Olej na plátně (114 x 204 cm): Iris (chitón a himation) letí na duze, vztahuje levici k Alkyoné (plášť přetažený přes hlavu, znamení náboženského rituálu), která sedí v chrámu Juno (patky sloupů a část kanelovaných dříků v pozadí). Vedle Alkyoné velká kamenná nádoba s hořícím kadidlem. V průhledu vlevo je vidět pozdější epizoda: Alkyoné právě skočila z náspu na břehu moře, ale místo, aby padala dolů, se vznáší vzhůru, k rudé záři prosvítající v oblaku nad ní., Togner 1999#, s. 38-40 č. 9., and Malíř se držel velmi těsně textu Ovidiových Proměn, z něhož si vybral čtyři různé motivy. Napravo je modlící se Alkyoné v Junonině chrámu charakterizovaném iónskými sloupy a kadidlem, její neobvyklá póza a vyděšený pohled však současně odkazuje na pozdější epizodu. Modlící se Alkyoné současně spí a ve snu se jí zjevil bůh snů, Morfeus, v podobě mrtvého manžela. Před Alkyoné však na obraze nestojí Morfeus, ale Iris, kterou podle Ovidiova textu Juno poslala za Morfeem s příkazem, aby vdově šetrně sdělil, že její manžel zahynul. Další pokračování je zobrazeno nalevo, kde je v dálce zobrazen okamžik těsně předtím, než se Alkyoné proměnila v ledňáčka, opět na Junonino přání. Poselkyně Iris má v Ovidiově vyprávění důležitou roli a na obraze spojuje dva klíčové motivy. Iris levicí ukazuje na Alkyoné strachující se o manžela a pravicí ukazuje na její proměnu v ledňáčka. Mýtus o Alkyoné byl již od středověku častým námětem literárních děl, ale na obrazech se s ním setkáváme jen výjimečně (Vittore Carpaccio, 1502-1507, obrazy v londýnské National gallery a ve Philadelphia Museum of Art). Autor kroměřížského obrazu se mohl inspirovat ilustracemi k vydání Ovidiových Proměn. V Lyonském vydání z roku 1557 je zobrazena Alkyoné v Junonině chrámu a ve své ložnici, v níž se objevují stejné sloupy (Salomon 1557, k1r a k2r). To mohlo být inspirací pro začlenění těchto sloupů do kroměřížského obrazu, na němž jsou chrám a ložnice propojeny.
Kresba, postava stojící ženy - Juno, v levé ruce žezlo, u levé nohy páv., Zlatohlávek 1997#, 330-331, č. LXII., and Kresba pochází ze sbírky biskupa Liechtensteina, 1673 jím zakoupena od kolínských obchodníků bratří Imstenraedů. Patrně studie k postavě Juno pro freskovou výzdobu Palazzo Grimaldi v Janově (Zlatohlávek 1997, 330).
Kresba perem, papír (434 x 315 cm). Figura stojící Juno, pravé ňadro odhalené, za zády vlající drapérie, v levé ruce drží žezlo, u její levé nohy stojí páv., Daniel, Perůtka, Togner 2009#, 175; Kazlepka, Zlatohlávek 2009#, 16-17., and V literatuře jsou u této kresby uváděni dva různí autoři (Luca Cambiaso, Daniel, Perůtka, Togner 2009, 175). Kresba byla údajně původně přípravou pro výzdobu Escorialu v letech 1584-1585.
Kresba perem, papír (434 x 315 cm). Figura stojící Juno, pravé ňadro odhalené, za zády vlající drapérie, v levé ruce drží žezlo, u její levé nohy stojí páv., Kazlepka, Zlatohlávek 2009#, 16-17., and Kresba byla patrně původně přípravou pro výzdobu Escorialu v letech 1584-1585.
Kresba (431 x 568 mm). Na oblaku sedí Jupiter v rozevláté drapérii, v pravé ruce drží nad hlavou blesk, v levé ruce druhý, který spolu s ním drží levicí bohyně Juno, která sedí na oblaku proti Jupiterovi. Mezi nimi orel., Zlatohlávek 1997#, 162-163, č. XIV., and Kresbu patrně zakoupil biskup Liechtenstein (1673). Jedna z více předběžných studíí (další F. Hartt, Giulio Romano, New Hawen 1958, č. 208, 209) k nástropní malbě Pád Gigantů v Palazzo Te v Mantově. Kopie této kresby též v Chicagu (The Art Institute of Chicago, no. 1922.2165).
Olej na plátně (182 x 232 cm): Merkur a Jupiter v lidské podobě sedí u stolu, Jupiter s pohárem v ruce. Nalevo je Baukis a Filémón s džbánem vína v ruce, před nimi jejich husa, která se zdviženými křídli spěchá k bohům. Výjev se odehrává v chatrči., Togner 1999#, s. 208, č. 166., and Obraz je kopií podle originálu z doby před rokem 1659, jenž je dnes ve vídeňském Kunsthistorisches Museum inv. no. 109.
Olej na plátně (245 x 187 cm): Prokris (tunika a plášť) vychází z lesa, v hrudi šíp, kterým ji omylem zastřelil Kefalos. Před ní stojí vyděšený Kefalos (krátký lovecký plášť, vysoké boty), oštěp v ruce. Mezi nimi jsou jejich dvě děti, jedno vztahuje ruku k matce, druhé k otci. Za Kefalem je pes., Togner 1999, s. 179-180, č. 139., and Kopie podle ztraceného originálu. Zatímco v Ovidiových Proměnách je Prokris zabita kopím, na obraze je to šíp, což však byla běžná součást dobového pojetí příběhu - ironická narážka na Amorův šíp. Malíř se ale od dobového pojetí a Ovidia odchýlil začleněním dětí Kefala a Prokris. Ovidius se o nich nezmiňuje a jejich přítomnost není slučitelná s jeho verzí, podle níž Prokris svého muže tajně špehovala. Přítomnost dětí mýtický příběh proměnila v moralitu: na spory rodičů doplácejí děti.
Olej na plátně (71,2 x 58 cm): Konstantin Veliký (antická zbroj) s bílým praporcem s nápisem IN HOC VINCES, žerď je zakončená křížem and Togner 1999#, s. 406, č. 419.
Olej na plátně (113 x 135 cm): vousatý muž v antické zbroji se štítem a dýkou sedí na nahých mrtvolách poražených nepřátel a válečných spoliích. Zleva k němu přistupuje polonahá Victorie a korunuje ho vavřínovým věncem. Za ním sedí Bellona (přilba), v pozdvižené ruce drží svazek Jupiterových blesků. V pozadí sloup, nalevo průhled do krajiny., Togner 1999, s. 285-6, č. 286., and V Kroměřížské sbírce byl obraz od roku 1691. První verzi Korunování vítěze namaloval Ruben v roce 1614 (Kassel, Gemäldegalerie), originál druhé verze z 30tých 17. století, podle které byla pořízena kroměřížská kopie, je ve vídeňském Kunsthistorisches Museum (GG 695).
Olej na plátně (93 x 73 cm): idylická scenérie s rozpadající se antickou architekturou porostlou zelení. Pod ruinami drobné postavičky pastevců. and Togner 1999, s. 416, č. 431.