Autor porovnává dvě publikace věnované dějinám historiografie v komunistickém Československu do konce šedesátých let minulého století: monografii Vítězslava Sommera Angažované dějepisectví: Stranická historiografie mezi stalinismem a reformním komunismem (1950-1970) (Praha, Nakladatelství Lidové noviny - Filozofická fakulta Univerzity Karlovy 2011) a knihu slovenského historika Adama Hudka Najpolitickejšia veda: Slovenská historiografia v rokoch 1948-1968 (Bratislava, Historický ústav Slovenskej akadémie vied 2010). Zatímco Hudek sleduje zápletky národního dějinného příběhu v rámci budování a provozu slovenské marxisticko-leninské historiografie, jeho výklad se odvíjí v genealogické perspektivě a jeho přístup lze označit jako intelektuální dějiny historiografie v kontextu slovenského nacionalismu a československého komunismu, Sommer zkoumá vznik a fungování české „stranické“ historiografie ve stejném období, volí strukturální perspektivu a jeho přístup by se dal charakterizovat jako sociální dějiny komunistické historiografie. Při vysokém ocenění obou děl autor na Hudkově práci vnímá jako problematický hodnotící pohled se silným normativním nábojem, slabinu Sommerovy práce pak vidí v chybějícím zařazení vznikajícího historického vyprávění československého komunismu do širšího kontextu tehdejší české historiografie a národního příběhu. Nad oběma knihami pak vznáší otázku, zda neměly reflektovat trvale opomíjený problém původu, povahy a role českého, respektive slovenského „národního komunismu“, který významně ovlivňoval schémata historického myšlení a jejich identitotvorný význam pro tehdejší československou společnost., Michal Kopeček., and Tři hlasy k jedné knize
Autor připomíná klíčové momenty v životní a profesní dráze význačného kulturního historika Roberta Saka. V šedesátých letech měl jako šéfredaktor nakladatelství Růže v Českých Budějovicích velkou zásluhu na přeměně tohoto krajského nakladatelství v ojedinělý vydavatelský podnik své doby, v němž vycházela náročná literatura a knihy donedávna umlčovaných katolických spisovatelů souběžně se sešitovými edicemi dobrodružné četby, které zajistily nakladatelství širokou popularitu i finanční samostanost. Po výměně redakce Růže počátkem sedmdesátých let byl Sak nucen živit se dvě dekády jako slévárenský dělník, a přitom psal „do šuplíku“ historické práce, které mohly vyjít až po změně politického režimu. V devadesátých letech zakládal Historický ústav Jihočeské univerzity, který se stal důležitým centrem pěstování kulturní historie. Vedle dosud nepřekonaného zpracování anabáze československých legionářů v Rusku se jeho živlem stal žánr historické biografie, v němž zachytil osudy významných českých osobností 19. a 20. století., The author recalls the key moments in the life and career of a leading Czech cultural historian, Robert Sak (1933-2014), the author of Rieger (1993, 2003) and Anabáze (1996). In the 1960s, as Editor-in-Chief of the Růže publishing house, České Budějovice, he was largely responsible for transforming this regional enterprise into a publishing house that was unique in its day. Růže published intellectually challenging literature, including books by Catholic writers who had hitherto been silenced, together with paperback editions of adventure stories. This ensured the publishing house popularity and financial autonomy. After the Růže editors were dismissed in the early 1970s, Sak was forced for the next twenty years to make his living as a worker in a foundry, but wrote works of history on the side, which could only come out after the Changes in late 1989. In the 1990s, he established the History Institute at the University of South Bohemia, Budějovice, which became an important centre for research on cultural history. In addition to a still unsurpassed history of the ‘anabasis’ of the Czechoslovak legionaries in Russia, historical biography became his main genre, and he depicted the lives of important Czechs of the nineteenth and twentieth centuries., and Dalibor Vácha.
