Search

Start Over Rights autorská práva www.olympos.cz Original context has metadata only true Date 1920 to 1929

12. Faidra

Creator:
Jean Racine
Description:
Faidra se odehrávala v dekoracích vytvořených Vlastislavem Hofmanem. Pro inscenaci navrhnul vytříbeně elegantní dekoraci tvořenou světlými a tmavšími štíhlými kanelovanými sloupy, jež se po pauze přeskupily. Scénické prostředí bylo dále proměňováno různě intenzivním světlem. V posledním dějství také sloupy zprůsvitněly a zabarvily se do fialova, čímž scéna nabyla přízračného nádechu.Podobnou funkci, jakou měla dekorace, zastávaly i kostýmy. Žádný z recenzentů se o kostýmech nezmiňuje, a tak usuzujeme, že jednoduché anticipující kostýmy byly i barevností uměřené, aby neodpoutávaly pozornost od jevištního děje.Karel Dostal cizeloval inscenaci promyšlenou úpravou textu a zaměřoval se i na projev každého jednotlivého herce, a to jak po stránce interpretační, tak i na technickou dokonalost deklamace. Recenzenti upozorňují na emoční uvěřitelnost v projevu herců, jejichž projev zůstává moderní i tragicky naléhavý. Největší prostor byl v inscenaci věnován Faidře a postupnému odkrývání jejího nitra, a také recenzenti nejvýše hodnotí její výkon, přestože si všímají nebývale kvalitního výkonu také ostatních herců a jejich dokonalé souhry. Postavu Faidry propracovala Dostalová do nejmenších detailů, vytvořila z ní vášnivou, vnitřně rozporuplnou bytost, rozmarnou a schopnou rychlých emočních proměn, od zoufalství přes hněv k sebespalující žárlivosti. Proti tomuto uragánu na jevišti stojí Hippolytos, mladicky naivní a oddaný svým ideálům, které nakonec způsobují jeho konec.Karel Dostal se v inscenaci soustředil především na lidskou sféru konfliktu mezi vášnivou a nespoutanými emocemi ovládanou Faidrou, jejíž vnitřní celistvost podléhá postupně erozi, a Hippolytem, který se snaží udržet si vnitřní integritu a ve své chlapecké nezralosti nedokáže prohlédnout úskok. Politická linie příběhu, stejně jako rovina metafyzická v této interpretaci zůstává potlačena.Jakkoli tato inscenace nenabídla žádné převratné podání konfliktu v Racinově dramatu, považovali ji recenzenti v té době za výjimečnou především po estetické stránce: za prvé pro výjimečně kvalitní Hofmanovo výtvarné zpracování, jež na sebe neupozorňovalo, ale podporovalo intenzitu jevištního vyjádření zápletky. Za druhé šlo o inscenaci hodnocenou vysoko pro výjimečně pečlivou práci s herci, kteří sice provedli své postavy technicky dokonale (jevištní deklamace verše je dávnou bolestí českého herectví, kterou ve Faidře překonali), ale zároveň je naplnili uvěřitelným a bohatým i konzistentním vnitřním životem. AS
Rights:
autorská práva www.olympos.cz

13. Herakles

Creator:
Otokar Fischer
Description:
V tragédii Herakles Fischer sloučil různé dějové prvky z Euripidovy tragédie Herakles a z jeho Alkestis a motiv hrdinovy smrti ze Sofoklových Trachiňanek. Drama odráží dobovou adoraci silné osobnosti a je možné ho číst jako polemiku s titánstvím a ukázku sebeničivého nadlidství: Herakles se bouří proti bohům, neboť touží po nesmrtelnosti, a opakovaně zavrhuje rady Herma v podobě Teiresia, že smysl života se skrývá v práci pro ostatní. Jeho ctižádost a touha vyrovnat se bohům končí tragicky, když v záchvatu šílenství zabije ženu i syna a zapálí nad sebou palác.Hilarova režie se snažila vystihnout atmosféru dramatu a pro každé jednání použila jinou barvu světelné projekce, typického prostředku pro toto období Hilarovy tvorby. Scéna V. Hofmana představovala pyramidální schodiště s plošinou uprostřed a nahoře, na vrcholu schodiště byl portál s vyměnitelným prospektem. Protagonisté se pohybovali vertikálně, tj. zdola nahoru nebo shora dolů. Stupně vedoucí vzhůru tak symbolizovaly mytický a božský svět a zároveň Heraklovu touhu po nesmrtelnosti. Herectví, které popisuje M. Rutte jako "hysterický styl" plný "křečovitých výkřiků", se zřejmě blížilo poetice expresionismu se soustředěním na hlasový projev a výrazná gesta. Tento styl tak odpovídal tématu, přepjatému výrazu Fischerova dramatu i rozmáchlému, vnitřně rozpornému titánství titulního hrdiny. ???????????DČ
Rights:
autorská práva www.olympos.cz

