Nárožní budova universitní knihovny (Eötvös Loránd tudományegyetem, Egyetemi kőnyvtár) byla navržena architektem Skalitzkym a zbudována v letech 1873 - 1876. Na fasádě, po celém obvodu stavby, jsou ve druhém patře vymalovány fresky, jejichž autory jsou Károly Lotz (figury, 1875) a Than Mór (portrétní medailony ?). Na hlavním průčelí čtyři kompozice, na bočním průčelí osm výjevů. Jsou tu medailony s portréty významných filosofů a učenců, pod nimi alegorické ženské postavy. Medailon s fiktivním portrétem a nápisem, pod portrétem sedící postava - žena, hlava pokrytá, ňadra odhalená, pravou rukou drží hada, na klíně má misku (Hygeia ). and Na portrétní fresce je zachycen Hippokratés z Kósu (patrně 460 - 380 př. Kr.), který je považován za nejslavnějšího řeckého filosofa, lékaře a zakladatele moderní medicíny; jako první věnoval pozornost pozorování symptomů nemocí, jako první též propagoval individuální přístup k nemocným. Je autorem spisů známých jako "Corpus Hippocraticum" (Hippokratovský soubor) obsahujících výzkumy v oblasti anatomie, chirurgie, dietetiky a fyziologie. Ženská postava v podobě Hygeie je personifikací medicíny.
Informovaný souhlas je fundamentální etická i právní doktrína, která má ochraňovat práva pacienta. Filosofové a právníci vytvořili množství odborné literatury, která se zabývá otázkou autonomie, sebe-určení v kontextu informovaného souhlasu. Primárním cílem tohoto článku je provést historickou analýzu, vycházející z empirických studií, přičemž předmětem zkoumání budou historické prameny popisující vztah mezi pacientem a lékaře. Při tomto historickém zkoumání je třeba mít stále na vědomí, že informovaný souhlas je hybridní koncept – skládá se totiž z prvku lékařovy povinnosti sdělovat informace pacientovi a z pacientovy vůle podstoupit léčbu. V tomto článku se pokusím analyzovat oba tyto koncepty. Historická analýza pak poodkrývá, že vztah lékaře a pacienta byl založen na „paternalistickém“ konceptu, doktoři chtěli činit dobro pro své pacienty, aniž by se jich ptali na názor a přenášeli na ně rozhodovací pravomoc. Historie medicínské etiky se odvíjela od Hippokratovské přísahy. V starověké i středověké medicíně není pacient přizván do procesu rozhodování o jeho léčbě. V moderní éře by tomu mělo být jinak. Má však jít o radikální změnu? V článku jsou zkoumany dvě odlišné interpretace vztahu lékaře a pacienta v historickém kontextu, teze obhajovaná Martinem Pernickem a druhá zastávaná psychiatrem Jay Katzem. Katz mluví o „tichém světu lékaře a pacienta“, který přetrvával minimálně do druhé poloviny 20. století. Pernick nesouhlasí. Podle ně koncepty pravdomluvnosti vůči pacientovi, s čímž souvisí i snaha dosáhnout souhlasu pacienta s navrženou léčbou, jsou přítomny již minimálně v 18. století. Článek srovnává obě teze a vyvozuje etické závěry. and Informed consent is the fundamental ethical and legal doctrine that protects the patient's rights. Philosophers and lawyers have created an enormous literature addressing the themes of personal autonomy, self-determination, and informed consent. Firstly, this article makes a historical research based on some empirical studies, searching for historical sources of doctor – patient relationship. Informed consent is a little bit hybrid concept which speaks both to physicians´ disclosure obligations and patients´ willingness to undergo a particular treatment. Both elements and their historical background shall be analysed in this article. The brief history of doctor-patient communication seems to be based on paternalistic approach. Throughout the ages physicians believed that they should make treatment decisions for their patients. This conviction inheres in the Hippocratic Oath. The patient is not mentioned as a person whose ability and judgment deserve consideration, at least in the antique and medieval ages. We can find slide different opinions on communication between doctor and patient in modern era. Two recently framed and competitive historical analyses illustrate the difficulty of amassing historical evidence about informed consent and its historical justifications. The two theses have been ably defended by historian Martin S. Pernick and psychiatrist Jay Katz. Katz speaks about “the silent world of doctor and patient”, which persists at least till the second half of 20th century. By contrast, Pernick concludes, after a thorough examination of a wide variety of nineteenth-century sources, that "truth-telling” and “consent-seeking” have long been part of an indigenous medical tradition, based on medical theories that taught that knowledge and autonomy had demonstrably beneficial effects on most patients' health.
Nástěnná malba uprostřed stropu v ústřední místnosti lékárny. Ve zlaceném štukovém rámu dvě figury sedící u oltáře ve tvaru tamburu: vlevo vousatý muž s korunou na hlavě, podává si ruku s druhým vousatým mužem. Nad sedící dvojicí a pod oltářem nápis., Jilík 2007#, 123-126., and Ikonografický program výzdoby hlavní místnosti lékárny, kde se lékárník setkával se svými klienty, je velice ambiciózní. Lékárník Ignác Pilchowitz se do Uherského Hradiště přistěhoval z Olomouce, kde působil i malíř J. I. Sadler, který strop lékárny vymaloval. Pozadím ambiciózního ikonografického programu, který dokládá hluboké vzdělání objednavatele výmalby v historii medicíny, mohla být konkurence a dlouholetý profesní spor s Jezuitskou kolejní lékárnou v Uherském Hradišti. Kromě portrétní galerie významných antických lékařů a lékárníků to dokazuje i centrální výjev.Nápis pod oltářem stvrzuje, že muži, kteří si tu podávají ruce, jsou otec alchymie Hermés Trismegistus a otec medicíny Hyppokratés, autor nápisu je charakterizuje jako přátele. Oba učenci se však nikdy nemohli setkat, protože žili ve vzdáleném časovém období.Hermes Trismegistus (Mercurius ter Maximus, česky Hermés/Merkur Třikrátnejvětší) byl významnou postavou v dějinách alchymie, byl považován za jejího zakladatele. V některých legendách považován za vnuka boha Merkura. Tento mudrc, údajně Egypťan žijící ještě ve starozákonní biblické době, byl považován za boha písma, čísel a knih, za prvního chemika, mistra ovládajícího tajné nauky a čarodějná umění. Byl rovněž považován za zakladatele Hermetismu, jako jednoho z autorů díla Corpus Hermeticum. Ze sbírky anonymních řeckých theologicko-filosofických spisů se dochovalo jen osmnáct textů s výklady tajných náboženských, astrologických, magických a mystických nauk. Hermes Trismegistus je zde zmiňován. Dílo vznikalo během 1. stol. př. Kr. - 1. stol. po Kr. v Alexandrii. Hippokratés (narozen 460 př. Kr.) byl nejvýznamnějším představitelem řecké lékařské školy, nejslavnější lékař antického starověku (působil v letech 431-404 př. Kr.). Jeho etické zásady jsou vyjádřeny v tzv. hippokratovské přísaze, závazku lékaře dbát za všech okolností na blaho nemocného. Tyto etické zásady později formulovali Pythagorejci, dodnes přísahu skládají lékaři po dokončení svého vzdělání.