Zpráva referuje o jubilejním dvacátém "Mnichovském setkání bohemistů: Fóru pro výzkum Česka" (Münchner Bohemisten-Treffen: Forum für Tschechien-Forschung), které se odehrálo 4. března 2016. Toto fórum každoročně organizuje tamní bohemistické centrum Collegium Carolinum a jeho hlavním smyslem je umožnit vzájemné osobní setkávání bohemistů z různých zemí a z různých oborů a poskytnout prostor k bezprostřední prezentaci jejich výsledků, k informování o chystaných akcích a projektech a k výměně názorů na řadu profesních otázek., This is a report on the twentieth anniversary Meeting of Bohemists, which took place on 4 March 2016. This forum is held annually by the Collegium Carolinum, a Munich-based centre of Bohemian Studies. The main aim of the meeting is to enable experts on Bohemia from various countries and fields to gather at a forum where they can present their research results and exchange information on coming events, new projects, and other matters related to their profession., Zdenko Maršálek., and Obsahuje bibliografii a bibliografické odkazy
Tématem článku je činnost Einsatzgruppe H, její struktura a personální složení, jakož i poválečné trestní stíhání jejích příslušníků. Einsatzgruppe H (Operační skupina H) byla jedna ze speciálních jednotek podřízených berlínskému Hlavnímu úřadu říšské bezpečnosti (Reichssicherheitshauptamt), která byla koncem srpna 1944 vyslána společně s dalšími německými složkami na území Slovenska po vypuknutí protifašistického povstání. Prvořadým úkolem tohoto nově vytvořeného útvaru bylo „dořešení židovské otázky“, tedy zejména deportace zbylého židovského obyvatelstva do vyhlazovacích táborů. Kromě toho však Einsatzgruppe H zasahovala téměř do všech sfér fungování slovenského státu a stala se podle autorky až do konce války jedním z tamních rozhodujících aktérů. Velitel jednotky byl pověřen kompletním zpravodajstvím o dění na Slovensku, její příslušníci se účastnili vojenských akcí při potlačování povstání, dohlíželi na události v politické, hospodářské, sociální i kulturní oblasti a podnikali v případě potřeby příslušná opatření. Během svého nasazení se mnohdy aktivně podíleli za pomoci Slováků a karpatských Němců na zločinech spáchaných na slovenském území vůči civilnímu obyvatelstvu, zejména židovskému. Jak autorka konstatuje, tyto zločiny však zůstaly po skončení války až na nepatrné výjimky zcela nepotrestány a jejich vykonavatelé se obvykle bez větších obtíží začlenili do poválečné společnosti, aniž by byli konfrontováni se svou činností na povstaleckém Slovensku. and Lenka Šindelářová.
Studie se zabývá krizí vládnoucích elit na konci období takzvané normalizace v Československu (1970–1989). Dokládá jejich neschopnost formulovat společné zájmy a najít průnik jejich postupně se rozcházejících hodnot, cílů a strategických postupů. Po načrtnutí mezinárodních souvislostí (zejména sovětského kontextu) přistupuje autor k pokusu vysvětlit, proč byly pozdně komunistické elity v Československu tváří v tvář politicko-ekonomickému projektu přestavby tak bezradné. Proces rozpadu jejich sebevědomí sleduje autor na příkladu diskuse k zákonu o státním podniku z roku 1987, v níž se asi poprvé odhalily různé zájmy jednotlivých skupin pozdně komunistického establishmentu, a na tematizaci „vnitřního nepřítele“, dokládající klesající schopnost účinně stigmatizovat opoziční skupiny a zdůvodnit jejich perzekuci. Autor se v článku snaží obhájit tezi, že postupný rozpad oficiálního komunistického jazyka spolu s prosazováním hodnot založených na individuálním výkonu a efektivitě měl své specifické vyústění. Jelikož představitelům vládnoucích elit, uvyklým přijímat předem hotová autoritativní rozhodnutí, chyběly schopnosti reagovat na nenadálé situace, přestavbová destabilizace ideologie i moci v nich vzbuzovala pocity nejistoty, „zklamání“ či „nepřipravenosti“. Článek nechce vyvozovat zhroucení komunistické diktatury z dezintegrace elitních skupin. Nabízí však historickou genezi této dezintegrace, která hrála ve zhroucení diktatury významnou roli, neboť bránila elitám „starého režimu“ semknout síly v situaci významných geopolitických změn roku 1989. and Michal Pullmann.
