Recenzent rekapituluje historické publikace věnované od roku 1990 Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze v době komunistického režimu (1948-1989) a hodnotí Petráňovu rozsahem impozantní knihu jako završení dosavadního výzkumu. Podle něj si autor klade podstatné obecné otázky po důvodech snadného přijetí a dlouhodobého trvání komunistického režimu, rezignace společnosti a izolovanosti disentu za takzvané normalizace, domnívá se ale, že přesvědčivějším odpovědím na ně brání částečné zatížení výkladu „totalitárněhistorickým narativem“, stavícím do protikladu vládnoucí režim a společnost. Oceňuje, že profesor Josef Petráň (1930-2017) jako historik raného novověku, který již od šedesátých let přednášel na pražské filozofické fakultě, propojuje líčení její historie s vlastním příběhem v žánru ego-histoire, nevyhýbá se přitom problematickým momentům a neusiluje o sebeobhajobu. Hlavní teze, v níž Petráň částečně rehabilituje kvalitu odborné produkce Filozofické fakulty UK v komunistickém období, je podle něj podložená a největší přínos knihy vidí v mimořádně bohaté faktografii., The reviewer recaps historical publications since 1990 deducated to the Faculty of Arts of the Charles University in Prague at the time of the Communist regime (1948-1989), assessing Petráň´s impressive book Philosophers making a revolution: Faculty of Arts of the Charles University in Prague during the Communist experiment (1948-1968-1989) as the climax of the author´s research efforts so far. In his opinion, the author is asking himself essential general questions concerning the reasons of easy acceptance and long-term existence of the Commmunist regime, resignation of the society, and isolated nature of the dissent during the so-called normalization; however, he argues the author´s answers could have been more convincing if the book had not been partly burdened by the "totalitarian historical narrative" presenting the ruling regime and the society as opposite entities. He appreciates that Professor Petráň (1930-2017) as an early modern era historian lecturing at the Faculty of Arts in Prague since the 1960s, connects the portrayal of its history with his own ego-histoire story while not avoiding questionable moments and not attempting to defend himself. The main principle of the book, namely Petráň´s partial rehabilitation of the quality of professional production of the Faculty of Arts at the time of the Communist regime, is, in the reviewer´s opinion, substantiated, and the reviewer sees the book greatest contribution in its exceptionally rich factography., [autor recenze] Petr Andreas., and Obsahuje bibliografii a bibliografické odkazy
Publikovaná disertace amerického historika přináší podle recenzenta velký posun v komplexním poznání osobnosti a kariéry slovenského kněze, politika a v letech 1939 až 1945 prezidenta samostatného slovenského státu Jozefa Tisa (1887-1947), a to jak svým širokým záběrem, tak využitím dosud neznámých pramenů. Nové je zasazení Tisova individuálního portrétu do duchovně-historického rámce evropských dějin první poloviny dvacátého století a postižení myšlenkových proudů formujících jeho ideologii. Těžiště Wardovy interpretace tvoří Tisův vztah k řešení „židovské otázky“ na Slovensku za války, který hodnotí v kontextu jeho narůstajícího antisemitismu, a zároveň politiky „menšího zla“ vzhledem k jeho radikálnějším konkurentům. Recenzent nakonec klade otázky nad oprávněností a zakotvením některých konceptuálních charakteristik ve vztahu k Tisovi (modernizace, revoluce, dualismus jako základní znak jeho světonázoru). and [autor recenze] Miloslav Szabó.
