SineAischylos: Oresteia I – AgamemnónA2 Kulturní týdeník 2005, č.2, s.3 První část klasické antické tragédie. Válka, pomsta, nevěra. Vůdci ztrácejí nárok na soukromí. Všechny jejich činy jsou pozoruhodné a mění dějiny. První premiéra sezony 2005/6 Divadla Rokoko. Uvádění klasických textů představuje jednu z dramaturgických linií, kterou drží mladé umělecké vedení divadla. Dosavadní inscenační práce režiséra Tomase Zielinského slibuje osobitý přístup a nevšední objevnou inscenaci. Hrají Václav Mareš, Petr Lněnička, Alena Štréblová, Jan Plouhar, Jana Stryková, Hynek Chmelař, Jiří Bidla, Hana Vagnerová, Dana Batelková, Tereza hytilová, Jitka Nerudová, Lenka Hušková, Lukáš Jůza. Divadlo Rokoko, Praha, 21.10. v 19.00.
dnešní Nad štítem, na atice budovy Universitní knihovny, původně Uherské královské komory, pískovcové sousoší. uprostřed na globu orel, po jeho levé straně sedící ženská postava, v levé ruce drží knihu, v pravé žezlo (Zákonodárství). Po pravé straně orla sedící ženská postava, v levé ruce drží váhy, v pravici žezlo (Spravedlnost)., Rusina 1983, s. 112., and Budova byla původně sídlem Uherské královské komory, její sochařská výzdoba odkazuje k této funkci. Postavy představují pravomoci Uher ve věcech veřejné správy.
Multimediální adaptace Euripidovy hry s prvky únikové hry a divadla-obchůzky, která se odehrávala v jediném představení v průběhu celého dne zároveň v Praze a v Berlíně. Diváci pomocí interakce s Facebookovou stránkou inscenace zjišťovali, kde se odehraje další dějství, a za jednotlivými epizodami se po městě přesouvali. Zároveň byly na FB stránce jednotlivé epizody živě streamovány. Seznam epizod a lokací pro Prahu: 10:30 PROLOG, setkání všech diváků v blízkosti tramvaje Výstaviště Holešovice; 11:00 až 11:45 OSTROVY (POŽEHNANÝCH), kapitola pouliční slavnosti pro diváky se vstupenkou; 11:00 až 11:45 OSAMĚNÍ, kapitola bytového divadla pro diváky se vstupenkou; 12:00 až 12:15 PŘED PALÁCEM, kapitola pro všechny účastníky před Veletržním palácem; 12:30 až 17:00 OTEVŘENÉ ČTENÍ, volný pohyb diváků po jednotlivých lokalitách - RODINNÉ ALBUM, HŘBITOV, BUDOUCNOST, ÚNIK, BYT ADMETŮV; 17:00 EPILOG: NÁVRAT, před bytem Admetovým.
(jih): Amfitryon po jamácku. In: Brněnský večerník, Brno, 11. 9. 1990. ?Svěžest, lehkost a jakási samozřejmá dovádivost, jsou hlavními rysy AMFITRYONU, tentokráte po "jamácku". Posluchač nyní už třetího ročníku režie Zdeněk Dušek si vloni pro svou studijní prověrku zvolil Plautovu verzi antického příběhu o záletném Iovovi a nešťastném paroháči Amfitryonovi a dal tak příležitost svým ročníkovým hercům především k reji pohybových kreací a gagů. Nicméně, i jako režisér se představil Dušek ve světle více než příznivém: zvládl práci s prostorem (hraje se na aréně minimálních rozměrů), představení má potřebný temporytmus (který snad jen trochu zaskřípe ve scénách "na vážno", kdy nestíhá ani herecká vybavenost) a i složité převtělování a vícerole zvládl vtipně, s minimem půvabně netradičních rekvizit (plavací kruh; síťovka a lampión jako pokrývky hlav a podobně) a přitom přehledně. Mladí herci (K.Vaníčková, M. Sláma a J. Novák) hrají s chutí a nepředstíraným elánem, ani jednou se fraška nezvrhne v podbízivé lechtivé vulgárnosti a hodinka uteče divákům v příjemné oddychové pohodě. Škoda tedy, že nedělní vystoupení v Bílém domě bylo za šňůrou po vlasti moravské, Amfitryonovým posledním.
