Publikace rekonstruuje nejznámější případ politicky motivovaného násilí proti představitelům komunistického režimu v Československu padesátých let minulého století a jeho následky. Druhého července 1951 při útoku ozbrojené skupiny v obci Babice na Českomoravské vysočině byli zastřelení tři funkcionáři místního národního výboru, v následujících měsících v sérii zmanipulovaných soudních procesů bylo odsouzena více než stovka osob, z toho jedenáct k trestu smrti, a řada místních obyvatel byla vysídlena. Recenzentka oceňuje, že autor uceleně a faktograficky důkladně zpracoval tyto tragické události, přičemž přesvědčivě vyvrátil tradované spekulace, že ozbrojený útok byl ve skutečnosti provokací komunistické Státní bezpečnosti, s cílem zlomit následnými represemi rezistenci obyvatel. Nedostatky spatřuje naopak v rezignaci na postižení širších souvislostí případu, v chybějící snaze o interpretaci událostí a v ignorování valné části existující literatury k tématu., The publication under review seeks to reconstruct the best-known case of politically motivated violence against representatives of the Czechoslovak Communist regime in the 1950s and its consequences. On 2 July 1951, in an attack by an armed group in the village of Babice in the Mohemian-Moravian Highlands, three officials of the local National Committee were shot dead. In the following months, in a series of show trials, more than a hundred people were tried and sentenced, eleven of whom were sentenced to death. In addition, a number of locals were forced to leave the village. The reviewer appreciates that the author has worked thoroughly with the facts of these events, while bearing in mind the contexts, and convincingly rebutting the traditional speculations about the armed attack having in fact been a provocation by the Communist secret police (StB), which sought to use a police crackdown to crush the local resistance to the Communist regime. Nevertheless, the book suffers, according to the reviewer, from the author´s having failed to take into account the broader context of the case, not interpreting events, and ignoring much of the literature on the topic., [autor recenze] Markéta Devátá., and Obsahuje bibliografii a bibliografické odkazy
Pod uvedeným názvem se ve dnech 3. až 5. listopadu 2011 uskutečnila v Hrzánském paláci v Praze mezinárodní historická konference, kterou upořádal Ústav pro studium totalitních režimů a Ústav pro soudobé dějiny Akademie věd ČR, v. v. i., ve spolupráci s Historickým ústavem Slovenské akademie věd u příležitosti devadesáti let od založení Komunistické strany Československa. Přestože se řada referátů nesla v duchu zavedených historiografických koncepcí, projevil se podle autora jako výrazný trend postupný přechod od tradičně pojímaných politických dějin k široce definovaným dějinám kulturním a sociálním. Spolu s tím dochází také k historizaci fenoménu komunismu v českém a slovenském dějepisectví., From 3 to 5 November 2011, an international conference entitled ‘Ninety Years of Czech and Slovak Communism’ took place in Hrzán Palais, Prague. It was organized by the Institute for the Study of Totalitarian Regimes and the Institute of Contemporary History at the Academy of Sciences of the Czech Republic, both of which are based in Prague, together with the Institute of History at the Slovak Academy of Sciences, Bratislava, to mark the ninetieth anniversary of the founding of the Communist Party of Czechoslovakia. Though many of the papers were in the spirit of established historiographical conceptions, a striking recent trend, according to the author of this report, has been the gradual shift from traditionally conceived political history to broadly defined cultural and social history. Together with this trend there has also been a historicization of the phenomenon of Communism in Czech and Slovak historiography., and Vítězslav Sommer.
Podle recenzenta je publikace zřetelnou známkou snahy současné české afrikanistiky o navázání na dřívější úspěšnou tradici, částečně přerušenou v devadesátých letech. Autor v ní poskytuje základní terminologický a metodologický vhled do dané problematiky, podává shrnující přehled historie afrického kontinentu od dekolonizace po současnost a nakonec analyzuje příčiny a souvislosti konfliktů v postkoloniální Africe. Obecnější výklady přitom kombinuje s případovými studiemi, v nichž se zaměřuje hlavně na oblasti Súdánu, Etiopie, Eritreje a Somálska, takzvaný region Velkých jezer (Rwanda a Burundi), Demokratickou republiku Kongo (dřívější Zair) a západní Afriku. Celá práce je založena především na zahraniční literatuře a vlastních terénních výzkumech. and [autor recenze] Jan Dvořáček.