a1_Studie usiluje souhrnně zmapovat hromadné pokusy občanů Německé demokratické republiky o emigraci na Západ prostřednictvím zastupitelských úřadů Spolkové republiky v hlavních městech socialistických zemí, především v Praze, východním Berlíně, Budapešti a Varšavě. Autor nastiňuje omezené možnosti a složitou situaci občanů, kteří žádali o trvalé vycestování z východního do západního Německa, a připomíná důležitou roli advokáta a Honeckerova pověřence pro humanitární otázky Wolfganga Vogela při zprostředkování těchto výjezdů a řešení krizových situací při pokusech o emigraci. Již roku 1984 se východoněmečtí uprchlíci ve větší míře uchylovali na zastupitelské úřady Spolkové republiky s cílem vynutit si emigraci. O pět let později uprchlická vlna dosáhla dosud nepředstavitelných rozměrů a jako jeden z faktorů významně přispěla k pádu komunistického režimu v NDR a potažmo ke konci existence východoněmeckého státu. Zlomovým momentem se stalo uvolnění hraničních kontrol a posléze otevření hranic mezi Maďarskem a Rakouskem během července až září 1989, jímž maďarská reformní vláda reagovala na stále rostoucí počet východoněmeckých uprchlíků v zemi. Honeckerovo vedení poté zamezilo cestování svých obyvatel do Maďarska, což však způsobilo masivní nápor tisíců uprchlíků na ambasády Spolkové republiky ve Varšavě, a zejména v Praze, kde v září nastala humanitární krize. Autor podrobně rekonstruuje vývoj těchto událostí včetně snahy zúčastněných stran o nalezení diplomatického řešení. Po nátlaku československého vedení Erich Honecker koncem měsíce ustoupil a smířil se s výjezdem několika tisíc uprchlíků z Prahy přes území NDR do Spolkové republiky., a2_Jeho následný pokus vyřešit stále naléhavější problém uzavřením hranic i s Československem ale selhal a naopak posílil odpor občanů proti jeho režimu. Honeckerův nástupce Egon Krenz byl nucen opět uvolnit cestování mezi oběma státy, a když počátkem listopadu 1989 umožnil občanům NDR vycestovat přes Československo na Západ pouze na občanský průkaz, stal se z Berlínské zdi nefunkční relikt končící studené války., b1_The article seeks to chart out comprehensively mass attempts by citizens of the German Democratic Republic to defect to the West by way of the diplomatic missions of the Federal Republic of Germany in the capital cities of the Socialist countries, chiefly Prague, East Berlin, Budapest, and Warsaw. The author outlines the limited possibilities and the complicated circumstances of citizens who applied to emigrate from East to West Germany, and he discusses the important role of the attorney Wolfgang Vogel, Honecker’s official representative for humanitarian questions, in mediating this migration, and in solving crises that emerged during attempts to leave. As early as 1984, many East German refugees sought asylum in the diplomatic missions of the Federal Republic of Germany with the aim of compelling their authorities to let them leave the country. Five years later, the wave of refugees reached hitherto unimaginable dimensions, and was one of the factors that markedly contributed to the collapse of the Communist régime in the German Democratic Republic and ultimately to the end of the existence of East Germany as a state. The breaking point was the relaxation of border controls and the eventual opening up of the Hungarian-Austrian frontier between July and September 1989, by which the Hungarian reformist government reacted to the ever-growing number of East German refugees in the country. After that, the Honecker leadership limited its citizens’ travelling to Hungary, which, however, led to a massive pressure by thousands of refugees on the embassies of the Federal Republic of Germany in Warsaw and especially in Prague, where, in September, a humanitarian crisis erupted. The author provides a detailed reconstruction of the course of these events, including attempts by the parties involved to find a diplomatic solution., b2_Under pressure from the Czechoslovak leadership, Erich Honecker, at the end of the month, gave in and reconciled himself to the departure of several thousand refugees from Prague via East German territory to the Federal Republic. His subsequent attempt to solve the increasingly urgent problem of closing the borders with Czechoslovakia as well, failed, however, and, by contrast, increased the East German citizens’ distaste for the régime. Honecker’s successor, Egon Krenz, was forced relax travel restrictions again between the two states. When, in early November 1989, he made it possible for citizens of the German Democratic Republic to travel to the West via Czechoslovakia with only their identity cards, the Berlin Wall became a non-functioning relic of the Cold War that was drawing to a close., Jakub Doležal., and Obsahuje bibliografii
