Hlavním cílem článku Hedonismus a eutanazie je ilustrovat komplexní vztahy mezi hédonismem jako teorií welfare a problémem racionality sebeusmrcení, asistovaného sebeusmrcení a eutanazie. Článek je rozdělený na tři části. První část přináší stručný popis hédonismu a vrcholí definicí standardního hédonismu. Druhá část se věnuje problému, zda smrt může v některých (výjimečných) situacích představovat racionálně ospravedlnitelnou volbu. Třetí a konečná část spojuje konsekvencialismus s tradičním hédonismem do standardního utilitarismu a předkládá přímý argument ve prospěch závěru, že asistovaná smrt může být eticky přijatelnou (dokonce povinnou) volbou. Ukazuje však, že hédonismus není adekvátní teorií dobrého života, a proto nakonec etický argument ve prospěch asistované smrti odmítá., The overall aim of the article “Hedonism and Euthanasia” is to illustrate the complex interplay between hedonism as a theory of welfare and the problem of the rationality of suicide, assisted suicide and euthanasia. The article is divided into three parts. In the first part, it provides a succinct description of hedonism culminating in the definition of standard hedonism. The second part deals with the problem of whether death can in some (exceptional) circumstances represent a rationally justifiable choice. The third and final part combines consequentialism with standard hedonism, obtaining standard utilitarianism, and sets forth a straightforward argument for the conclusion that assisted death might be an ethically acceptable (even obligatory) choice. However, hedonism is shown to be an inadequate theory of good life and, consequently, the ethical argument for assisted death is rejected., and David Černý.
Tento příspěvek je první z řady článků věnovaných etického zhodnocení euthanasie. Pojednává o preferenčním utilitarismu Petera Singera a ukazuje, jakým způsobem se v rámci tohoto etického systému euthanasie ukazuje jako eticky oprávněná volba. Článek je rozdělený do dvou hlavních částí. V první části jsou předloženy základní principy utilitarismu a uvádí se důležité rozlišení mezi lidskými živočichy a osobami (založené na schopnosti vyšších kognitivních funkcí). Druhá hlavní část článku se podrobně věnuje vyjasnění základních forem euthanasie (vyžádaná, nevyžádaná, nedobrovolná) a argumentuje, že mezi pasivní a aktivní euthanasií neexistuje žádný morálně významný rozdíl. Článek končí konstatováním, že aktivní euthanasie je morálně lepší volbou než pasivní euthanasie. and This contribution is the first of a series of articles devoted to the ethical evaluation of euthanasia. It discusses the preference utilitarianism of Peter Singer and shows that euthanasia can be a morally permissible choice. The article is divided into two main parts. In the first part the basic tenets of utilitarianism are set forth, the important distinction between human animals and persons is made (based on the capacity for higher cognitive functions). The second main part of the article is devoted in detail to the clarification of basic forms of euthanasia (voluntary, involuntary and non-voluntary), it is argued that there in no morally significant difference between passive and active euthanasia end, finally, the article concludes by noting that active euthanasia is morally more preferable then passive euthanasia.
