Po roce 1710 byla zámecká zahrada vyzdobena souborem plastik z dílny Matyáše Bernarda Brauna, v roce 1766 dalšími sochami od slánského sochaře Arnošta Linka. Celkem se jednalo o 44 plastik. Všechny sochy byly v roce 1907 odvezeny do Vídně, kde měly být restaurovány, již se do Cítolib nevrátily. Dnes jsou instalovány v zahradě zámku Neuwaldegg u Vídně. and Po roce 1710 byla zámecká zahrada vyzdobena souborem plastik z dílny Matyáše Bernarda Brauna, v roce 1766 dalšími sochami od slánského sochaře Arnošta Linka. Celkem se jednalo o 44 plastik. V roce 1907 byly odvezeny k restaurování do Vídně, odkud se již nevrátily. Dnes jsou instalovány v zahradě zámku Neuwaldegg na předměstí Vídně.
(sm): "Čs. premiéra v Komorním divadle", Pravda, Plzeň, 6. 1. 1979.Čs. premiéra v Komorním divadlePLZEŇ (sm) - Po šesti měsících, během nichž se vyměňovalo regulační zatížení jevištního osvětlení, je znovu otevřeno plzeňské Komorní divadlo. Náročná rekonstrukce byla dokončena v termínu, proto první diváci mohli přijít na představení již druhého ledna letošního roku.K slavnostní atmosféře přispěje dnes činoherní soubor Divadla J. K. Tyla, který uvádí československou premiéru Menandrosovy komedie Morous. Text v překladu J. Pokorného upravil J. Someš, režii představení má I. Šarše. První repríza je v neděli 7. ledna.
(pat), Čtení z antiky: Zemědělské noviny, Praha 14.3.1987 Naše divadlo nemá za sebou příliš mnoho úspěchů v oblasti inscenování antické dramatiky. Některé pokusy z poslední doby - především Vajdičkova Médeia - na otázku, jak dnes naložit s antickým odkazem, aby byl víc než oživenou vzdělaneckou četbou, také nepřinesly konkrétní scénickou odpověď. Je pochopitelné, že divadlo se nemůže vzdát dalších pokusů o uchopení antiky, ale je také třeba si přiznat, když se to nepodaří. To je případ inscenace Sofoklovy Antigony v pražském divadle E. F. Buriana, ve které především obtížně hledáme téma, jenž nám režisér J. Bartoš a další tvůrci vlastně chtěli sdělit. Nakonec ho nalezneme snad jen v obecné poloze, když vycházíme z toho, že v centru scénického dění je spor Antigony s Kreontem, spor humánního postoje s protilidským mocenským principem, který sám sebe povyšuje na zákon. Takto obecně formulované téma je pochopitelně obsaženo v samotném Sofoklovi, ale z inscenace Divadla E. F. Buriana těžko vyčíst něco navíc. Při vší zdánlivé celistvosti dané výtvarným rámcem jde totiž o inscenační tvar neurčitý, který až příliš připomíná určitou jevištní konvenci, do níž jsme si zvykli antiku stylizovat. Ke cti představení v Divadle E. F. Buriana je třeba říci, že představitelka Antigony V. Gajerové se urputně rve o vlastní výraz, o osobní sdělení, o názor na postavu. Zatím se jí to nedaří, protože naddimenzované expresivní prostředky, které herečka používá, paradoxně výkon nezvýrazňují, ale naopak zbavují ho do značné míry osobnostního přístupu. Nehledě na to, že tato trvalá expresivita se stává stereotypní a znejasňuje přesný význam jednotlivých situací. Snad do vědomého kontrastu s ní je postaven Kreon L. Křiváčka, jakási zcivilněná podoba vládnoucího demagoga, který zosobňuje spíše určitý společenský princip člověka s individuálními rysy. Oba tyto výkony však už téměř vůbec nevstupují do vzájemných vazeb s ostatními. Setkáváme se zde s přístupy tak různorodými, že je znejasněn konkrétní obsah postav. Mluvně sice kultivovaný, ale pouze oddeklamovaný a z velkých gest vystavěný Haimón J. Hromady je téměř bez vztahu k Antigoně, sám o sobě stojí pateticky epický Teiresiás V. Boušky, někde na pomezí nechtěné karikatury se ocitá výkon Z. Dolanského jako Hlídače (navíc téměř trestuhodně technicky nedbalý), mimo jde i rétorický Posel A. Strejčka, kde ovšem oceníme alespoň kulturu jevištní mluvy na rozdíl od originální pražštiny, která zaznívá z úst Kreontových. Tato nekonkrétnost, obecnost a přibližnost bohužel dělá z představení jen scénické čtení z antiky, nevzrušivé a míjející naši přítomnost. Ukázněně tleskající publikum chápe zřejmě tuto antiku jako užitečný doplněk školního vzdělání. Nakonec, proč ne - ale pouhé seznámení diváka s klasickým odkazem minulosti je snad přece jen až příliš skromný cíl. Ostatně je snad zbytečné připomínat, že Divadlo E. F. Buriana mnohokrát dokázalo, že si dovede vytknout cíle mnohem vyšší.