a1_LUKEŠ, Igor: Československo nad propastí: Selhání amerických diplomatů a tajných služeb v Praze 1945-1948. Z angličtiny přeložili Jan Jirák a Ladislav Köppl. Praha, Prostor 2014, 383 strany, ISBN 978-80-7260-292-6. Monografie Igora Lukeše vyšla původně ve Spojených státech pod názvem On the Edge of the Cold War: American Diplomats and Spies in Postwar Prague (New York, Oxford University Press 2012). První ze tří recenzních statí, které se zde o ní publikují ve společném rámci „Tři hlasy k jedné knize“, je pojednána na širším půdoryse analýzy americko-československých vztahů v bezprostředně poválečných letech. Kniha je podle Mareše výsledkem rozsáhlého výzkumu ve všech nejdůležitějších amerických i českých archivech, navíc je autorovou mimořádnou zásluhou pořízení početných interview s účastníky popisovaných dějů a využití souboru nepublikovaných rukopisů, které mu poskytli. Nabízí velmi atraktivní, ba strhující četbu, díky níž si čtenář udělá velmi dobrý obraz o tom, co vedlo ke komunistickému převratu v únoru 1948, tento obraz však není úplný ani zcela vyvážený. V práci o selhání amerických diplomatů a tajných služeb v Praze jsou podle Mareše poněkud paradoxně nejsilnější stránkou objevné pasáže věnované aktivitám československých zpravodajských služeb proti zdejšímu velvyslanectví a zástupcům Spojených států. Problematické jsou výklady postavené na neadekvátních pramenech, faktografické nepřesnosti a opomenutí i cílené interpretační posuny, což Mareš dokládá na rozboru otázky stažení americké armády z Československa, role Československa v poválečné americké politice a charakteru amerického velvyslance v Praze Laurence A. Steinhardta (1892-1950)., a2_Lukeš podle jeho názoru příliš podléhá představě o klíčovém významu Československa jako „zkušebního polygonu“, na němž Američané testovali možnost udržovat přátelské vztahy se Sovětským svazem, přičemž nebere do úvahy podstatné vývojové posuny. Především ale předkládá vykonstruovaný portrét Steinhardta jako původně schopného a zodpovědného diplomata, který v důsledku kariérního zklamání ve své pražské misi selhal, když se nezajímal o zdejší dění a před velvyslaneckými povinnostmi dával přednost soukromým záležitostem., b1_Lukeš, Igor. Československo nad propastí: Selhání amerických diplomatů a tajných služeb v Praze 1945-1948. Trans. from the English by Jan Jirák and Ladislav Köppl. Prague: Prostor, 2014, 383 pp., ISBN 978-80-7260-292-6. The book under review is a Czech translation of Igor Lukeš’s On the Edge of the Cold War: American Diplomats and Spies in Postwar Prague (New York and Oxford: Oxford University Press, 2012), whose Czech title translates as ‘Czechoslovakia on the edge of the abyss: The failure of US diplomats and secret services in Prague, 1945-48’. The first of the three reviews, published here as part of the section ‘Three Readings of One Book’, is conceived on the broader plan of an analysis of US-Czechoslovak relations in the years immediately after the Second World War. The book, according to the reviewer, is the result of extensive research in all of the important American and Czech archives. Moreover, it is to the author’s great credit that he conducted numerous interviews with people involved in the described events and has made use of the unpublished manuscripts they provided him with. He offers a highly attractive, indeed gripping, account, thanks to which the reader gets a very good idea of what it was that led to the Communist takeover in late February 1948. But this picture is neither complete nor balanced. In this work about the failure of US diplomats and the US secret services in Prague, its greatest strength, according to the reviewer, is, somewhat paradoxically, the revealing passages about the activities of the Czechoslovak intelligence services against the US Embassy and its representatives in Czechoslovakia., b2_What is problematic, however, is the interpretations based on insufficient sources, factual imprecision, and careless interpretation or even intentional shifts, which the reviewer exposes by analysing the withdrawal of the US Army from Czechoslovakia, the role of Czechoslovakia in post-war US policy, and the character of the US Ambassador to Czechoslovakia, Laurence A. Steinhardt (1892-1950). Lukeš, according to the reviewer, too readily accepts the idea that Czechoslovakia was of great importance as an American ‘testing ground’ to determine the possibilities of maintaining friendly relations with the Soviet Union, while he fails to take into account essential shifts in developments. Above all, however, he presents a contrived portrait of Steinhardt as an originally capable and responsible diplomat who, in consequence of professional failures in his Prague mission, ceased to take an interest in Prague events, paying more attention to his private affairs than his ambassadorial duties., and Petr Mareš.