a1_Autor polemizuje s některými tezemi monografie Matěje Spurného Nejsou jako my: Česká společnost a menšiny v pohraničí (1945-1960) (Praha, Antikomplex 2011). Jádro knihy hodnotí jako dobře dokumentovaný rozbor vztahů mezi Čechy, Němci a dalšími skupinami obyvatelstva v poválečném českém pohraničí, respektive mezi společností v pohraničí a centrálními orgány. Za méně přesvědčivé považuje zobecňující závěry, které koncepčně vycházejí z mezinárodního projektu „Socialismus jako myšlenkový svět“ (Sozialismus als Sinnwelt), na němž se Matěj Spurný podílel, nicméně podle Hrubého nevyplývají z analýz Spurného knihy. Problematicky podle něj Spurný zachází s motivem kontinuity, když tvrdí, že na myšlení, postoje a chování společnosti, jimiž byl legitimizován princip „očisty“, použití násilí i praktiky segregace ve třech poválečných letech, kontinuálně navázala mentalita poúnorové společnosti, uplatňující obdobné sociální praktiky. Oproti tomu poukazuje Hrubý na důležité momenty diskontinuity před a po únoru 1948 v řadě ohledů, jako byla odlišná dominantní ideologie a potažmo ideologický nepřítel, jiný politický systém, rozdílné prostředky užívání násilí, nestejná společenská základna perzekuční politické a sociální praxe, odlišný myšlenkový svět předúnorové společnosti v pohraničí a poúnorové většinové společnosti. Těmito argumenty zpochybňuje zásadní tezi Matěje Spurného, že procesy, jimiž procházela po válce společnost v pohraničí, jsou klíčové pro pochopení procesů, které po únoru zasáhly společnost ve vnitrozemí., a2_Základní výhrada Karla Hrubého pak zní, že přístup reprezentovaný Matějem Spurným snižuje odpovědnost komunistické strany, jejích mocenských špiček a represivních aparátů, za nastolení a útlak diktatury a přesouvá tuto odpovědnost na společnost a její mentalitu. Tím se podle Hrubého autoři jako Matěj Spurný dopouštějí stejné jednostrannosti, jakou vyčítají zastáncům totalitárního schématu výkladu komunistické minulosti., and Karel Hrubý.
Recenzent nejprve nastiňuje odbornou produkci věnovanou hudbě (především vážné) a hudební kultuře ve vztahu k politice a jejím institucím v Československu v období komunistického režimu. V recenzované monografii si autorka podle něj jako jedna z prvních v českém prostředí klade otázku, jak a díky čemu je možné fungování špičkového hudebního tělesa v totalitním prostředí, a vlastně jemu navzdory. Jádro její práce tvoří líčení působení České filharmonie v ovzduší prvního desetiletí po únoru 1948, v konfrontaci s neustálou snahou komunistického režimu kontrolovat jeho činnost prostřednictvím stranických, a především bezpečnostních orgánů. Vypomáhá si exkurzy do reality šedesátých let až osmdesátých let a uvádí, že snahy o zneužití hudebníků České filharmonie k agenturní spolupráci se za celou dobu prakticky nezměnily. Autorka sleduje i program a dramaturgii filharmonie, v nichž museli hudebníci přistupovat na kompromisy s požadavky na uvádění ideologicky angažovaných děl. Přes dílčí kritické připomínky se práci dostává pozitivního hodnocení, zejména z faktografického hlediska., The reviewer first offers an overview of scholarly research on music (primarily serious music) and music culture in relation to politics and institutions in Czechoslovakia under the Communist régime. The author of the book under review, he claims, is one of the first Czechs to ask how and why a leading music ensemble could operate in totalitarianism and even in opposition to it. The core of book comprises the author´s discussion of the Czech Philharmonic durign the first decade after the Communist takeover in late February 1948, in the face of continuous efforts by the régime to keep an eye on the orchestra by means of Party institution and, particularly, the secret police. The author uses excursions into Czechoslovak life from the 1960s to the 1980s, and writers that the offorts to enlist Czech Philharmonic musicians to collaborate with the secret police were practically continuous throughout the period. She discusses the programme and production plans of the orchestra, in which the musicians had to accept comprises with the demands to perform ideologically engagé works. Despite some minor criticisms, the reviewer, on the whole, judges the book positively, particularly concerning the factual information it presents., [autor recenze] Václav Nájemník., and Obsahuje bibliografii a bibliografické odkazy