a1_Studie na základě textů z dobových československých časopisů a denního tisku ukazuje, jak se od padesátých do osmdesátých let dvacátého století v Československu proměňoval obraz jaderné energie a energetiky a jaké místo v něm v této souvislosti zaujímaly otázky životního prostředí. V padesátých letech zde v publicistice převládala představa ovládnuté a přetvářené přírody a očekávaný nástup jaderných elektráren byl prezentován jako přirozené nahrazení elektráren uhelných, jehož nezbytnost vyplývala z omezených zásob uhlí. O ,,čistotě'' a bezpečnosti jaderných elektráren přitom nebylo pochyb. V následujících dekádách, jak odezníval ,,atomový optimismus'', se strategie autorů, často oborových expertů a popularizátorů vědy, změnila. Začali sice opatrně připouštět možnost jaderných havárií a negativního vlivu na životní prostředí i lidské zdraví, avšak s odvoláním na exaktní data toto riziko zároveň bagatelizovali jako vysoce nepravděpodobné., a2_Autorka československý diskurz o jaderné energii kontextualizuje a ukazuje, že zatímco v padesátých letech se nijak zásadně nelišil od všeobecného ,,atomového optimismu'', vládnoucího stejně tak v Sovětském svazu, Spojených státech nebo Francii, od druhé poloviny šedesátých let, a zejména následující dekády se podoba tohoto diskurzu v sovětském bloku a na Západě značně diferencovala. V Československu byla jeho produkce monopolizována a texty zpochybňující československou orientaci na jadernou energetiku nemohly být oficiálně publikovány. Setrvačnost pozitivního obrazu jaderné energetiky v československé publicistice byla umožněna podmínkami socialistické diktatury, ale také personální kontinuitou autorů. Otázka zde nikdy nezněla, jestli jaderná energetika ano, či ne, ale jak při jejím rozvoji zajistit dostatečnou ochranu životního prostředí a bezpečnost jaderných elektráren., Based on textx excerpted from Czechoslovak periodicals and dailies of that time the study shos changes of the image of nuclear power and nuclear energy in Czechoslovakia between the 1950s and the 1980s, as well as the position of environmental issues in it. In the 1950s, the image prevailing in periodicals and dailies was that of harnessed and transformed nature, with the anticipated arrival of nuclear power plants presented as a natural replacement of coal-fired plants necessitated by limited coal reserves. At that time there were no doubts about the ''cleanliness'' of nuclear power plants. In the decades that followed, the strategy of authors, often experts in the field and promoters of science, changed, as the ''nuclear optimism'' was ebbing. They started, albeit cautiously, admitting a possibility of health; however, referring to accurate data, they were also downplaying the risk, claiming it was highly unlikely. The authoress contextualizes the Czechoslovak nuclear energy discourse, showing that there were no significant differences from the general ''nuclear optimism'' prevailing in the Soviet Union, United States or France; however, since the mid-1960s, and particularly since the following decade, the shape and form of the discourse in the Soviet Bloc diverged from that in the West considerably. In Czechoslovakia, the discourse was monopolized and no texts questioning the Czechoslovak orientation on nuclear energy could be officially published. The inertia of the positive image of nuclear power in Czechoslovak journalism was made possible not only by the socialist dictatorship, but also by a continuity of authors. In this respect, there were never a question whether to use nuclear power or not; the question was how to develop it in a way guaranteeing a sufficient level of environmental protection and safety of nuclear power plants., and Obsahuje bibliografii a bibliografické odkazy
Michal Kopeček a Pavel Kolář představují mezinárodní badatelský projekt „Socialistická diktatura jako myšlenkový svět: Reprezentace společenského řádu a proměny panství ve středovýchodní Evropě druhé poloviny 20. století“, který v letech 2007 až 2010 realizovaly společně postupimské Centrum pro výzkum soudobých dějin (Pavel Kolář, Thomas Lindenberger, Martin Sabrow) a pražský Ústav pro soudobé dějiny Akademie věd ČR (Michal Kopeček) za finanční podpory německé Nadace Volkswagen. Úvodní text k tematickému bloku článků tohoto čísla Soudobých dějin, který vzešel z uvedeného projektu, objasňuje jeho smysl, myšlenková východiska a společensko-historiografický kontext „historizace diktatur“ a přibližuje konkrétní náplň projektu. Ve srovnávací perspektivě, která obsáhla celou střední a východní Evropu, se účastníci projektu z pohledu kulturních dějin a dějin všedního dne snažili osvětlit způsoby, jak se ustavovaly, reprodukovaly a nakonec hroutily komunistické diktatury. Klíčový konceptuální nástroj pro ně představoval pojem „myšlenkového světa“ (Sinnwelt), který lze chápat jako prostor „předpolitického akceptování“ socialismu, jako zónu, v níž historičtí aktéři každodenně konstruovali smysl stávajícího sociálního pořádku a v níž byla každodenním jednáním stále znovu obnovována jeho legitimita. Úvodní text rešeršuje jednotlivé individuální projekty, které tvořily hlavní náplň celého komplexního projektu, a informuje o přednáškových cyklech a konferencích, které byly v jeho rámci uspořádány. and Michal Kopeček, Pavel Kolář.