V této zprávě autoři informují o mezinárodním workshopu, který se uskutečnil v Praze ve dnech 4. a 5. listopadu 2013 pod názvem „Horizonty multi- a interdisciplinarity: Možnosti vytvoření badatelské sítě historiků vědy a techniky“. Oba byli spolu s Helenou Durnovou z Masarykovy univerzity v Brně organizátory tohoto setkání českých a norských badatelů, financovaného z programu Norských fondů, jehož cílem bylo vytvořit společnou výzkumnou i praktickou agendu českých a norských historiků vědy a techniky pro léta 2014 až 2017.
V první části příspěvku se autor kriticky zamýšlí nad současnou většinovou produkcí české historiografie soudobých dějin. Vedle nevyužitých možností v podobě potenciálně ,,velkých'' témat, jež by mohla zaujmout i zahraniční publikum, jimž se ale věnují pohříchu jen jednotlivci, zde identifikuje jako chronický neduh podezřívavost či ignoranci vůči jakýmkoli teoretickým konceptům a hlubší metodologické reflexi. Tato slabina se podle něj projevuje jednak důslednou orientací na prameny, v horším případě „opisováním archivů“, jednak přebíráním aktuálních západních teoretických a metodologických přístupů a jejich mechanickou aplikací na zdejší historickou materii. Poté autor tyto své teze volně vztahuje ke knize Přemysla Houdy, která mu však nemá sloužit jako exemplární příklad oněch nedostatků, ale představuje prostě jeden titul z široké množiny srovnatelných., Houda se sice podle něj chopil důležitého a dosud málo zkoumaného tématu českého folku v sedmdesátých a osmdesátých letech minulého století, i on však trpí úzkou specializací, nedůvěřuje teorii a částečně pomíjí relevantní literaturu. Nešpor probírá jednotlivé kapitoly a poukazuje na problematické momenty, jako je pominutí kontinuity mezi šedesátými lety a dobou „normalizace“ na folkové scéně, scházející definice folku, příliš úzký výběr interpretů a stručný rozbor jejich písňových textů, nedostatečná pozornost věnovaná podstatě a proměnám tak mnohostranného žánru. Lépe než v obecných kapitolách se podle něj autorovi dařilo v případových studiích věnovaných vybraným fenoménům folkové hudby. Celkově je Houdova kniha důležitým kamenem do mozaiky poznání, k drahokamu má však daleko., In the fi rst part of this review article, the author critically considers mainstream Czech contemporary history writing as a whole. Apart from the missed opportunities to tackle potentially ''big'' topics that might also be of interest to readers outside the Czech Republic - which unfortunately only a few individuals have devoted themselves to - he argues that historians’ being suspicious of, or ignoring, any kind of theoretical concept and profounder methodological consideration is a chronic malady of the fi eld here. This weakness, according to him, is manifested both in a stubbornly one-sided orientation to primary sources (in the worst case merely ‘copying out archive records’), and, on the other hand, adopting current Western theoretical and methodological approaches and applying them mechanically to Czech historical material. The author then freely relates his theses to Přemysl Houda’s Intelektuální protest, nebo masová zábava? Folk jako společenský fenomén v době tzv. normalizace (Intellectual protest or mass entertainment? Folk music as a social phenomenon in the ‘Normalization’ period), published in 2014., The reviewer, however, does not aim to use this book as a prime example of these shortcomings - instead, it represents for him simply one publication of a whole range of comparable ones. Houda, argues the reviewer, has tackled the important and so far little-researched topic of Czech folk music in the 1970s and 1980s, but he too suffers from overly narrow specialization and from mistrust of theory, and he also partly neglects the relevant literature. The reviewer considers each chapter in the book, and points out the problems, for example, the author’s neglecting the continuity on the folk-music scene between the 1960s and the period of ‘Normalization’ (after the crushing of the Prague Spring reform movement), the lack of a defi nition of ‘folk music’, the excessively narrow selection of singer-songwriters he considers, the overly brief analysis of their lyrics, and insuffi cient attention to the essence of such a diverse genre and the transformations it went through. Better than in the book’s more general chapters, the author has, according to the reviewer, succeeded in the case studies devoted to particular folk-music phenomena. Though Houda’s book is on the whole an important stone in the mosaic of our knowledge, the reviewer concludes, it is far from a gem., and Zdeněk R. Nešpor.
