Univerzity Karlovy. and Jan Randák.
Recenzentka vychází z toho, že zrod socialistické kultury v Československu po únoru 1948 předjímal také nový přístup k urbánním konceptům a společenské funkci architektury, která začala být chápána jako prostředek aktivní proměny „přírodního prostředí“ v „životní prostředí“ a stala se tak politikem. První recenzovaná publikace je podle ní zatím jedinou větší prací věnovanou komplexní historii takzvané Nové Ostravy a jejích satelitních sídlišť, která v této nejprůmyslovější oblasti Československa od konce čtyřicátých let minulého století vznikala. Její autor zde sleduje sovětský vliv a problém sovětizace české architektury, zároveň se ale snaží vidět pod rouškou příklonu k sovětským vzorům návrat či počátek specifického československého vývoje. Ve druhé práci pak autor zaměřil pozornost na takzvané kulturní domy jako multifunkční zařízení určené k všestrannému vzdělávání veřejnosti, které se staly typickým dobovým fenoménem, jehož zhodnocení může poukázat nejen na hlavní rysy vývoje architektury a urbanismu za komunistického režimu, ale také na měnící se chápání společnosti, respektive „lidu“. Přes dílčí historické nepřesnosti a omyly obě publikace Martina Strakoše podle recenzentky znamenají jednoznačný přínos pro pochopení dobové atmosféry v architektonických a urbanistických kruzích a zároveň historikům umožňují nahlédnout do nepříliš prozkoumaných oblastí „budovatelské“ epochy., b1_The reviewer of these two publications starts from the premise that the birth of Socialist culture in Czechoslovakia after February 1948 also anticipated a new approach to the concepts of urban planning and the social function of architecture, which began to be understood as an active way to change the ‘natural environment’ into a ‘living environment’, and this function thus became policy. The first publication considered here, whose title translates as ‘The New Ostrava and its satellites: Chapters in the history of architecture from the 1930s to the 1950s’, is, according to the reviewer, so far the only large comprehensive history of what is called Nová Ostrava (New Ostrava) and its satellite housing estates, which were built in this region, the most industrial of Czechoslovakia, from the late 1940s onwards. Its author, Martin Strakoš, traces the Soviet influence and the question of the sovietization of Czech architecture, but also tries to see, beneath the veil of the inclination to Soviet models, a return to specifically Czechoslovak changes or the beginning of new developments. In the second work under review, whose title translates as ‘Community arts centres in the Ostrava region in the context of twentieth-century architecture and art: The cornerstones of society’, the author, again Strakoš, focuses on community arts centres (kulturní domy, literally ‘houses of culture’) as multipurpose facilities intended for the all-round education of the public, which became a typical phenomenon of the period, the assessment of which can help to throw light not only on the main features of the development of architecture and urban planning during the Communist regime, but also on changes in understanding society and the ‘people’., b2_Despite their occasional historical imprecision and mistakes, Strakoš’s two publications make, according to the reviewer, definite contributions to our understanding of the atmosphere amongst architects and urban planners at the time, and they also provide historians with insight into a largely neglected aspect of the era of ‘building Socialism’., [autor recenze] Doubravka Olšáková., and Obsahuje bibliografii
Kniha slovenského historika podle recenzenta jako první přináší systematicky a podrobně zpracovanou analýzu slovenské otázky v myšlení osobností politické a kulturní scény Slovenska v meziválečném období, zároveň nabízí také zajímavý vhled do tehdejšího utváření česko-slovenských vztahů. V zásadě pozitivistická metoda zpracování historické látky se u autora spojuje s komplexním přístupem k tématu a pragmatickým pochopením pro možnosti, ambice a iluze historických aktérů. Výsledkem je poutavý příběh, jenž pomáhá lépe porozumět argumentům slovenských autonomistů, politických stran a elit v čase první republiky, kterou jsme stále zvyklí vnímat víceméně českýma očima. and [autor recenze] Marek Šmíd.