a1_Autor zkoumá, jak se v socialistickém Československu vytvářel institucionální systém náhradní rodičovské péče o nezletilé děti, jak se vyvíjela jeho praxe i průvodní diskuse expertů. Vládnoucí režim podle něj cíleně neusiloval o zničení rodiny jako základního kamene společnosti ani o umístění co největšího počtu dětí do kolektivní dlouhodobé náhradní péče. Po roce 1945 však státní správa ve spolupráci s odborníky zahájila státní projekt péče o děti, který vykazoval určité prvky sociálního inženýrství a v jehož rámci politici a experti vytvořili nové standardy výchovy a péče o děti. Náhradní péče sledovala vždy několik cílů, protože se zabývala problémy sociálními, zdravotními i ideologickými. Řada dokumentů dotčených ministerstev v padesátých letech otevřeně deklarovala záměr vychovat v ústavních zařízeních pod dohledem státu „nového, socialistického člověka“ a kolektivní péče o děti v dětských domovech byla tehdy standardním způsobem péče o biologické či takzvané sociální sirotky. Později československé orgány postupně reformovaly systém, tak aby nabízel širší škálu možností náhradní péče. Na tlak odborníků z oblastí pediatrie, pedagogiky a dětské psychologie, jako byl Jiří Dunovský či Zdeněk Matějček, kteří v šedesátých letech iniciovali diskusi o „dětské otázce“ a na základě svých výzkumů poukazovali na psychickou, citovou a sociální újmu dětí v kolektivních zařízeních, úřady reagovaly usnadněním osvojení, vytvářením rodinných typů dětských domovů i reálným obnovením pěstounské péče. Experti se na těchto reformách intenzivně podíleli a sledovali jako ideál nukleární rodinu s tradiční rolí matky., a2_Pro „problémové děti“, včetně dětí romského původu, byla pokládána za vhodnou pěstounská péče, obnovená zákonem v roce 1973. Nakonec autor přibližuje historii SOS dětských vesniček v Československu, které jako hybridní forma kolektivní a pěstounské péče sehrály v reformě náhradní péče specifickou roli. O tomto konceptu, založeném na křesťanské výchově a ústřední roli matky, se vedla koncem šedesátých let vypjatá diskuse. Prosadit se jej podařilo v atmosféře liberalizace za pražského jara 1968, a to zejména díky osobnímu nasazení několika expertů, kteří založili sdružení, vybrali velkou sumu peněz, rychle zorganizovali stavbu dvou vesniček a zajistili jejich fungování. Ačkoliv po vydání zákona o pěstounské péči převzal vesničky pod svou správu stát, jejich průkopnické zavedení ve východním bloku i tak ilustruje, jak zásadní změnou prošel systém náhradní péče v Československu během čtyřiceti let socialistické vlády., a1_The author examines how an institutional system of substitute care of minors was built in socialist Czechoslovakia and how it was implemented in practice, including discussion of experts accompanying these processes. He claims the ruling regime was neither striving to destroy the family as the cornerstone of the society, not trying to place as many children as possible under a collective long-term substitute care system. Since 1945, however, state authorities in cooperation with experts launched a children care project which showed some social engineering elements and in the framework of which politicians and experts created new standards of children care and education. The substitute care system was always pursuing multiple objectives, as had to deal with social, medical, and ideological issues. Many documents of relevant ministries openly declared an intention to educate a "new, socialist individual"in state-supervised institutional facilities in the 1950s, and collective care of children in children´s homes was a standard type of care of biological or so-called social orphans at that time. Czechoslovak authorities later made step-by-step modifications of the system to expand the porfolio of substitute care options. Under the pressure of experts in pediatrics, pedagogics, and child psychology, including JIří Dunovský or Zdeněk Matějček, who initiated a discussion of the "childern´s issue" in the 1960s, using results of their research projects to point at psychic, emotional, and social damage to children in collective facilities, the authorities reacted by facilitating the adoption process, establishing family-type children´s homes, and a de facto restoration of foster care., a2_The experts were participating in these reforms very intensively, pursuing a nuclear family with a traditional role assigned to mother as an ideal. As to "problematic children", including those of Romany descent, foster care restored by a legal act in 1973 was considered suitable. In the end of his wrk, the author describes the history of SOS children´s villages in Czechoslovakia a hybrid form combining collective and foster care, which played a specific role in the substitute care reform. The concept, which was based on Christian