Křesadlo, Karel: "Antická komedie", Jiskra, Jihlava 7. 5. 1974Československá premiéra v Horáckém divadle Na první pohled by se zdálo, že lidé, věci a události staré více jak dva tisíce let, jsou neodvolatelně mrtvé a nemají dnešku vůbec co říci. Jenže životnost výjimek o lidi se neřídí strohým řádem času. Rozhodujícím faktorem je zde to, co se v myšlence říká a jak se podařilo postihnout smysl a obsah obecný lidskému vědomí ve všech epochách.Proto antika a její kultura stále láká nejen vědce, ale všechny, kdo hledají poznání, krásu, umělecký zážitek. Antické divadlo, obzvláště komedie, nejsou na našich scénách příliš častým hostem. Pokud jste se však přece jenom někdy s antickou veselohrou setkali, pak nejspíše byl jako její autor podepsán pan Plautus.Ano, Titus Maccius Plautus, Říman nízkého původu, se dostane na jeviště přece jen nejčastěji. Pocházel z Umbrie a v Římě patrně pracoval u divadla. Napsal dlouhou řadu komedií, z nichž se zachovalo zásluhou římského učence Varrona 21 jeho děl. Plautus obvykle přepracovával řecké hry tzv. nové komedie, zvláště díla autorů méně známých. Často spojoval různé předlohy v jednu. Životnost jeho komedií spočívá zvláště v tom, že je přizpůsoboval vkusu svého publika, které tvořil římský lid. Řecké předlohy ztrácely v jeho rukou svou uhlazenost a eleganci, posilováním fraškovitých prvků však nabývaly dravé komické síly a neobyčejné svěžesti. Plautus projevoval ve svých hrách demokratické smýšlení, jež bylo blízké lidu, z něhož vyšel a jehož sympatie a antipatie sdílel.A možná, že jste se setkali s Plautem, aniž jste o tom věděli. V novodobém dramatickém umění totiž řada významných dramatiků různých národů zpracovávala a napodobovala jeho náměty. V této společnosti nechybějí ani tak významná jména, jako jsou Shakespeare, Moli?re a Lessing.Výjimku netvoří ani nejnovější vklad jihlavského Horáckého divadla do repertoárového souboru našich scén. Uvedením komedie "Tlučhuba" (původní název Chlubný voják) začíná divadlo splácet svůj dluh antické klasice. Je třeba ocenit - přestože je to komedie, tedy útvar divácky nejvděčnější - že jde zároveň o dílo, které se na našem jevišti objevuje poprvé.Plautův "Tlučhuba" se k nám dostal přes NDR, kde zaujal tamějšího dramatika Joachima Knautha, jenž ho upravil do moderní podoby.Základní motiv hry je prostý a mnohokrát se s ním ještě setkáme v celé historii divadla: hloupý, zato však ješitný a nadutý pán, a prohnaný, chytrý sluha. A pak samozřejmě žena, která působí neustálé zápletky a nesnáze. Před režií i celým souborem však ležel nesnadný úkol respektovat klasické dílo a zároveň vytvořit hru blízkou a sdílnou dnešnímu divákovi. Možno říci hned, že se to podařilo a obecenstvo se bavilo velice dobře.Režisér Ladislav Panovec vytvořil velice živé, pulsující představení, plné šťavnatého řízného humoru, který však nikde nesklouzává do laciné frivolnosti. Na jevišti se pohybují lidé z masa a kostí, s horkou krví, sympaticky otevření i ve svých nectnostech. Inscenace, uplatňující šťastně řadu vtipných nápadů, pracuje jak se slovem, tak ve značné míře i s pohybem.Scéna (výprava E. Millchovská) je tvořena důsledně z antických architektonických motivů, její barevná jednoduchost je v kontrastu s hýřivou barevností kostýmů. Také ty se inspirovaly v antické módě, zároveň však jsou dotvářeny karikujícími prvky (patrně podle zásady co kdo nemá v sobě, musí mít na sobě, jak ukazuje jednoduchost