a1_Tento esej byl původně publikován pod názvem „Sozialismus als Sinnwelt: Diktatorische Herrschaft in zeithistorischen Perspektiven“ v časopise Potsdamer Bulletin für Zeithistorische Studien, č. 40–41 (2007), s. 9–23. Autor v něm v souvislosti s historickým výzkumem Německé demokratické republiky osvětluje koncept „myšlenkového světa“ (Sinnwelt) jako produktivní a perspektivní cesty k pochopení toho, jak se etablovaly, fungovaly a zhroutily komunistické diktatury. Dualistický obraz vládnoucích a ovládaných, viníků a obětí, který v jejich výkladu a hodnocení namnoze ještě převládá, není podle Sabrowa nesprávný ani zbytečný. Pomáhá totiž uvědomovat si zásadní rozdíly mezi svobodou a nesvobodou, tolerancí a útlakem, právním státem a zvůlí, vyvolává veřejný soucit a alespoň zčásti tak odčiňuje bezpráví, jehož se diktátorské režimy dopustily. Tento v podstatě normativní přístup však nedokáže uspokojivě vysvětlit dlouhodobou existenci a poměrnou stabilitu těchto režimů. Koncept „myšlenkového světa“, opírající se o weberovskou kategorii panství (Herrschaft) a původně hegelovský pojem „svébytného smyslu“ (Eigen-Sinn), umožňuje nahlédnout, že socialistická diktatura nevděčila za své trvání jen vlastní represivní povaze, ale stejnou měrou široké společenské akceptaci a vnitřním sociokulturním vazbám, a v tomto smyslu byla stejně jako další diktátorské režimy dvacátého století „participativní diktaturou“. Z tohoto pohledu se domněle „totální“ ovládání společnosti režimem jeví spíše jako permanentní proces každodenního vyjednávání, v němž obyvatelstvo pouze nereagovalo pasivně na příkazy shora, nýbrž aktivně sledovalo vlastní cíle prostřednictvím svébytných interpretací sociálního jednání a sociálních vztahů., a2_Koncept „myšlenkového světa“ nabízí způsoby, jak proniknout do předpolitického prostoru nereflektované akceptace panství, který tvořil všednodenní socialistickou normalitu, a řadí se tak k přístupům, které lze označit jako kulturní dějiny politična. V další části statě autor ohledává obrysy „myšlenkového světa“ socialismu a vyzdvihuje některé jeho pilíře (silný důraz na principy kolektivnosti a konsenzu, téměř sakrální uctívání vědění a pravdy, boj jako ústřední metafora socialistické každodennosti, specifický pojem času založený na fundamentu pokroku)., Martin Sabrow ; přeložil Pavel Kovář., and přeloženo z němčiny
Dánský historik Sune Bechmann Pedersen se v této komparativní studii, sepsané původně jako disertace na Lundské univerzitě, zaměřil na vytváření smyslu komunistické minulosti v českých a německých filmech po roce 1989. Za cíl si stanovil popsat vztah mezi komunistickou minulostí, postkomunistickou kinematografií a "historickou kulturou" v Německu a České republice. Recenzent nepovažuje za nejzajímavější na jeho studii analýzu samotných filmů, ale spíše jejich zasazení do kontextu dobových veřejných debat. Přes absenci televizních seriálů v jeho rozboru a neznalost některých důležitých českých publikací k tématu nabídl autor podle jeho soudu zajímavou a funkční komparaci, neotřelý pohled zvnějšku a poměrně komplexní záběr., In this work of comparative history, which was originally written as his dissertation at Lund University, the Danish historian Sune Bechmann Pedersen focuses on the creation of the meaning of the Communist past in Czech and German films since the Changes beginning in late 1989. His stated aim is to explain the relationship between the Communist past, post-Communist cinematography, and "history culture" (Geschichtskultur) in Germany and the Czech Republic. Rather than its analysis of the individual films, what the reviewer finds most interesting about the book is the author´s having placed the films in the context of contemporary debates. Despite the absence of television series in his analysis and his lack of knowledge about some important Czech publications on the topic, the author has, according to the reviewer, produced an interesting and useful comparative work that offers a fresh look from outside with a broad scope., [autor recenze] Cyril Poliačik., and Obsahuje bibliografické odkazy