Autorka se v tomto článku soustředí na Gorbačovovu politiku vůči Evropě a jeho vize, jak překonat její studenoválečné rozdělení. V jeho zahraničněpolitických plánech hrála ústřední úlohu myšlenka „společného evropského domu“. Do značné míry byla založena na Gorbačovově touze přetvořit rámec Konference o bezpečnosti a spolupráci v Evropě v hlavní strukturu evropské bezpečnosti, která postupně nahradí Varšavskou smlouvu i Severoatlantickou alianci a bude garantovat rostoucí úlohu Sovětského svazu jako velké evropské mocnosti. Vůči východní Evropě Gorbačovovo vedení uplatňovalo pouze vágní strategii transformace podle opožděného modelu pražského jara 1968 – „socialismus s lidskou tváří minus tanky“ – společně s integrací do Evropy. Avšak vývoj v samotném Sovětském svazu, který se potýkal s ekonomickou krizí, důsledky voleb do Sjezdu lidových zástupců a růstem nacionalismu, nadále upozaďoval „socialistické přátele“ na žebříčku priorit. Aby však mohl být vystavěn „evropský dům“, musely být paradoxně nejprve strženy zdi. Ovšem zároveň s tím, jak padla Berlínská zeď, byl odstartován proces sjednocení Německa. Ten se proměnil v ústřední evropský proces, který vytěsnil budování „společného domu“ a učinil jej pro tvůrce evropské politiky irelevantním. I přes původní americké a německé sliby v opačném smyslu se sjednocené Německo stalo členskou zemí Severoatlantické aliance. Varšavská smlouva tak brzy ztratila poslední důvody své existence a v březnu 1991 byla rozpuštěna, zanedlouho se rozpadl i Sovětský svaz. Aliance se pak pro východoevropské země stala vstupní branou do „nového evropského domu“ – Evropské unie. Ta postupně přijala za členy všechny bývalé sovětské spojence z východní Evropy, pro Rusko však zůstaly její dveře uzavřeny.