education and the central role of mother, was heatedly discussed in the late 1960s. It was possible to implement it in the liberalized atmosphere of the Prague Spring, thanks mainly to personal efforts of several experts, who established an association, collected a fairly large sum of money, quickly organized the construction of two villages, and arranged their operation. Although the state took them over after the foster care act had come into power, their groundbreaking introduction in the Eastern Bloc still illustrates the fundamental changes of the substitute care system in Czechoslovakia during the forty years of the socialist rule., Frank Henschel ; Z angličtiny přeložila Blanka Medková., and Obsahuje bibliografii a bibliografické odkazy
Tato práce podle recenzenta ukazuje, jak přínosná při zkoumání podstatných historických témat může být regionální perspektiva. Autor se v ní snaží zachytit proměny regionální úrovně vládnutí a fungování Komunistické strany Československa v sepětí s proměnami pohraničí od konce druhé světové války do počátku šedesátých let minulého století, a to na příkladu okresů Zábřeh a Šumperk na severozápadní Moravě. Klade přitom důraz na postižení lokální společnosti a její mentality v etnické a sociální různorodosti. Naproti tomu zploštělé se recenzentovi jeví zobrazení direktivního a suverénně vládnoucího mocenského ústředí, které však není v centru autorova zájmu., The title of this publication translates as "The stubborn periphery: Everyday life under the dictatorship of the Czechoslovak Communist Party, as seen in the examples of the Šumperk and Zábřeh districts from 1945 to 1960". According to the reviewer, it demonstrates how much a regional perspective can contribute to the research to explain the transformations at the regional level in governing and in the operation of the Czechoslovak Communist Party in connection with the transformation of the border areas from the end of the Second World War to the beginning of the 1960s, using the examples of the districts of Zábřeh and Šumperk in north-west Moravia. The author focuses on local society and their mentality in its ethnic and social diversity. By contrast, the reviewer finds the depiction of imperious rule by directive to be superficial, although, admittedly, this was not the author´s focus., [autor recenze] Marián Lóži., and Obsahuje bibliografii a bibliografické odkazy
Publikace podle recenzenta zaplňuje jedno z málo známých míst v poznávání každodennosti Protektorátu Čechy a Morava (1939-1945). Komplexním způsobem přibližuje dobové podoby odívání různých společenských vrstev a pro rozmanité příležitosti, módní trendy a jejich vzory, ale také praktické starosti s obstaráváním a recyklováním šatstva v situaci materiálního nedostatku a života na příděl. Jedinou slabinu spatřuje recenzent v genderové nevyváženosti, když pánské módě je věnována prakticky jen jedna z osmi kapitol., The book under review, whose title translates as ‘Fashion in the Streets of the Protectorate: Life, Clothes, and People’, helps, according to the reviewer, to provide a picture of one of the lesser known areas of everyday life in the Protectorate of Bohemia and Moravia, which lasted from mid-March 1939 to early May 1945. In a comprehensive way, the author acquaints the reader with styles of dressing in this period amongst the various social strata and for various occasions, as well as the fashion trends and their models, but she also looks at practical concerns about getting clothes and recycling them in circumstances of material shortage and rationing. One of the weaknesses of the publication, according to the reviewer, is that it pays too little attention to gentlemen’s fashion, covered in practically only one of its eight chapters., and [autor recenze] Petr Tolar.
Recenzentka představuje dosud první biografii českého medievisty Františka Grause (1921-1989). Narozen v německožidovské rodině v Brně, prošel za války koncentračními tábory, poté se vydal na dráhu marxistického historika středověku, rychle zaujal přednostní postavení v hierarchii československé historické vědy, v roce 1969 po porážce pražského jara emigroval a zakotvil nakonec jako profesor středověkých dějin na univerzitě ve švýcarské Basileji, kde také publikoval svá nejvýznamnější díla a zařadil se po bok předním evropským medievistům. Recenzentka vedle bohaté faktografie oceňuje snahu o rekonstrukci Grausova myšlenkového vývoje a jeho nesnadného přerodu od dogmatického marxismu k otevřenému pluralismu pozdních let šedesátých, který se jeví do značné míry jako modelový příklad pohybu tehdejší oficiální československé historiografie. Problém vidí v nevyváženosti práce, neboť Grausovo exilové působení shrnuje jediná kapitola, a v rezignaci autorky na hodnotící přístup. and [autor recenze] Anna Košátková.