Pískovcová socha stojící na horním konci zábradlí prostředního schodiště, které vede na druhý parter zahrady. Oblečená ženská postava - Venuše, u jejích nohou stojí dítě - Amor, který se drží drapérie matčina oděvu a pravicí ukazuje na ní ukazuje. Venuše má pravou ruku na temeni jeho hlavy., Poche 1978#, s. 335., Anděl 1984#, 294-296., Kopeček 1988#., Kořán 1999#, 123-124., and Autorství a datace sousoší není jednoznačně určeno. Dílo je připisováno Braunově dílně (Kořán), nebo Ignáci Michalovi Platzerovi. Tato plastika zachycuje vztah mezi zlobivým dítětem a matkou, která se na něho hněvá a peskuje ho. Existuje řada zobrazení připomínajících událost, kdy Amor způsobil své matce utrpení z lásky a matka se proto na něho zlobí. Venuše se jednou při hře se svým synem poranila o jeho šíp. Zlobila se na něho, odstrčila jej, ale ještě než se rána zahojila, spatřila Adonise, do kterého se ihned díky zranění Amorovým šípem zamilovala. K tomuto námětu často odkazuje Venuše, která Amora odzbrojuje, bere mu jeho nebezpečnou zbraň. Téma bylo zobrazováno již v antice, ale zejména v období baroka a rokoka bylo ve velké oblibě. Formálně lze odkázat například na kresbu Paola Farinati, Výchova Amorova. Nejedná se o lascivní erotiku (srov. "Amor se chová pohoršlivě: zdvihá matce roucho a prstem jí ukazuje do klína", srov. Kořán 1999, 124). Kupido, patrně i v tomto případě (stejně jako u jiných podobných děl) gestem ruky naráží na ránu, kterou způsobil své matce při hře, jejímž důsledkem byla láska k Adonidovi (srov. např. Carracci). Ostatně socha Adonida stojí v parku vedle Venuše.
Sochařská výzdoba na zábradlí jednoho ze tří schodišť, jimiž se sestupuje z prvého do druhého parteru zahrady při bočním průčelí zámku. Levé krajní schodiště v pohledu od zámku, první vpravo dole: stojící putto s delfínem u nohou, v levé ruce drží mušli z níž prýští voda., Poche 1978#, s. 335., Anděl 1984#, 294-296., Kopeček 1988#., and Kořán 1999#, 123-124.
Druhý parter francouzského parku uzavírá východně od zámku řada šesti mytologických soch, které směřují čelem k zámku. Pátá zleva, pískovcová socha vousatého muže, který se opírá o pařez. Kolem těla vlající plášť, figura je natočena vlevo k pařezu, na němž spočívá kovadlina. Vulkán drží v pravé ruce kladivo, na zemi leží kleště, na těle pařezu jsou vytesány blesky., Poche 1978#, s. 335., Anděl 1984#, 294-296., Kopeček 1988#., Kořán 1999#, 123-124., and Dílo je připisováno Braunově dílně (Kořán), nebo Ignáci Michalovi Platzerovi.
Sochařská výzdoba na zábradlí jednoho ze tří schodišť, jimiž se sestupuje z prvého do druhého parteru zahrady při bočním průčelí zámku. Levé krajní schodiště v pohledu od zámku, první plastika vpravo nahoře: putto na orlu (vzdutá drapérie a vlasy, u nohou měch)., Poche 1978#, s. 335., Anděl 1984#, 294-296., Kopeček 1988#., and Kořán 1999#, 123-124.
Sochařská výzdoba na zábradlí jednoho ze tří schodišť, jimiž se sestupuje z prvého do druhého parteru zahrady při bočním průčelí zámku. Levé krajní schodiště v pohledu od zámku, druhá plastika vlevo dole: stojící putto bořící rýč do globu., Poche 1978#, s. 335., Anděl 1984#, 294-296., Kopeček 1988#., and Kořán 1999#, 123-124.
Pískovcová socha: Zima., Poche 1978#, s. 335., Anděl 1984#, 294-296., Kopeček 1988#., Kořán 1999#, 123-124., and Zima symbolizuje konec lidského života, proto je často pojata jako promrzlý stařec, který se hřeje u posledních plaménků života. Tento typ byl v barokním sochařství téměř ustálený.
Na východní a jihozápadní fasádě budovy zámeckého zahradnictví reliéfy s antikizujícími motivy. Na jihozápadní straně Ganymed, sedí na kameni, za ním orel, na zemi džbán a miska. Proti němu Amor, křídla, na zemi luk a toulec se šípy - hrají v kostky., Samek 1999#, 446-450., and Starší zahradníkův dům byl rekonstruován v roce 1844, 1884-1885. Reliéf je kopií díla B. Thornvaldsena.