Předkládaná kniha církevního historika se věnuje tématu, jež dosud nebylo v české ani slovenské historiografii soustavněji zpracováno, totiž proměnám papežských voleb (konkláve) během dvacátého století a na počátku století jednadvacátého. Autor však podle recenzenta ve snaze nabídnout co nejvíce poznatků v nich čtenáře doslova utápí, přičemž neposkytuje vodítko k rozlišení jejich důležitosti, a také nereflektuje některé důležité zahraniční publikace., The volume under review, whose title translates as ‘Conclaves: Papal Elections in the Twentieth and Twenty-first Centuries’, by a specialist on Church history, considers a topic that has hitherto not been systematically discussed in Czech and Slovak historiography - namely, the changes undergone by the papal conclave in the twentieth century and the beginning of the twenty-first century. According to the reviewer, the author, in his attempt to offer as much information as possible, does not provide a guideline with which the reader, left to fumble blindly, might distinguish between the important and the less important, and he also fails to take into account important foreign publications., and [autor recenze] Marek Šmíd.
Autor celkově představuje knihu Přemysla Houdy a konstatuje, že vzhledem k její tematické šíři a nevelkému rozsahu některá relevantní témata a teze nemohly být rozvedeny v žádoucí míře. Houda se zajímá o folk především z hlediska jeho vztahu ke společnosti a vládnoucí moci, přičemž navazuje na tradiční výkladovou linii o určitých oblastech populární hudební kultury v komunistickém Československu jako „ostrůvcích svobody“, reziduích nezávislého myšlení a zřídlech opozičních postojů. Vývoj populární hudby pro něj přitom představuje předehru ke společenským změnám a folková hudba mu slouží jako prostředek pro vystižení povahy, limitů a vnitřních rozporů „normalizačního“ systému. Autor polemizuje s Houdovým akcentem na folkové obecenstvo jako specifickou komunitu, jež se vyznačovala kritickým vztahem k současnému režimu, a zdůrazňuje, že folkovým posluchačům chyběly specifické znaky subkultury, své kritické postoje jinak veřejně neprojevovali a nestali se jako skupina předmětem systematické perzekuce. Naopak vyzvedává Houdův poznatek, že folkoví interpreti legitimizovali své kritické poselství v textech využíváním oficiálně přijatelných motivů a forem. Houda podle něj na příkladu folkové hudby přínosně demonstruje konflikt i souběžnost moci diktatury a svobodných aktivit, a tak ukazuje vnitřní rozpory a pružné hranice „normalizačního“ systému i jeho nepřekročitelné meze. Nastoluje i důležité otázky, mnohé však v jeho knize zůstává nedopovězeno, takže nakonec připomíná nedohranou píseň., The reviewer presents Přemysl Houda’s book as a whole, and concludes that, in view of its thematic breadth but short length, some relevant topics and arguments could not be developed satisfactorily. Houda explores folk music mainly from the standpoint of its relation to society and the powers that be. He therefore follows on from the traditional line of interpretation about certain areas of popular music in Communist Czechoslovakia having been ‘little islands of freedom’, remnants of independent thinking, and well-springs of opposition attitudes. The development of popular music, however, represents for him a prelude to social change, and folk music serves him as a means to gauge the nature, limits, and internal contradictions of the ‘Normalization’ system. The reviewer takes issue with Houda’s accent on the folk-music audience having been a special community characterized by a critical attitude towards the current régime, and he emphasizes that folk-music audiences lacked the attributes of a sub-culture, did not otherwise express their critical attitude, and did not, as a group, become the target of systematic persecution. On the other hand, he praises Houda’s observation that folk musicians legitimized their critical mission in lyrics by using themes and forms acceptable to the authorities. Houda, according to the reviewer, has usefully demonstrated, using the example of folk music, the confl ict and the parallelism of the dictatorship and free activities, and has thus revealed the internal contradictions and fl exible boundaries of the Normalization system as well as its insurmountable limits. Though Houda raises important questions, much in his book remains unanswered, and ultimately it brings to mind a song that has not been played to the end., and Jiří Smlsal.
