Vladislav II. Jagellonský měl ambiciozní plán přestavby Pražského hradu do podoby reprezentativního sídla. Architektovým hlavním dílem byla rekonstrukce královského paláce, při níž byl zbudován Vladislavský sál. Vnější průčelí této hlavní reprezentační prostory je inspirováno soudobým uměním Itálie, zprostředkovaným patrně Budínem, kde Vladislav od roku 1490 pobýval jako uherský král. Součástí Vladislavského sálu byly venkovní pavlače. Horní palvač byla ze sálu přístupná třemi šnekovitými schodišti a obepínala celou severní, východní a jižní fasádu, pravidelně rozmístěná okna umožňovala komunikaci s interiérem. Dolní pavlač probíhala podél celé severní fasády a vstupovalo se na ni dveřmi na obou koncích sálu, východní jsou vložena do jednodílného okna, takže tvoří jeho dolní polovinu., Menclová 1972#,1, 384-393., and V tehdejší Evropě nejrozlehleší sál zaklenutý bez použití středních podpěr. Monumentální měřítko bylo inspirováno italskou snahou o navázání na kolosální dimenze antických římských staveb. Dalším rysem inspirovaným antikou byly vyhlídkové pavlače. Podle Albertiho (De re aed. 5,17) mám mít vila na jih obrácené portiko umožňující vyhlídku do krajiny. Riedovou inspirací mohly být vyhlídkové pavlaže Palazzo Ducale v Urbinu z roku 1479.
Vladislavský sál měl na jižním průčelí tři velká okna a na východním konci jedno poloviční. Velká okna jsou dvoudílná s vloženým křížem, jsou lemována korintskými polosloupy s píšťalami v kanelách a stejný polosloup je i na dělícím pilířku. Hlavici polosloupu tvoří mělké voluty s rozetami, na obou stranách jsou diagonálně umístěny listy. Stejné hlavice jsou v Ludvíkově křídle a na bočním portálu basiliky sv. Jiří. Okna jsou pojata stejně jako na severní straně Vladislavského sálu, kde jsou však místo polosloupů pilastry, které pokračují pod podokenní římsou konzolami. Pilastry podepírají kladí s nezdobeným vlysem (kromě nápisu na východním okně). Na východní straně bylo jednodílné okno, jehož dolní část tvořil vstup na pavlač. Renesanční forma oken byla patrně inspirovaná Budínem, vyloženě neantickým prvkem jsou nejednotně utvářené hlavice., Menclová 1972#, 1, 384-393., and První antikizující okna v Praze.
Okna původně vedla na dvorek mezi Vladislavským sálem a kostelem Všech svatých, teprve roku 1580 kostel protažen až k sálu, takže okna vedou do kaple. Okna je třídílné, ve dvou patrech. V dolním patře jsou okna dvoudílná, v horním patře s vloženým křížem. V dolním patře jsou sloupy s antikizujícími korintskými hlavicemi, ale s gotickými tordovanými výžlabky. V horním patře jsou okna oddělena gotickými na koso postavenými pilastry, které jsou rovněž po stranách. Na vnější fasádě bylo okno lemováno obrovským oslím obloukem. Do oken byl roku 1598 vložen portál patrně od Giovani Gargioliho., Menclová 1972#, 1, 384-393., and Jedno z prvních antikizujících oken v Praze.
Vladislavský sál měl na severním průčelí tři okna. Východní okno severního průčelí je dnes zčásti skryto pozdější renesanční přístavbou. Nejblíže u původního hlavního vchodu bylo východní okno severního průčelí, které bylo dobře viditelné z lodžie před vchodem do sálu, a proto na něm byl umístěn dedikační nápis gotickou frakturou. Všechna okna byla dvoudílná s vloženým křížem, jsou lemována korintskými pilastry s píšťalami v kanelách a stejný pilastr je i na dělícím pilířku. Hlavici sloupu tvoří v mělké voluty s rozetami, na obou stranách jsou diagonálně umístěny listy. Stejné hlavice jsou v Ludvíkově křídle a na bočním portálu basiliky sv. Jiří. Pilastry pokračují pod podokenní římsou konzolou s listem. Pilastry podepírají kladí s nezdobeným vlysem (kromě nápisu na východním okně). Okna na jižní straně jsou pojata stejně, ale korintské pilastry byly nahrazany korintskými polosloupy a pod podokenní římsou nejsou konzoly. Okna lodžie z níž se vstupovalo do sálu ze severu byla pojednána obdobně jako okna vlastního sálu. Renesanční forma oken byla patrně inspirovaná Budínem, vyloženě neantickým prvkem jsou nejednotně utvářené hlavice. Uprostřed rozetových volut jsou tyto motivy (odprava): akantový stonek, akantový stonek s makovicí, čtyři listy, studna s rumpálem a okovem, palmeta, keříky vinné révy s hrozny, obrácený list (stejný jako pod pilastry), stonek s malinami. Prohnutý abakus má uprostřed květy, které jsou rovněž obměňovány, jedná se o stejný květ, ale je zobrazován z různých úhlů., Menclová 1972#, 1, 384-393., and První antikizující okna v Praze.