Feichtingerova kniha náleží do oblasti kulturně-politických dějin vědy a sleduje v časovém rozmezí téměř celého století jistou linii, jež tvoří jeden z podstatných rysů „rakouského“ (v teritoriálním významu habsburské monarchie) myšlení a kultury. Touto linií - a také přístupem, s nímž se autor názorově ztotožňuje - je antiesencialismus ve smyslu skepse vůči myšlenkovým konstruktům vydávaným za uchopení podstaty určitých jevů. Klíčovou tezí, kterou se pak autor snaží prokázat, je afinita mezi tímto filozoficko-vědeckým postojem a demokratickým smýšlením i praxí. Toto sepětí dokládá u význačných osobností, jako je právní historik a teroretik Hans Kelsen, zakladatel psychoanalýzy Sigmund Freud, filozofové Ludwig Wittgenstein a Ernst Mach nebo historik umění Alois Riegl. Recenzent formuluje námitky vůči příliš jednoznačné interpretaci této teze (autor například ignoruje Tomáše Garrigua Masaryka, který do jeho schématu nezapadá), monografii však hodnotí jako obdivuhodný pokus tematizovat a interpretačně zvládnout obrovské množství různorodého materiálu, který může být inspirativní i tím, jak integruje české myšlení do širšího transnacionálního kontextu., The book under review, a cultural-political history of science and scholarship, covers almost a century of a line that constitutes one of the fundamental features of ‘Austrian’ ideas and culture (meaning those originating in the territory of the Habsburg Monarchy). This line - and also the approach that the author himself identifies with - is anti-essentialism in the sense of scepticism towards mental constructs that are presented as having captured the essence of certain phenomena. A key argument that the author then seeks to demonstrate is the affinity between this philosophical-scientific attitude and democratic thought and practice. He demonstrates this affinity in important figures, such as the jurist, legal philosopher, and political philosopher Hans Kelsen, the neurologist and father of psychoanalysis Sigmund Freud, the philosophers Ludwig Wittgenstein and Ernst Mach, and the art historian Alois Riegl. The reviewer objects to what he sees as an overly clear-cut interpretation of this idea (the author fails to mention, for example, Tomáš Garrigue Masaryk, for he does not fit into this scheme), but he praises the book as an admirable attempt to thematize and interpret a vast amount of diverse material, and it may therefore be an inspiration for the way it integrates Czech ideas into the broader transnational context., [autor recenze] Vlastimil Hála., and Obsahuje bibliografii
Za nejvýraznější přínos biografie Josefa kardinála Berana (1888-1969) pokládá recenzent zjištění nových či upřesněných životopisných poznatků na základě dosud nedostupných archivních materiálů. Těžiště publikace spočívá ve vylíčení Beranova konfliktu s komunistickým režimem po roce 1948 a poté jeho dlouholetého věznění, ukončeného roku 1965 odchodem do exilu v Římě. Četbu však podle recenzenta ruší stylová nejednotnost, nepříliš zdařilé je propojení biografické perspektivy s širším kontextem a v knize se vyskytují také nepřesnosti z oblasti katolické teologie a církevních reálií., The most pronounced contribution of this biography of Cardinal Josef Beran (1888-1969), according to the reviewer, consists in the facts the author has discovered and in his making biographical information more precise on the basis of previously inaccessible archive records. The main part of the publication is a discussion of Beran’s conflict with the Communist régime from the beginning of its establishment in 1948 and his long imprisonment, which ended in 1965, followed by his going into exile in Rome. But, according to the reviewer, the uneven writing style mars the work, as does the largely unsuccessful linking of the biographical perspective together with the wider context. Moreover, the publication contains inaccuracies in the area of Roman Catholic theology and Church life and institutions., [autor recenze] Michal Sklenář., and Obsahuje bibliografii