oděvu Palaestriova vůči ostatním).Představitelé hlavních rolí se zhostili svého úkolu se zdarem a s obdivuhodnou vitalitou. Jiří Hanák v titulní roli Pyrgopolinica, "velkého" vojáka a verbíře, a hlavně náfuky, chvastouna a ješity, působil skutečně mohutně. Zpočátku svou karikaturu hlavy přímo dunící prázdnotou skoro trošku přeháněl, později však již vedl svého hrdinu přesně v rovině jeho typu. Michael Junášek jako Palaestrio, hlava všech intrik a hybná páka děje, měl roli takříkajíc nejcivilnější. Nekarikoval, musel svoji charakterovou kresbu nanášet jemnějšími barvami. Pracoval s jemnějším humorem, ovšem ve smyslu tohoto krevnatého představení, z něhož občas probleskovalo chlapecké uličnictví.Občana efeského Periplektomena, bodrého muže, jemuž jde hlavně o dobré bydlo, který však přesto nepohrdne žádnou taškařici, vytvořil Pavel V. Wuršer. Jeho hrdina je svérázný chlapík, upovídaný, zvědavý, jenž statečně nese svůj velký břich a menší inteligenci. Jeho občasné cholerické výbuchy jsou spíše součástí jeho povahy, než že by mohly někoho lekat; vždyť konec konců jde hlavně o to mít se dobře a být chytřejší než soused. Příležitost ke karikatuře až moderního "rozpolcení" měl v roli Skeledra J. Rava a poradil si s ní osvědčenými prostředky.Ačkoliv je zde žena hlavním objektem děje, nevytváří hra velké ženské role. Snad trochu větší příležitost měla V. Kalendová jako Akroteleuclum, i zde však šlo spíše o náznaky než o hluboké prokreslení.A aby vám nic nechybělo, není zapomenuto v "Tlučhubovi" ani na šťastný konec a mravní ponaučení na závěr.KAREL KŘESADLO
V inscenaci spíše absentuje režijně dramaturgická interpretace, prakticky se nepracuje s jevištní metaforou. Scénografie je desémantizovaná: jde o téměř prázdné jeviště, jehož zadní část je přehrazena vysokými kovovými perforovanými panely, které tvoří zadní prospekt. Výrazná je práce se světlem (bílým, červeným a modrým), a to buď čistě ornamentálního charakteru (např. esteticky působivé zadní prosvícení panelů), případně strukturně-ornamentálního charakteru (když např. červený kužel světla nasvěcuje Kreonta a modrý Antigonu). V první scéně, která se odehrává před oponou, je použit videomapping – stažená opona jakoby částečně koroduje (s tímto motivem se však dále explicitně nepracuje). Na scéně se dále nachází podlouhlý šedý stůl se židlemi, u kterého někdy sedí tři členové sboru starců a jednou na něj vyskočí Haimon, a židle natřená na bílo s?pozlaceným opěradlem, představující králův trůn. Výrazným režijním prvkem je použití točny, která jevištní akci dynamizuje (někdy její pohyb doprovází recitaci sboru, „přiváží“ a „odváží“ postavy na začátku a konci scén, Poslovi umožňuje delší chůzi apod.). Kostýmní pojetí je převážně civilní (oblek Kreonta, košile a kalhoty Haimona, vojenská uniforma Posla, korzet se sukní Antigony), z barev dominuje černá a bílá. Sbor je oblečen do parafráze řeckého kroje, zřejmě aby motiv vířícího derviše na konci představení nepůsobil zcela nesourodým dojmem. Kostým Teiresia odkazuje, bez kontextu, k genderově obojaké povaze této postavy, která podle mýtu byla část života mužem, část ženou. Přístup k textové předloze je pietní – text není výrazně upraven ani krácen. V rovině inscenace je (bez režijně artikulovaného záměru) oslabena role sboru: jednotliví členové sboru texty deklamují bez hereckých či jiných akcentů, případně vyhrávají mikrosituace plynoucí z jednotlivých