Dramatik Arnošt Dvořák chtěl ve své adaptaci vytvořit „novou“ Oresteiu promoderního diváka, a zpřístupnit tak klasickou tragédii současníkům. Jeho drama sek Aischylově trilogii hlásí, avšak pod vlivem Freudovy psychoanalýzy zjednodušujepůvodní zápletku erotickou (zejména incestní) motivací postav a vyznačuje sevyhroceným individualismem a revoltou proti řádu. Ta v závěru vyústí do jakéhosipanteistického smíření Oresta a Elektry s matkou, tj. s Matkou Zemí. Většina dobovýchkritiků dramatu vytýkala myšlenkovou bezradnost a obtížně dešifrovatelné poselství.Inscenace režiséra Jiřího Krohy, který navrhl také scénu a kostýmy, byla nesenazáměrem zpřístupnit kvalitní divadelní představení širokým vrstvám nemajetnýchdiváků (hlediště v Průmyslovém paláci bylo koncipováno pro 6000 diváků). Inscenace,ovlivněná dobovým expresionismem, byla také významným českým pokusem o davovédivadlo: na improvizované scéně, kterou Kroha rozčlenil do tří vertikálních stupňů,propojených schodišti a průchody, se koordinovaně a „v jakémsi rytmickém chaosu“(Rutte) pohyboval rozčleněný dav komparzistů (asi 400 lidí), odpovídající jednotlivýmchórům. Do dějin českého divadla se tak více než Dvořákovo drama zapsala jakovýznamný scénický počin jeho první inscenace. DČ
Vila Julia Pelikána z roku 1923 je na nároží doplněna plastikou dívky s antikizující drapérií, v pravé ruce drží nádobu., (24.04.2008) http://upload.wikimedia.org/wikipedia/commons/thumb/b/b4/Pelikanova_vila_socha.jpg/90px-Pelikanova_vila_socha.jpg, and dívka s nádobou: Antikizující drapérie, postoj, atribut. Nádoba připomíná archeologický nález keramiky.