Římská kopie řecké sochy vytvořené v Římě v 1. století. podle originálu z dílny Praxitelovy, 4. stol. př. Kr. Socha zobrazovala odpočívajícího Herma charakterizovaného atributy (caduceus v levé ruce, okřídlené boty) a pláštěm přehozeným nedbale přes rameno, čímž bylo naznačeno, že má velice naspěch. Tento typ nahého mladíka se skloněnou hlavou stojícího u kmene stromu, pravou ruku založenou v bok, drapérii přehozenou na levém rameni, se opakoval v nepatrných obměnách vícekrát, obdobně je zachycen například Hermés ve sbírkách Mnichovské Glyptotéky, nebo ve Vatikánských sbírkách (tzv. Hermes del Belvedere). Plastika tohoto typu známá jako Hermes Farnese (dnes ve sbírkách Britského muzea v Londýně inv. London BM 1219) stála v 16. století u vchodu do Palazzo Farnese v Římě a byla od té doby obecně známá a velmi obdivovaná, což znamená i často kopírovaná., Haskell, Penny 1981#, č. 7., and Spinola 1996#, str. 86.
Schröter 1977#, 227-233. and Téma Minerviny návštěvy Múz na Helikónu se objevuje již ve 14. století, v italských a francouzských ilustracích k výkladům Proměn (Ovide moralisé, srov. Schröter 1977, 227-233) a bylo oblíbené v pražském rudolfinském umění: Sprangerova kresba z let 1580-1585 (Wien, Albertina, Minerva a Múzy), rytina ve slonovině Johanna Sadelera staršího podle Friedricha Sustrise z doby po roce 1594 (Wien, KM, Tableau s alegorickými výjevy), Vianenova kresba let 1600-1610 (Wien, Albertina, Koncert Múz), Wiskemannův obraz z doby kolem roku 1609 (Praha, Strahov, Minerva a Múzy), Heringova kresba z letr 1610-1620 (Praha, NG, Minerva a Múzy). V rudolfinském umění se objevuje téma Minervy uvádějící Malířství mezi Múzy: Aachenův obraz z let 1590-5 (Brno, MG, Minerva uvádí Malířství na Parnas), Müllerova rytina podle Sprangera z roku 1597 (Praha, NG, Apotheosa umění). Obě témata byla spojena na fresce, kterou Reiner vyzdobil kolem roku 1718 místnost vedle saly terrenu ve Vrtbovské zahradě (Praha, Malá Strana, Vrtbovská zahrada, sala terrena: Minerva a Múzy). Ohlasem Reinerovy malby je nástěnná malba Tuvory z let 1787-9 (Kozel, Minerva a Múzy).
Sbor Múz se objevuje již v počátcích řecké literární tvorby (Hésiodos, Zrození bohů 75-79), ale jejich vazby na jednotlivé umělecké žánry nebyly v antickém Řecku nijak přesně definovány. K systematizaci Múz došlo až v antickém Římu, nejúplnější popis je u Diodóra Sicilského (4, 7, 3-4), který psal v 1. stol. př. Kr. Dnešní vyhraněné pojetí Múz i jejich diferencovaná ikonografie je dědictvím italské renesance.
Hlavním zdrojem poučení o Paridově soudu bylo shrnutí příběhu v Bájích (Fabulae) připisovaných neprávem Hyginovi (fab. 92) a podrobné Ovidiovo vylíčení Paridova setkáni s bohyněmi v Ovidiových Listech milostných (her. 6, 53-88).
O Moirách, třech přadlenách osudu, píše už Homér i Hésiodos (Zrození bohů 217-222), který ve fragmentu známém jako Štít (Aspis) píše, že o délce života rozhoduje Atropos (Neodvratitelná). Mýtus o Parkách Platón rozvedl na konci Ústavy, v pasáži věnované znovuzrození duše. V Bájích připisovaných Hyginovi o délce Meleagrova života rozhodla Atropos, jež v této roli opakovaně vystupuje v básních Publia Papinia Statia.
O vestálce jménem Tuccia (Tucca, v poantické literatuře též Tuscia) se zmiňuje poprvé Dionýsios Halikarnásský (Dion. ant. 2, 69, poslední třetina 1. stol. př. Kr.) a Valerius Maximus (Val. Max. 8, 1.5 absol, druhá čtvrt 1. století). Plinius příběh umísťuje do roku 145 př. Kristem (Plin. nat. 28, 12), ale Tuccia je všeobecně datována do 3. stol. př. Kr. Tertullianus příběh řadí, aniž by uvedl jméno, mezi nejvýznamnější zázraky pohanských bohů, hlavním pramenem poantické Evropy byla zmínka v Augustinově spisu O boží obci (Aug. civ. 10, 16). Ve středověku téma chápáno jako předobraz neposkvrněného panenství P. Marie.