replik. Výrazně je podpořen v originále jemnější komický rozměr postavy Posla, který také není zcela pochopitelný, protože narušuje tragický rozměr situace, aniž by bylo jasné, proč. Také podle kritik (Hrdinová, Svobodová) byl v pojetí postavy Antigony potlačen její rozměr nesmlouvavé, radikální bojovnice za vlastní pravdu (opět není zřejmé, proč bylo toto pojetí zvoleno). Herecké pojetí jednotlivých postav spočívá především v ilustraci mikrosituací a charakterových rysů vyplývajících z textu jednotlivých replik, u Antigony dochází dokonce k výše zmíněné redukci. Plastičtěji byl vystavěn Kreon Martina Stránského a Teiresias Pavla Pavlovského, i zde především jako individuální kreace bez svorníku čitelného režijně-dramaturgického záměru. Zřetelnou jevištní metaforou byl pohybový prvek otočení se kolem své osy s pohledem upřeným k nebesům, který provádí několikrát Antigona, posléze i Isména, a který se pak přenáší do závěrečného momentu inscenace, kdy Kreon obléká sukni, která zbyla po Antigoně, a při padající oponě provádí tanec vířícího derviše. Tento prvek o něco lépe působil v inscenaci Faidry Hany Burešové (Divadlo v Dlouhé, Městské divadlo Brno), kde byl více napojen na celkovou koncepci díla a také trval delší dobu – v Páclově inscenaci je „víření“ příliš krátké na to, aby navodilo dojem osudovosti a metafyzična, což měl být pravděpodobně zamýšlený efekt. EP
Divadlo Aldente ve svých inscenacích, včetně Antigony, kombinuje herce s Downovým syndromem s herci bez postižení. V inscenaci je použit překlad Ferdinanda Stiebitze, výrazně zkrácený, avšak zachované verše nejsou dále nijak upraveny. Vedle nich je v inscenaci použit také autorský text režisérky inscenace a autorky scénáře Jitky Vrbkové, který zrcadlí výrazné dramaturgické čtení pretextu. To jednak přidává do příběhu scény, kdy je odvyprávěna a herecky předvedena část thébského cyklu, která ději Antigony předchází, především bitva Sedmi proti Thébám a smrt Eteokla a Polyneika. Především však antický příběh získává aktuální rámec, ve kterém si v úvodní metanarativní scéně soubor účinkujících uvažuje o svém inscenování Antigony, především o tom, zda má příběh skončit svatbou, či ne. V závěrečném, opět dopsaném výstupu se tato otázka znovu vrací, když se herci a herečky mezi sebou dohadují o možnosti zinscenovat alternativní konec, ve kterém Antigona s Haimonem ve skalní hrobce nezemřou, ale vezmou se. Účinkující s DS bojují za šťastný konec, ti bez postižení pak za autentický Sofoklův. Děj pretextu je poměrně výrazně redukován, například je vyškrtnuta postava Teiresia. Výsledný divadelní text je přesto konzistentní a disponuje vnitřní koherencí. Výrazným dramaturgickým řešením je zdvojení postavy Kreonta, jejž představuje jak herec s DS, tak herec bez DS; podobně Antigonu ztvárňuje herečka s DS a dvě herečky bez DS. Účinkující s DS jsou v adolescentním věku. Některé herečky a herci s DS (Eliška Vrbková, Hana Bartoňová, Martin Kříž) své texty deklamují samostatně, s přesvědčivostí a porozuměním a s intonačními důrazy, které mohou z estetického hlediska působit jako expresivní stylizace, z pragmatického hlediska jako snaha zajistit srozumitelnost přednášeného textu. Lukáš Suchánek, představující spolu s Lukášem Riegerem Kreonta, vytváří postavu především fyzickou akcí, která někdy ilustruje, častěji různými způsoby dotváří a juxtaponuje to, co Rieger sděluje slovy. Suchánek také důsledně opakuje