15. Hřbitov Kerepesi (Kerepesi temető), parcela 10/1-1-4: Velenczei Hauszmann Alajos

Creator:
Hűltl, Dezső (1870 - 1945) and Vass, Viktor (1873 - 1955)
Publisher:
rodina Hauszmann
Type:
náhrobní plastika
Subject:
urna, věnec vavřínový, and praefica
Description:
Žena zahalená v drapérii s věncem v ruce. Na vrcholu náhrobku urna., http://epa.oszk.hu/00000/00003/00020/adat012.htm (13. 06. 2006), and Žena zahalená drapérií je v Evropě velmi častým motivem novoklasicistní náhrobní plastiky po roce 1800. Původem je postava plačky dědictvím antického Řecka, nalezneme je na stélách nebo pohřebních malovaných vázách. Urna, podobně jako sarkofág, je připomínkou starověké nádoby na popel zemřelého. V průběhu 18. století se objevuje jako meditační objekt, nejčastěji v souvislosti se ženskou postavou. V kontextu umění 19. století může tvarem připomínat i vázu na květiny, je to jeden z nejčastějších motivů sochařského náhrobku novoklasicismu. Velenczei Hauszmann Alajos (1847-1926) byl architekt a univerzitní profesor.
Rights:
autorská práva www.olympos.cz

17. Ifigenie v Tauridě

Creator:
Goethe, Johann Wolfgang
Description:
Na Vinohradech se Ifigenie patrně poprvé objevila v českém překladu. Prameny nám nedovolují rekonstruovat příliš přesně vizuální stránku inscenace (nedochovala se, nebo spíše nebyla ani nikdy pořízena, fotodokumentace). Odehrávala se v malované dekoraci vytvořené Karlem Dvořákem, zpodobující jeskyni a Artemidin posvátný háj. V kritikách se objevuje výtka, že výtvarný styl neodpovídal goethovské lehkosti a primitivistické zpracování (srovnávané s Henri Rousseauem) rušilo harmonii celku. Inscenace využívala také proměňujícího se barevného osvětlení.Kritici se ovšem pozastavovali již nad výběrem titulu, který považovali za divadelní zbytečnost a pouhé "oživování divadelních antikvit," zatímco potřebou mladé republiky spíše je, aby se umělci rozhlíželi po nových trendech, vstřebávali, co zameškali, a byli schopni se zařadit do současného uměleckého světa. Kritici si také byli vědomi historického a estetického významu textu, seznávali ale, že uvést jej na divadlo je úkol nadmíru obtížný, ba dokonce anachronismus. "Ifigenie je dílo tak prožlukle málo rozehřívající, že je třeba značné námahy, má-li se těch několik odstavců o ní napsat," píše autor, který dostal v časopise Jeviště za úkol sestavit referát z kritik v denním tisku. Rozpaky divadelních referentů však nekončí, ani když přecházejí k referátu o inscenačním uvedení. Kromě Otokara Fischera a Marie Majerové, kteří inscenaci hodnotili výrazně kladně a v případě Fischerově i s pochopením, většinou referenti poukazovali k jistému akademickému chladu inscenace, a to nejen v jevištním řešení, ale i co se týče hereckého ztvárnění inscenace. Otokar Fischer považoval sice deklamační a málo činorodý ráz inscenace za výraz "zduchovění" konfliktu, jenž se v dramatu odehrává, leč i on nesměle konstatuje, že Ifigenie Leopoldy Dostalové by si zasloužila pestřejší výrazovou paletu a že herecký projev celého ansámblu inscenace místy působil poněkud strnule. Přející byla i Marie Majerová, která hýřila slovy obdivu také pro Leopoldu Dostalovou, jejíž výkon popsala jako výjimečně plastický po hlasové i tělesné stránce, jako promyšlený a zralý. K tomu se kloní i Václav Tille, který nicméně zbytek inscenace považuje společně s druhou skupinou kritiků za nedokonale provedené dílo. Tito kritikové postrádají kromě hlubšího dramaturgického záměru i klasicistní lehkost, inscenace podle nich nebyla provedena virtuozně: tempo kolísalo, herci deklamovali, ale přednes zněl často mechanicky. Z dobových zpráv je ovšem naprosto nemožné vyčíst výraznou interpretaci Goethova dramatu, leda poněkud rozporuplná svědectví, jež se ovšem často vztahují spíše k dramatu samotnému nežli k inscenačnímu záměru, přičemž obsazení Leopoldy Dostalové, heroiny, která si vždy na jevišti uzurpovala maximum prostoru, do hlavní úlohy, způsobilo, že se Ifigenie v Tauridě stala v očích kritiky hrou o "zušlechťující moci ženství" a znepokojivá filosofická témata, jež z Goethovy hry učinila text překračující hranice divadelního jeviště, zůstala v mysli kritiků na okraji (vyjadřuje se o nich šířeji jen Otokar Fischer). Tato inscenace se tedy stala spíše ilustrací Goethova textu, nebo jak (vlastně pochvalně) říká recenzent Lidových novin, vypracováním "dramatického motivu básně v plastické výjevy", nežli jeho aktuálním výkladem.AS
Rights:
autorská práva www.olympos.cz