Pozdně barokní projekt stavitel: Zachariáš Fiegert. V nikách postavy (alegorie?), přestavba 1860.1762-1765 nástěnné malby Zachariáš Fiegert, ženské alegorické figury, 1878-1881 úpravy v parku, sochy alegorické figury, ženy ve zbroji (Minerva) fontána Fr. Rous- Kentaur a nymfa. V mobiliáři tapiserie antické téma. Nástropní malba v hlavním sále. Modrý salonek kopie Rafaela Zrození Venuše asi nepůvodní, Taneční sál nástropní malby, hudební salonek malby, v nikách chiaroscuro ženské alegorické figury. and Anděl 1984,
Taneční sál nástropní malba: iluzivní architektura, průhled do oblak, kde je zobrazen zlatý vůz, kolem v oblacích putti a alegorické postavy. and Anděl 1984#.
V Uhdeově adaptaci Antigona nepohřbívá svého bratra, který už je několik letmrtev, ale snaží se zburcovat občany Théb, aby nebyli slepí k bezpráví. Jejím hlavnímprotivníkem není ani tak Kreon, cynický vladař, který si nepřeje její smrt. Je jím spíšechór: dvě postavy z lidu, bezpáteřní lumpové, udavači a pomahači moci. Chór našeptáAntigoně, aby zabila Kreonta, avšak její pokus ztroskotá po konfrontaci s vladařem.Tehdy si uvědomí blízkost jejich ideálů i fakt, že jeho odstraněním neodstraní zlosamotné. To je přítomno v celých Thébách a všichni jsou jeho součástí, i díky postavámjako je chór. Tragédie Uhdeovy Antigony tkví v tom, že nezemřela za svůj boj, ale že naněj rezignovala a že byla donucena ke kompromisu. Nezbylo jí nic jiného než stát seděvkou.Brněnský režisér Z. Kaloč se oprostil od monumentálnosti antického děje azdůraznil apokryfní a tragikomický ráz Uhdeovy hry. Do monologů i dialogů přidaldramatičnost, scénu rozpohyboval pomocí osmičlenného mimického sboru, kterýpředstavoval přeskupující se antické skulptury a zpředmětňoval jednotlivé situace. Protisošnosti se snažil bojovat i barevnými kostýmy protagonistů (členové sboru mělynaopak kostýmy bílé) a herectvím, které prohlubovalo psychologii postav. Oproštěnáscéna B. Matala byla pojata jako šikmé pódium z hrubých prken, vybíhající až k divákovi– tímto blízkým kontaktem s publikem a apelem na diváka se inscenace zařadila dodobového hnutí malých scén. Ani nápaditá Kaločova režie a Matulova scéna všaknedokázaly drama zachránit pro české jeviště a poté už nikdy inscenováno nebylo. DČ
V Uhdeově adaptaci Antigona nepohřbívá svého bratra, který už je několik letmrtev, ale snaží se zburcovat občany Théb, aby nebyli slepí k bezpráví. Jejím hlavnímprotivníkem není ani tak Kreon, cynický vladař, který si nepřeje její smrt. Je jím spíšechór: dvě postavy z lidu, bezpáteřní lumpové, udavači a pomahači moci. Chór našeptáAntigoně, aby zabila Kreonta, avšak její pokus ztroskotá po konfrontaci s vladařem.Tehdy si uvědomí blízkost jejich ideálů i fakt, že jeho odstraněním neodstraní zlosamotné. To je přítomno v celých Thébách a všichni jsou jeho součástí, i díky postavámjako je chór. Tragédie Uhdeovy Antigony tkví v tom, že nezemřela za svůj boj, ale že naněj rezignovala a že byla donucena ke kompromisu. Nezbylo jí nic jiného než stát seděvkou.Recenzenti vytýkali hře přílišnou schematičnost, statičnost a nedramatickoustavbu a pražská inscenace režiséra E. Sokolovského podle některých slabiny hry ještězdůraznila. K dojmu neživotnosti a k deklamačnímu rázu inscenace přispěly takévýrazně stylizované, sošné postoje a gesta herců v dlouhých řasených kostýmech.Vacově monumentální scéně dominovala obrovská socha Herma, resp. její spodní část,s těžkou drapérií a krvavou skvrnou, snad odkaz na Stalinovu sochu na Letné (zbořena1962). Ta zvyšovala dojem dějinné síly, která postavy drtí a proti níž je marné bojovat. DČ
Na kopci v parku Lovecký zámeček - dnes soc. ústav?, výzdoba v nejvyšším patře oktogonu - bohyně Diana v barok. kostýmu, asi portrét, se psem, kolem v kartuších grisaille mythol. výjevy s Dianou. Obrazy ze zámečku údajně přeneseny do muzea v Tachově. and Umělecké památky Čech, 1977, s. 258.
Spojovací chodby tvoří podélnou osu zámecké dispozice. Střed disposice zabírá sál přes dvě podlaží s iluzivními malbami stěn a freskou Diany na rovném stropě.
Jan Václav Novohradský z Kolowrat. Lovecký zámek v obci Diana u Rozvadova, 1720, (stavba připsána Santini Jan Blažej Aichl (1677 - 1723), malby 1742 klasicistní v prvním patře ústřední pavilon s nástěnnou malbou (1788-91?), v hlavním sále na stropě a na stěnách.Diana. and Hrady, zámky a tvrze