poslední slova Riegrových replik, což vytváří různorodé významové akcenty. Ty zdůrazňují především témata moci, a to ve vztahu k postavení žen vůči mužům a těch, kteří mají moc ve státě, vůči jeho občanům. Téma špatného řízení státu a zneužívání moci v průběhu koronakrize je v inscenaci naznačeno způsobem, na který při premiéře část publika spontánně reagovala.Zdůrazněna je zde melodičnost Sofoklova textu ve Stiebitzově překladu, zdůrazněná jednak precizním přednesem, jednak až "hudební" prací s ním, kdy repliky recituje více hereček zároveň (v případě Antigony), repetitivně, s různou intenzitou (velmi hlasitě, ztišeně apod.). Melodičnost textu je podpořena také hudebním doprovodem, jenž umožňuje např. zpěvavou recitaci. Vedle jeviště byly při premiéře v Divadle Barka využívány i prostory hlediště a technický můstek nad jevištěm. Dominantou scénografie jsou tři sloupy z poloprůhledného vlnitého plastu, který metaforicky odkazuje ke žlábkování antických sloupů, a které jsou v průběhu představení podle potřeby přeskupovány (v jednu chvíli představují např. Antigonino vězení). Kostýmy neodkazují k antice; jsou částečně historizující (náznak korzetu, těžké materiály připomínající zdobný aristokratický oděv, či naopak jednoduché, "prosté" plátno), částečně odkazují k dnešní době (Antigoniny děrované punčochy), částečně působí bezpříznakově (oděv Hlídače).EP
Inscenace je usazená do téměř holého black boxu, kterému v zadním plánu dominuje šedivě skrvnitá obchozí stěna. Mobiliář představuje několik bílých židlí, které slouží mimo jiné pro vytvoření vertikály, když na ně herci čas od času vystupují; dále se židle využívají k sezení v průběhu dialogů. Kostýmy jsou současné, nijak nestylizované oděvy: Kreón a jeho asistent (sbor) mají obleky, Eurydika kostýmek, mladí (Antigona, Isména, Haimón). Kostým Antigony je laděn do bílé barvy. Ve druhé třetině představení je výstup, na který jsou doneseny bicí, účinkující se pomocí znakových převleků (číro, bagančata) nastylizují do punkové kapely a sehrají píseň s textem "fuck you, daddy", kterou zpívají společně Haimón a Antigona. Další výrazný vizuální prvek je hromada poničených funerálií (věnce, svíčky), které hřbitovní zřízenec vyklápí z koleček doprostřed scény jako znak vyprázdněného pohřebního rituálu Antigony a Haimóna. Na šedou zeď je v průběhu představení křídou vepsáno slovo NADĚJE, na závěr se přes ně promítá černobílá filmová dotáčka romantické scény Bereckové (Antigona) a Uhlíka (Haimón) na břehu Labe v ústecké industriální zástavbě. Herectví je civilní až na Bereckovou, která je expresivní na hranici patosu či hysterie.Dramaturgie kopíruje Renčův překlad, s drobnými modernizujícími zásahy v podobě potlačení jeho stylového odklonu od současné češtiny. Pouze na začátku představení Eurydika převypráví mytologické děje předcházející ději Antigony nutné k základní orientaci v postavách a zápletce. Režijně-dramaturgická interpretace sleduje především parciální momenty: stylizace Teirésia jako bezdomovce a sboru-Kreonova asistenta do aktuálního mluvčího prezidenta Miloše Zemana, Jiřího Ovčáčka (typické brýle, způsob mluvy a postoj vůči Kreonovi); brutální scéna Antigonina svázání páskem a odvlečení do vězení; naznačení milostného vztahu mezi Isménou a Kreonem a jeho zdůraznění v závěrečné scéně, kdy si ji Kreón odvádí jako družku (či služku). Z inscenace dále vystupuje téma odporu mladší generace vůči starší.EP