a1_Předkládaný text pojednává o obrazu válek dvacátého století, zejména druhé světové války, v převážně americkém komiksu vznikajícím v posledních dvaceti letech. V první části se autor pokusil načrtnout, jakým způsobem je komiks jako svébytný žánr vnímán literárními vědci, případně využíván několika málo historiky. Na první pohled se může zdát, že tato specifická oblast literárně-vizuální tvorby je v teoretické reflexi zpracována relativně dobře, nicméně při pečlivější analýze se ukazuje, že opak je pravdou. V následující části autor stručně odkazuje na komiksové hrdiny, kteří se „zrodili“ během druhé světové války, ať už na stránkách časopisů ze čtyřicátých let minulého století (Captain America) nebo ve zpětné projekci (Magneto ze série X-Men). Hlavní oddíly statě nejprve přibližují komiksy, jejichž tvůrci se pokoušejí válečné konflikty uchopit více či méně „dokumentárním“ způsobem při zachycení dobových reálií. Vedle nich autor rozlišuje skupinu komiksů, která se nachází na pomezí mezi „realistickým“ a fantastickým pojetím. Nejobvyklejší a nejpočetnější jsou ovšem komiksové příběhy, v nichž celkový rámec a události (zejména) druhé světové války a boje proti nacistům slouží jen jako historické kulisy k projekci fantastických námětů; sem spadá například proslulý Hellboy nebo různé příběhy o útocích zombies či upírů v dané době. Do obou oblastí válečného komiksu zasahují svou tvorbou význační komiksoví umělci Garth Ennis a Mike Mignola., a2_V poslední části pak autor připomíná další média, zejména film a počítačové hry, v nichž jsou války pojímány podobně jako v komisech. Komiks podle autora rozhodně nevypovídá o válce jako takové, na druhou stranu však odhaluje jeden ze způsobů, jak jsou konflikty dvacátého století vnímány současnou společností., and Dalibor Vácha.
Skotský historik a český sociolog ve společné práci, která vyšla původně anglicky pod názvem Transitions Economies: Political Economy in Russia, Eastern Europe, and Central Asia (Hoboken (New Jersey), Wiley - Blackwell 2011), předložili obraz ekonomické transformace jako zásadní institucionální změny na širokém plátně celého postkomunistického bloku a na základě široce založeného zdrojového materiálu. Ve srovnávací analýze zahrnující země střední a východní Evropy i bývalého Sovětského svazu a sledující období od posledních let komunistického systému do finanční krize v roce 2008 nabízejí vysvětlení, jak a proč se jednotlivé postkomunistické země vyvíjely různým způsobem, kam se během tohoto vývoje dostaly a čím se dosažený stav liší od jejich předcházejícího stavu a také stavu ve vyspělých kapitalistických zemích. Jejich zásadním příspěvkem do diskuse na dané téma je navržená typologie modelů kapitalismu v postkomunistických zemích. Otazníky klade recenzentka nad výběrem zemí zahrnutých do analýzy, možnostmi jejich komparace z hlediska různých ekonomických ukazatelů a nad absencí rozboru stavu teoretické ekonomie ve studovaných zemích, který spoluutvářel možnosti a limity transformačních strategií., The two authors (a Scottish historian and Czech sociologist) of this publication, which was originally published in English as Transition Economies: Political Economy in Russia, Eastern Europe, and Central Asia, Wiley-Blackwell, 2011, present a picture of economic transformation as fundamental institutional change on the wide canvas of the whole post-Communist bloc, basing their research on a wide variety of sources. In this comparative analysis, covering the countries of central and eastern Europe and also the former Soviet Union in the period from the later years of the Communist system to the financial crisis of 2008, they offer explanations for how and why the individual post-Communist countries have developed in various ways, how far they have come in this development, and in what respects the state they have reached differs from their previous economic states and from the economies of the developed capitalist countries. The authors’ fundamental contribution to the discussion is a proposed typology of models of capitalism in the post-Communist countries. The reviewer raises questions about the selection of the countries included in the analyses, the possibilities of their comparison from the viewpoint of various economic indices, and the absence of an analysis of the state of economic theory in the countries under consideration here, which helped to create the possibilities of the transformation strategies and to set their limits., and [autor recenze] Antonie Doležalová.