Monografie se na vybraných tématech zabývá vztahem velmocí k Československu v dramatické dekádě 1938 až 1948. Recenzent komentuje zpracování těchto témat v jednotlivých kapitolách a oceňuje autorovu velkou erudici, bohaté využití pramenů i širokou kontextualizaci a přesvědčivost výkladu. Konstatuje, že jeho práce vybočuje z tradičních českých a slovenských přístupů k dané problematice přednostním zájmem o postoje a motivy zahraničních politických aktérů a zohledněním mezinárodních souvislostí v celé jejich spletitosti, jejichž analýza ho dovádí častěji k závěrům otevřeným další diskusi než ke kategorickým soudům. Osobnost prezidenta Edvarda Beneše (1884-1948) nestojí v takto rozvrženém podání tolik v popředí, jak bývá zvykem, a je autorem nahlížena v podstatných ohledech spíše kriticky. Podle recenzenta by se Smetanova monografie, kterou charakterizuje jako pestré plátno dějinných zápletek napnuté v pevném rámu, měla stát pro historiky období druhé světové a počátků studené války klasickým dílem., Using selected topics, the monograph Neither war, nor peace: The powers, Czechoslovakia and Central Europe in seven dramas at the threshold of the Second World and Cold Wars describes the relationship of the powers to Czechoslovakia during the dramatic decade between 1938 and 1948. The reviewer comments on how these topics are dealt with in each chapter, appreciating the author´s erudition. ample use of sources, as well as the broad contextualization and convincing power of interpretation. He concludes, that Smetana´s work deviates from traditonal Cezch and Slovak approaches to the themes in that it assigns priority to attitudes and motives of foreign political players and takes into account the international context in all its complexity the analysis of which leads the author to conclusions open ot further discussion rahter than to categorical judgments. The author´s approach does not make the personality of President Edvard Beneš (1884-1948) stand out as much as is usually the case; instead, the author views President Beneš rather critically. According to the reviewer, Smetana´s smonograph, which he characterizes as a colourful canvas of historical plots stretched in a solid frame, should become a classical work for historians studying the period of the Second World War and beginnings of the Cold War., [autor recenze] Pavol Jakubec., and Obsahuje bibliografii a bibliografické odkazy
Autor hodnotí knihu Jiřího Křesťana, která v roce 2013 obdržela prestižní cenu Magnesia litera v oblasti „literatura faktu“, jako dosud nejpodrobnější, nejobsáhlejší, faktograficky nejspolehlivější a nepochybně nejlepší biografii Zdeňka Nejedlého (1878-1962). Připomíná některé tradované mýty, jež Křesťan díky téměř vyčerpávající heuristice a poctivému badatelskému přístupu dokázal vyvrátit. Mimořádně důkladně zpracoval zejména jeho osudy v první Československé republice a zcela nově pak ve válečném exilu v Sovětském svazu. Ve snaze o objektivitu si však podle Čorneje občas Nejedlého idealizuje a ve svém hermeneutickém přístupu „předporozumění“ (Vorverständnis) zachází až příliš daleko. Křesťana zajímá Nejedlý především jako občan a politik, téměř stranou ale ponechává Nejedlého-vědce, a to jako historika i muzikologa. Právě těmto stránkám jeho působení věnuje Čornej větší část své reflexe. Nastiňuje fáze jeho vědecké dráhy a pro dobu před první světovou válkou zdůrazňuje u něj prolnutí empiricko-kritické metody s duchovědnými podněty, jak se to zračí mimo jiné v jeho pracích o Richardu Wagnerovi a Gustavu Mahlerovi. Zamýšlí se nad jeho sbližováním s komunistickým hnutím mezi světovými válkami a nad tím, jak se projevilo v jeho vědecké práci po roce 1945, kdy začal zastávat vysoké politické funkce. Nejedlého snaha propojit historická a kulturní schémata založená v českém národním obrození 19. století se stalinským marxismem však podle Čorneje nepůsobila organicky ani přesvědčivě a na českou historiografii měla jen zanedbatelný vliv., The author assesses Jiří Křesťan’s biography of Zdeněk Nejedlý (1878-1962), which won the prestigious Magnesia litera prize in the non-fiction category in 2013, as the most detailed, largest, factually reliable, and clearly best biography of this figure of Czech history so far. He points out some of the traditional legends, which Křesťan, thanks to his almost exhaustive and honest research, has been able to debunk. Křesťan offers an exceptionally thorough treatment of his subject, particularly Nejedlý’s fortunes in the first Czechoslovak Republic and, in a completely new way, his wartime exile in the Soviet Union. In his endeavour to be fair, however, Křesťan, according to Čornej, occasionally idealizes Nejedlý and goes too far in his Vorverständnis approach to the primary sources. Křesťan is chiefly interested in Nejedlý the citizen and politician, while leaving almost completely aside Nejedlý the historian and musicologist. To these aspects of Nejedlý’s work Čornej devotes the greater part of his article. He outlines the phases of Nejedlý’s career as a scholar and, for the period before the First World War, he emphasizes Nejedlý’s combining empirical-critical methods with psychological ones, as appears, among other places, in his works about Richard Wagner and Gustav Mahler. Čornej considers Nejedlý’s growing closer to the Communist movement between the world wars and how this is reflected in his scholarly works after 1945, when Nejedlý began to hold high political office. Nejedlý’s efforts to link together historical and cultural models, based on the Czech National Revival of the nineteenth century, together with Stalinist Marxism did not, however, according to Čornej, does not seem either organic or convincing, and ultimately had only an insignificant impact on Czech historiography., [autor recenze] Petr Čornej., Obsahuje bibliografii, and Tři hlasy k jedné knize