Pískovcová socha nahého Herkula, přes hlavu má přetaženou lví kůži, oběma rukama rozevírá lví tlamu, z níž tryská voda. and Socha Herkula přenesena roku 1923 z prvního nádvoří Pražského hradu.
Pískovcová socha: nahý Aktaión (plášť přes ruku) stojí se šípy v levici stojí v předklonu, pravou ruku si klade na prsa, u nohou pes., Poche 1965#, 122., and Socha byla do roku 1947 na zámku ve Štiříně, kam byla zakoupena z usedlosti V. J. Rotta v Šárce, pochází patrně z nějakého pražského paláce. Postava je vykládána jako Meleagros, ale předklon s rukou na prsou ukazuje na překvapeného Aktaióna. Pes u jeho nohou, který k němu oddaně vzhlíží, je předzvěstí konce hrdiny proměněného v jelena, jehož rozsápali vlastní psi. Socha tvořila patrně dvojici s Dianou, která je dnes rovněž v Hartigovské zahradě Pražského hradu a patrně pochází ze stejného místa.
Pískovcová socha: nahý Merkur (okřídlená čapka) odlétá s dopisem, který si tiskne na hruď, Amor mu přivazuje k noze křídla., Poche 1965#, 122., and Socha byla do roku 1947 na zámku ve Štiříně, kam byla zakoupena z usedlosti V. J. Rotta v Šárce, pochází patrně z nějakého pražského paláce. Vzorem nebyla antická socha ale bronzová soška, kterou Francois du Quesnoy vytvořil kolem roku 1600 pro antickou sbírku Giustiniani jako protějšek antické bronzové sošky Herkula (srov. Boudon-Machuel 2005, 29, 90-96). Rytina sošky se objevila v roce 1636 v albu antické sbírky Giustiniani jako jediné moderní dílo, sošku nakreslil také J. von Sandrart a rytinu začlenil do druhého dílu Teutsche Academie poublikovaného v roce 1679. O sošce se rovněž zmínil Bellori ve svém díle Vite de' pittori z roku z roku 1672 (Bellori 2005, 233). Originál, který vytvořil Francous du Quesnoy, se nedochoval, ale je známa celá řada odlitků a variant, soška Merkura a Kupida byla v 18. století nesmírně populární a často byla napodobována, protože tehdy byla považována za antické dílo (srov. Lingo 2007, 36), autorství du Quesnoye bylo znovu objeveno až na začátku 20. století.
Pískovcová socha: nahý muž ("Hektor") nese na zádech mrtvolu mladíka ("Troila")., Poche 1965#, 122., and Socha byla do roku 1947 na zámku ve Štiříně, kam byla zakoupena z usedlosti V. J. Rotta v Šárce, pochází patrně z nějakého pražského paláce. Socha je volnou kopií antického originálu, který byl nalezen v Římě, v Caracallových lázních. V době objevu byla socha opatřena hlavou s portrétními rysy císaře Commoda a byla považována za zobrazení Commoda jako gladiátora. Socha byla v letech 1550-1787 na dvoře paláce Farnese v Římě, v letech 1796-1826 byla převezena do Neapole, kde je dnes vystavena v archeologickém muzeu (srov http://mora.sns.it/index3_ricerca_opere.asp?Lang=ENG s.v. Ettore e Troilo).
Pískovcová socha: Diana (měsíční srpek nad čelem, toulec se šípy na zádech) s pootevřenými ústy, s pláštěm omotaným okolo těla, levou rukou si zdvihá plášť, pravicí se opírá o pařez., Poche 1965#, 122., and Socha byla do roku 1947 na zámku ve Štiříně, kam byla zakoupena z usedlosti V. J. Rotta v Šárce, pochází patrně z nějakého pražského paláce. Překvapením pootevřená ústa a gesto, s nímž si zakrývá klín pláštěm, ukazuje na souvislost s Aktaiónem, který bohyni překvapil při koupeli, socha tvořila patrně dvojici s Aktaiónem, který je dnes rovněž v Hartigovské zahradě Pražského hradu a patrně pochází ze stejného místa.
Tapiserie ze série Činy Alexandra Velikého. Figurální scéna zobrazuje Alexandrův triumfální vjezd do Babylonu., Horyna, Preiss, Zahradník 2001#, , s. 328n., and Tapiserie pochází z původního mobiliáře paláce, byly zakoupeny v 18. století.