Autor pochází z rodiny bělehradských sefardských Židů, za války prošel italským internačním táborem, poté pracoval jako jugoslávský novinář. Na sklonku kariéry se vrátil ke svým etnickým kořenům a začal systematicky sbírat svědectví jugoslávských Židů o jejich životě, a zejména osudech za druhé světové války. Prezentovaná práce je poslední z pěti publikací, v nichž tyto výpovědi zpracoval. Zde zachycené vzpomínky mají podle recenzenta zásadní význam pro dokumentaci osudů židovské komunity na Balkáně za války, obsahují však i mnoho důležitých informací o mezietnických a mezikonfesních vazbách a o každodenním životě v této části Evropy v první polovině minulého století., The author of the work under review comes from a Belgrade family of Sephardic Jews. During the Second World War he was interned in Italian camps. After liberation, he worked as a Yugoslav journalist. Towards the end of his career he returned to his roots, and began systematically to collect Yugoslav Jews’ testimony about their lives, particularly during the Second World War. The book under review is the most recent of five publications in which he has compiled these testimonies. The recollections recorded here are, according to the reviewer, of fundamental importance for the documentation of the lives of members of the Jewish Communities in the Balkans during the Second World War, but they also contain much important information about interethnic and interconfessional links, as well as about everyday life in this part of Europe in the first half of the twentieth century., and [autor recenze] Jan Pelikán.
a1_Autor se v tomto pojednání snaží poskytnout přehled různých přístupů ke studiu každodennosti v historii a dalších sociálních vědách a poté nastiňuje vlastní pokus o konceptualizaci každodennosti. Úvodem konstatuje, že historici a jejich kolegové z příbuzných oborů, kteří ve svých výkladech s každodenností pracují, ji většinou nedefinují jako nějaký teoretický koncept nebo metodologický návod a vycházejí z určitého intuitivního předporozumění, z čehož plyne významová nejasnost a konfuznost. Obecně se přitom přijímá, že každodennost je v opozici vůči takzvaným velkým nebo politickým dějinám. V popularizačních textech se pak obvykle omezuje na popis historických kuriozit a anekdot, přijde-li řeč na bydlení, stravování nebo zvyky. Soustavnější zájem o každodennost shledává autor u některých dějepisců na konci 19. století v souvislosti s jejich vymezováním vůči tradiční, pozitivistické historii. Skutečná renesance zájmu o životy lidí, kteří nepatřili k elitám, však nastala až v šedesátých a sedmdesátých letech minulého století v kontextu emancipace sociálních a kulturních dějin a nacházela motivaci spíše v kritice establishmentu než v akademických otázkách. Každodennost pak zdomácněla v takzvaných nových kulturních dějinách, pro něž je charakteristická antropologická perspektiva a které se etablovaly jako svébytný proud v historii v devadesátých letech. Ve svém přehledu se autor nejprve věnuje etnografickým přístupům a dějinám soukromého života, pro něž je podle něj typický duální model rozdělující každodennost na „objektivní skutečnosti“ a subjektivní prožívání., a2_Poté přechází k německým dějinám každodennosti (Alltagsgeschichte), jejichž hlavní představitel (při vší rozmanitosti) Alf Lüdtke (narozen 1943) má podle něj asi největší zásluhu na etablování každodennosti jako předmětu historického bádání a který tuto jejich pozici hájil proti výtkám sociálních historiků z údajné nevědeckosti. Do tohoto směru uvažování, označeného jako sociální interakcionismus, zařazuje autor dále francouzského polyhistora Michela de Certeau (1925–1986), který také postavil své pojetí každodennosti jako alternativu vůči různým formám sociálního determinismu a kladl důraz na interpretativní rozměr sociální reality v interakci mezi subjektem a vnějším světem. Kriticky se pak autor snaží vyrovnat s konceptem německých kulturních historiků (zejména Martina Sabrowa a Thomase Lindenbergera) vypracovaným k analýze každodenního rozměru nacistické a (východoněmecké) komunistické diktatury a označovaným pojmem Sinnwelt (myšlenkový svět), přičemž se vrací i k současným českým diskusím o aplikacích těchto přístupů na dějiny komunistického Československa. Za nejvíce inspirativní a nejpromyšlenější ovšem autor pokládá pojetí každodenní reality ve fenomenologické sociologii Rakušana Alfreda Schütze (1899–1959), který rozvíjel ideu přirozeného či