a1_Článek se na příkladu plánování Prahy v šedesátých až osmdesátých letech minulého století zabývá proměnou chápání socialistického města mezi urbanisty a architekty. Autor popisuje, jak se po projevu Nikity Chruščova o architektuře z roku 1954 znovu prosazovala generace meziválečné modernistické avantgardy inspirovaná pracemi Karla Teigeho (1900-1951). Hlavním architektem Prahy se stal její vlivný příslušník Jiří Voženílek (1909-1986), pod jehož vedením vznikl na přelomu padesátých a šedesátých let Směrný plán hlavního města Prahy. Autor analyzuje tento plán jako příklad socialistického modernismu a urbanistického optimismu jeho tvůrců, kteří věřili, že při správné aplikaci principů meziválečné avantgardní architektury se může urbanistická transformace stát základem společenské transformace socialismu. Plánu měly padnout za oběť nejen všechny obytné čtvrtě Velké Prahy postavené na přelomu století, ale také samotný princip tradičního města se sítí živých ulic, které v očích socialistických urbanistů zosobňovaly všechna zla dosavadní výstavby měst: míšení funkcí, přílišnou hustotu obyvatel, nedostatek světla a vzduchu. Opakem tradičních ulic se měla stát nově budovaná sídliště s mnohapatrovými panelovými domy uprostřed zeleně., a2_Článek sleduje, jak již od poloviny šedesátých let sílila kritika sídlištní výstavby, na které se podílel především urbanista Jiří Hrůza (1925-2012). Pod dojmem prací americké novinářky a urbanistické aktivistky Jane Jacobsové (1916-2006) pak na počátku sedmdesátých let podal soustavnou kritiku socialistického modernismu a zpochybnil samotný princip urbanistického plánování jako prostředku společenské transformace. Tato intelektuální skepse se brzy přenesla i do praxe pražského městského plánování, které ustoupilo od modernistických principů zónování a přiznalo tradičním čtvrtím nejdříve urbanistickou a později i architektonickou hodnotu. Nakonec autor sleduje, jak se tento urbanistický obrat střetával s praxí stavební výroby a politickou preferencí rychlé bytové výstavby., a1_Using the planning in Prague between the 1960s and 1980s as an example, the article deals with the transformation of the concept of a socialist city among urbanists and architects. The author describes how the generation of the inter-war modernist avant-garde inspired by works of Karel Teige (1900-1951) started reasserting itself again after Khrushchev´s speech on architecture in 1954. Its influential member, Jiří Voženílek (1909-1986), became the Chief Architect of Prague. It was under his leadership that the General Plan of the Capital City of Prague was drafted at the turn of the 1950s and 1960s. The author analyzes the plan as an example of the socialist modernism and urbanistic optimism of its creators who believed that, subject to a correct application of principles of inter-war avant-garde architecture, an urbanistic transformation might become the base of a social transformation of socialism. The plan envisaged sacrifing not only all residential quarters of Greater Prague built at the turn of the century, but also the very principle of a traditional city with a network of living streets which socialist urbanists saw as an incarnation of all evils that the development of towns and cities had thitherto been governed by: mixing of functions, too high density of population, lack of light and air. New housing projects comprising high-rise prefab residential buildings set in greenery were to become the opposite of traditional streets., a2_The article explains how criticism of the housing schemes, the chief representative of which was urbanist Jiří Hrůza (1925-2012), had been growing stronger since as early as the mid-1960s. Influenced by works of US journalist and urbanistic activist Jane Jacobs (1916-2006), he presented a comprehensive critique of socialist modernism and questioned they very principle of urban planning as a tool of social transformation. The intellectual skepticism was soon thereafter reflected in urban planning practices in Prague; they abandoned the modernistic principle of zoning and acknowledged the value (first urbanistic, later architectural) of traditional quarters. In the end of the article, the author analyzes how the urbanistic turning point was confronted with building industry practices and political preferences demanding rapid construction of flats and apartments., Petr Roubal., and Obsahuje bibliografii a bibliografické odkazy
Recenzovaná kniha vychází z hypotézy, že vojenské inovace (ve smyslu strategického myšlení) jsou zásadním způsobem podmíněny kulturními faktory příslušného prostředí, což autor verifikuje na příkladu amerického, sovětského a izraelského systému strategického myšlení ve druhé polovině dvacátého století. Tři vybrané systémy autor charakterizuje a srovnává, přičemž americkému přiznává technologický předstih, sovětskému koncepční nadřazenost a izraelskému především schopnost improvizace. Podle recenzenta kniha pracuje s přesně definovanými pojmy, obsahuje řadu zajímavých poznatků a je přesvědčivá v akcentu na kulturní podmíněnost vojenských faktorů. and [autor recenze] Dalibor Vácha.