Antigona v ND 1889, první česká inscenace antického dramatu, byla provedena s hudbou Felixe Mendelssohna-Bartholdyho, jak bylo tehdy na evropských scénách obvyklé - poprvé 1841 v německé Postupimi (Potsdam 1841, rež. Ludwig Tieck). Mendelssohnova hudba zahrnovala kromě slavnostní předehry zejména zpívané chóry, které se tak přiblížily sborům z opery. Dále hudba melodramaticky doprovázela některé významné scény, v nichž se chór obrací na protagonisty: Antigonin odchod na smrt a závěrečný Kreontův nářek nad neštěstím, které nechtěně zavinil. Podle některých se Mendelssohnovi podařilo "vdechnouti hudbě zvláštní antický ráz" (Foerster), jiní považují hudbu za zcela moderní (Anonym v Času). Všichni se však shodují v tom, že přispěla ke zvýšení dojmu.?Jestliže doprovod hudby měl vzbuzovat dojem antické řecké divadelní praxe, pak scéna a výprava se snažily přiblížit dobové představě o řeckém divadelním prostoru. Scéna byla rozdělena stupňovitě na tři části: orchestru s oltářem (a zároveň nápovědní budkou) uprostřed, kolem nějž se pohyboval sbor starců. Za orchéstrou byl vyvýšený prostor pro protagonisty (po vzoru řeckého logeia), který byl spojen s orchéstrou schodištěm. V pozadí byl pak prostor pro němé postavy a dekorace zobrazovala palác s funkčními branami: uprostřed pro Kreonta, postranní pro vedlejší postavy. Kostýmy se snažily napodobit řecký oděv, členové chóru měli v ruce thyrsy. Herectví bylo deklamační a za výtečný přednes klasických veršů byli chváleni zvláště Otýlie Sklenářová-Malá v titulní roli a Jakub Seifert jako Haimon.?Dojem vzbudila Antigona u všech recenzentů velkolepý; podle Vrchlického "něco slavnostního, přímo sacerdotálního válo prostorami divadla". Ojedinělé výtky se týkaly zpívaných vícehlasých sborů, jejichž slovům prý nebylo rozumět a které zbytečně přerušovaly děj. Ozvalo se i několik námitek k uspořádání jeviště, neboť kvůli zpívajícímu sboru byli protagonisté příliš vzdáleni divákům. Navzdory všeobecně panujícímu nadšení velká část recenzentů reflektovala cizost Antigony, a to vzhledem k ději i k divadelním konvencím řeckého divadla: např. referent Květů zmiňuje krvavost děje, přičemž podle něj děj, "názory a interesy jednajících osob jsou […] neskonale vzdáleny našemu modernímu ovzduší duchovnímu", referent Času zase poukazuje na odlehlost látky a zvláštní stavbu dramatu. DČ
Olej na plátně (49 x 93, 5 cm), skica. Ženská okřídlená postava sedí na trůně nad schodištěm, pod schody sedí dívka a putto, vlevo mužská a ženská figura před sloupy architektury. and Jedna ze čtyř lunet, pro Burgtheater ve Vídni. Originály zničeny roku 1945.
Původně německé gymnázium, 1862 od 1949 JAMU, novorenesanční objekt volně stojící od Eduard van der Null (1812-1868) a August Siccardsburg (1813-1868). Bohatá římsa s karyatidami, sochy Jos. Břenk (1820-1878).
Městský park, pavilon, na zahradním průčelí dvě kariatydy, ženské figury s vavřínovým věncem na hlavě, antikizující oděv. Figura vlevo má přes hlavu přetaženou lví kůži, v levé ruce drží věnec. Figura vpravo, v pravé ruce vavřínový věnec, v levici klasy.
V parku 16 plastik s antickou tematikou - Hygeia (žena s hadem), Fides (žena se psem), Nereovna (žena s delfínem), Vulkán (muž opírajícíc se o kovadlinu), Neptun (muž s věncem na halvě, u nohou trs rákosu), Nereus (muž s turbanem na hlavě, v plášti lemovaném kožešinou, v ruce roh), Flora (žena s nádobou s květinami), Fortuna (žena s rohem hojnosti), Venuše (žena s holubicí). and Sochy vytvořeny pro velmistra řádu Evžena Habsburského, 1894, autor neznámý.