Feichtingerova kniha náleží do oblasti kulturně-politických dějin vědy a sleduje v časovém rozmezí téměř celého století jistou linii, jež tvoří jeden z podstatných rysů „rakouského“ (v teritoriálním významu habsburské monarchie) myšlení a kultury. Touto linií - a také přístupem, s nímž se autor názorově ztotožňuje - je antiesencialismus ve smyslu skepse vůči myšlenkovým konstruktům vydávaným za uchopení podstaty určitých jevů. Klíčovou tezí, kterou se pak autor snaží prokázat, je afinita mezi tímto filozoficko-vědeckým postojem a demokratickým smýšlením i praxí. Toto sepětí dokládá u význačných osobností, jako je právní historik a teroretik Hans Kelsen, zakladatel psychoanalýzy Sigmund Freud, filozofové Ludwig Wittgenstein a Ernst Mach nebo historik umění Alois Riegl. Recenzent formuluje námitky vůči příliš jednoznačné interpretaci této teze (autor například ignoruje Tomáše Garrigua Masaryka, který do jeho schématu nezapadá), monografii však hodnotí jako obdivuhodný pokus tematizovat a interpretačně zvládnout obrovské množství různorodého materiálu, který může být inspirativní i tím, jak integruje české myšlení do širšího transnacionálního kontextu., The book under review, a cultural-political history of science and scholarship, covers almost a century of a line that constitutes one of the fundamental features of ‘Austrian’ ideas and culture (meaning those originating in the territory of the Habsburg Monarchy). This line - and also the approach that the author himself identifies with - is anti-essentialism in the sense of scepticism towards mental constructs that are presented as having captured the essence of certain phenomena. A key argument that the author then seeks to demonstrate is the affinity between this philosophical-scientific attitude and democratic thought and practice. He demonstrates this affinity in important figures, such as the jurist, legal philosopher, and political philosopher Hans Kelsen, the neurologist and father of psychoanalysis Sigmund Freud, the philosophers Ludwig Wittgenstein and Ernst Mach, and the art historian Alois Riegl. The reviewer objects to what he sees as an overly clear-cut interpretation of this idea (the author fails to mention, for example, Tomáš Garrigue Masaryk, for he does not fit into this scheme), but he praises the book as an admirable attempt to thematize and interpret a vast amount of diverse material, and it may therefore be an inspiration for the way it integrates Czech ideas into the broader transnational context., [autor recenze] Vlastimil Hála., and Obsahuje bibliografii
Čím lépe se ve vědě chceme uplatnit, tím dokonalejším rozhledem po mezioborových a společenských vazbách bychom měli být vybaveni. Ke splnění takového cíle přispívá i znalost vývoje jednotlivých vědních oborů. Historická zkušenost může být pro naše rozhodování poučná i inspirativní., Ivo Kraus., Obsahuje seznam literatury, and Text doplněn dvěma medailonky nobelistů Lenarda a Starka pod čarou
23. ledna 2015, si Akademie věd ČR připomíná 125. výročí založení České akademie císaře Františka Josefa pro vědy, slovesnost a umění - své přímé předchůdkyně, která se v roce 1952 společně s dalšími dobovými vědeckými institucemi stala základem Československé akademie věd. Idea založení neuniverzitní výzkumné instituce v českých zemích ovšem sahá mnohem dále než pouze do roku 1890, kdy se ji podařilo realizovat. and Luboš Velek.
Ve druhé polovině 19. století se jedním z dokladů rozvoje české vědy stali vznik národní akademie věd a umění v roce 1890, který byl umožněn velkorysým mecenášským příspěvkem stavitele a architekta Josefa Hlávky. Mezi prvními členy České akademie císaře Františka Josefa pro vědy, slovesnost a umění jmenovanými přímo císařem najdeme jediného představitele věd o živé přírodě - žáka Jana Evangelisty Purkyně, botanika Ladislava Josefa Čelakovského. Prvního slavnostního zasedání akademie, které se konalo s velkou pompou v květnu 1891, se však mohli zúčastnit i další přírodovědci zvolení v průběhu prvního roku existence Akademie věd, např. zoolog a paleontolog Antonín Frič, organický chemik Bohuslav Raýman nebo botanik Josef Velenovský., In the second half of the 19th century, one of the proofs of the development of Czech science came to be the creation of the National Academy of Sciences and Arts in 1890, made possible by a generous contribution of the builder and architect Josef Hlávka. Among the first members of the Emperor Franz Joseph Czech Academy of Sciences, Letters and Arts appointed directly by the Emperor was the single representative of the life sciences - a pupil of Jan Evangelista Purkyně, botanist Ladislav Josef Čelakovský. However, the first ceremonial session of the Academy of Sciences in May 1891 was attended by other life sciences specialists elected during 1890, e.g. zoologist and paleontologist Antonín Frič, organic chemist Bohuslav Raýman and botanist Josef Velenovský., and Martin Franc.