žitého světa (Lebenswelt) filozofa Edmunda Husserla. Ve druhé části svého pojednání autor nabízí vlastní představu, jak konceptualizovat každodennost pro potřeby historického bádání. Pokouší se přitom popsat hlavní prvky její struktury, kterou podle něj tvoří tělesnost (a s ní spjatá prostorovost), cyklická časovost, lineární časovost a socialita., a3_V závěru pak formuluje vlastní „pracovní“ definici každodennosti: je to bezprostředně prožívaný svět člověka, omezený jeho tělesným bytím, svázaný s plynutím času a vpletený do sítě sociálních vztahů, jež je utkána z významů., b1_In this article, the author aims to provide an overview of the various approaches to research on everyday life in historiography and other social sciences. He then outlines his own attempt to conceptualize everyday life. In his introduction, he argues that historians and their colleagues in related fields who work with everyday life in their research usually do not define it as a theoretical concept or method, and start from a certain intuitive empathy. This leads to semantic confusion. Yet it is generally accepted that the history of everyday life stands in opposition to ‘big’ or political history. In works of popular history, if the discussion comes round to housing, food, or customs, everyday life is usually limited to a description of historical curiosities and anecdotes. The author finds a more systematic interest in everyday life developing amongst historians in the late nineteenth century in connection with its being defined in opposition to traditional, positivist history. A true interest in the lives of ordinary people did not arise till the 1960s and 1970s as part of the emancipation of social and cultural history and it tended to be motivated more by criticism of the establishment than by academic concerns. The history of everyday life then became accepted in the ‘new cultural history’, which characteristically employed an anthropological perspective and became established as a distinctive stream in historical research in the 1990s. In his survey, the author first examines ethnographic approaches and the history of private life, typical of which is a dual model that divides everyday life into ‘objective reality’ and subjective experience., b2_He then moves to a discussion of the German history of everyday life (Alltagsgeschichte), whose chief practitioner (despite all its variety), Alf Lüdtke (b. 1943), is probably, the author argues, the man most responsible for establishing everyday life as an area of historical research and he has defended its position against social historians, who have criticized it for allegedly being unscholarly. In this stream of thought, called ‘social interactionism’, the author includes Michel de Certeau (1925–1986), the French scholar who also formulated his conception of everyday life as an alternative to various forms of social determinism, and put the emphasis on the interpretative dimension of social reality in interaction between the subject and the outside world. The author then critically sets out to come to terms with the concept as used by German cultural historians, especially Martin Sabrow (b. 1954) and Thomas Lindenberger (b. 1955), which was developed into an analysis of a dimension of everyday life in the Nazi and Communist dictatorships in Germany, called the Sinnwelt (in Czech, myšlenkový svět). He also returns to current Czech debates about the possible applications of these approaches to the history of Communist Czechoslovakia. In his view, the conception of everyday reality in the phenomenological sociology of Alfred Schütz (1899–1959), an Austrian who developed the philosopher Edmund Husserl’s (1859–1938) idea of the natural or experienced world (Lebenswelt), is the best thought out and most promising. In the second part of his article, the author offers his own view of how to conceptualize everyday life for historical research. He endeavours to identify the main features of its structure, which, according to him, comprises corporeality (and the spatiality linked to it), cyclical and linear temporality, and social relations., b3_He then concludes by formulating his own working definition of everyday life: it is, he proposes, the immediately experienced world of a human being, limited by his or her physical being, bound to the flow of time, and woven into the web of social relations, which consists of meanings., Petr Sedlák., and Obsahuje bibliografii