Recenzovaný sborník je sestaven z příspěvků stejnojmenné konference, kterou ve dnech 19. a 20. října 2010 uspořádal Ústav pro studium totalitních režimů ve spolupráci s Filozofickou fakultou Univerzity Karlovy v Praze. Publikované texty se až na jednu výjimku týkají dějin šlechty v českých zemích, Slovensku, Německu a Rakousku. Ke čtenářům podle recenze promlouvají na jedné straně osobní příběhy konkrétních šlechticů nebo jejich rodin, na druhé se mohou lépe obeznámit s obecnějšími vývojovými tendencemi nebo širšími pohledy na danou problematiku. and [autor recenze] Vladimír Březina.
The article provides a reassessment of Aristotle’s accounts of Socrates, which modern historians describe as one of the four main sources in solving the so-called Socratic problem. In the first part, the article returns to the grammatical distinction by which Aristotle mentions Socrates’ name. In the next part, it analyzes those places in Metaphysics and in Aristotle’s ethical writings that make mention of Socrates. In a more detailed fashion the structure of Aristotle’s Protrepticus, in which Socrates does not appear but his absence could be important for understanding Aristotle’s approach to philosophy, is then presented. In the last part, the article returns to the problem of the Sokratikoi logoi and asks whether Aristotle uses this term to mean a prose genre in which the fictional is mixed with the historical. These respective analyzes lead us to the conclusion that Aristotle worked freely with the character of Socrates, relying primarily on the representations of Socrates in Plato’s dialogues. Thus, Aristotle’s accounts do not help us in the reconstruction of Socrates’ historical attitudes. and Článok sa pokúša o prehodnotenie Aristotelových správ o Sókratovi, ktoré označujú moderní historici za jeden zo štyroch hlavných zdrojov pri riešení tzv. sókratovského problému. V prvej časti sa článok vracia ku gramatickému rozlíšeniu, ktorým Aristotelés uvádza Sókratovo meno. V ďalšej časti podrobuje analýze jednotlivé miesta v Metafyzike a v etických spisoch, ktoré sa zmieňujú o Sókratovi. Podrobnejšie sa pristavuje pri štruktúre Aristotelovho Protreptika, v ktorom Sókratés nevystupuje, ale jeho absencia by mohla byť významná pre pochopenie aristotelovského prístupu k filosofii. V poslednej časti sa vracia k problematike Sókratikoi logoi a kladie si otázku, či má Aristotelés na mysli pod týmto výrazom prozaický žáner, v ktorom sa mieša fiktívne s historickým. Jednotlivé analýzy vyúsťujú do záveru, že Aristotelés pracuje s postavou Sókrata voľne, opiera sa hlavne o obrazy Sókrata v Platónových dialógoch, takže Aristotelove správy nám nepomáhajú pri rekonštrukcii Sókratových historických postojov.