Sam Harris ve své knize The Moral Landscape: How Science Can Determine Human Values (2010) tvrdí, že otázka morálních hodnot není ničím jiným než otázkou po blahu vědomých bytostí. Ve svém výkladu si Harris klade tři úkoly: etablovat etiku jakožto plně racionální a ideálně vědeckou disciplínu, posílit a obhájit naturalismus a ustanovit smysluplnost lidského života na nenáboženské bázi. Harrisova kniha se setkala s odmítnutím v odborných recenzích, avšak ne všechny kritiky jsou oprávněné a skutečný problém s Harrisovým přístupem podle mne leží jinde, než se kritici domnívají. Existují nejméně tři důvody, proč odmítnout Harrisovu koncepci morálky jakožto vědy. Prvním je konfuzní pojetí vědy, se kterým souvisí absence čehokoli vědeckého v Harrisově popisu etických problémů či jejich řešení. Druhý důvod je nekoherentní postup při výkladu původu hodnot. A konečně posledním důvodem k odmítnutí Harrisovy vize je podoba života, kterou nám nabízí jakožto výsledek přijetí etiky založené na vědě., Sam Harris in his book The Moral Landscape: How Science Can Determine Human Values (2010) argues that the question of moral values is none other than the question of the happiness of conscious beings. In his account Harris sets himself three tasks: to establish ethics as a fully rational and purely scientific discipline, to reinforce and defend naturalism, and to rest the meaning of human life on a non-religious grounding. Harris’ book has met with a negative reaction in journal reviews, but not all the criticisms are justified and the real problem with Harris’ approach, in my view, is different to what his critics suppose. There are at least three reasons why we should reject Harris’ conception of morality as a science. The first is his confused conception of science which brings with it the absence of any scientific (on Harris’ understanding) ethical problems and of their solution. The second reason is an incoherent approach in his account of the origin of values. And finally, the last reason for rejecting Harris’ vision is the form of life which he offers us as the result of accepting ethics founded on science., Jakub Jirsa., and Obsahuje seznam literatury
Tato glosa se věnuje dualismu praktického rozumu, který zformuloval Henry Sidgwick. Podle jeho názoru to byl filozoficky neřešitelný konflikt mezi egoismem a utilitarismem, který ohrožoval samotnou koherenci praktického rozumu. V pojetí racionálních egoistů by konečným cílem jednání mělo být
vlastní štěstí aktéra. V pojetí utilitaristů by konečným cílem jednání mělo být štěstí ostatních lidí stejně jako vlastní štěstí. Sidgwick měl za to, že pouze existence utilitaristického Boha by mohla tento konflikt spolehlivě vyloučit, a tak vyřešit dualismus. Jenomže, Sidwick nevzal v úvahu jinou verzi dualismu, která znamená, že v případech konfliktu zvažujeme relativní sílu egoistických a nestranných důvodů.Tato verze se nápadně podobná ústavnímu vážení, které se používá při poměřování relativního významu veřejného zájmu a zásahu do individuálního práva. and This gloss deals with dualism of practical reason, as formulated by Henry Sidgwick.For him, it was the philosophically irresolvable conflict between egoism and utilitarianism that threatened the coherence of practical thought. According to rational egoists, the ultimate end of one’s action should be one’s own happiness. According to utilitarians, the ultimate end of one’s action should be other people’s happiness as well as one’s own. In Sidgwick’s opinion, only the existence of the utilitarian God could reliably exclude the conflict and thus solve the dualism.However, Sidgwick does not consider
another version of dualism which means, in cases of conflict, we weigh the relative strength of egoistic and impartial reasons. This version strikingly resembles constitutional balancing used to weigh up the relative importance of the public interest and the detriment to an individual right.
Článek je odpovědí prof. Munzarové, jež kritizovala mou obhajobu sebevraždy za asistence lékaře. Článek upozorňuje na nedostatky v replice prof. Munzarové, jež plynou z autorčina podceňování normativní teorie. Mezi tyto nedostatky patří: přehlížení argumentů oponenta; zpochybňování morálního kreditu nositelů konkurenční teorie (utilitarismu) namísto její kritické analýzy; nevyjasněná vlastní teoretická východiska (lavírování mezi paternalismem a autonomií, vydávání „principu dvojího účinku“ za stanovisko zdravého rozumu); nepřesvědčivá verze „argumentu kluzkého svahu“ (ignorování diametrálních rozdílů mezi současnými požadavky některých pacientů na asistovanou smrt a nacistickým programem nedobrovolné eutanazie)., The article is an answer to prof. Munzarová who criticised my defence of physician‑assisted suicide. The article points to shortcomings in the reply of prof. Munzarová which flow from the author’s underestimation of normative theory. Among these shortcomings are the ignoring of the arguments of her opponent; her calling into question the moral credit of the proponents of the competing theory (utilitarianism) rather than a critical analysis; unclear theoretical principles (a switching between paternalism and autonomy, the presentation of the “principle of double-effect” as the standpoint of common sense); an unconvincing version of the “argument of the slippery slope” (ignoring the diametrical differences between the contemporary demand of some patients for assisted death and the Nazi programme of involuntary euthanasia)., and Tomáš Hříbek.