Karel Dostal je v literatuře označován za režiséra s výrazným citem pro klasický tvar (viz např. Srba 2014). Ve své tvorbě byl rozkročen mezi inscenováním nejaktuálnějšího moderního dramatu a klasické kusy (zejména francouzská a německá dramata).Karel Dostal se také řadí k českým režisérům, kteří antickou tragédii režírovali nejčastěji: celkem vytvořil 5 inscenací antické tragédie. Antigona z r. 1925 je první z těchto inscenací.Inscenační tvar prozrazuje, že Karel Dostal se pokoušel formulovat si výrazové prostředky, které v dalších inscenacích dále kultivoval a rozvíjel. Antigonu nelze považovat za jednoznačný Dostalův úspěch. Recenzenti byli z výsledku rozpačití. Jen částečně se dá tento pocit přičíst malé zkušenosti s inscenováním antického dramatu (které prozrazuje např. i Engelmüllerova stať) či Dostalovu bezpochyby nezvyklému pojetí antického tématu (alespoň co se týče českého kontextu). Mezi znejistěné kritiky totiž patřil i bezpochyby poučený Otakar Fischer, v oněch letech překladatel Nietzscheových spisů, jemuž v r. 1923 vyšlo Zrození tragédie z ducha hudby. Jeho poznámky k nedostatečně propracované interpretaci sboru, která zůstala pouze u vnějškového zdynamizování, nelze proto zlehčovat. Karel Dostal pojal Antigonu expresionisticky, a to ve všech složkách jevištního výrazu. Scénu uzpůsobil tak, aby byla v každém okamžiku zaplněna jevištím ruchem. Na scéně vidíme dvě geometricky pojaté trojrozměrné architektonické struktury, jež umožňují hercům v antikizujících kostýmech pohybovat se v kukátkovém prostoru nejen po horizontálách, ale i vertikálách: objekt po levé straně je určen pro patnáctičlenný sbor starců, objekt ve středu scény je pak navíc opatřen dveřním otvorem a může tak naznačovat vchod do paláce nebo odkazovat i k Antigonině hrobce. Scéna je i jinak členěná nízkými stupni, čímž režisér zdůrazňuje každý hercův pohyb po jevišti, dodává mu expresivitu. V zadním plánu jeviště visí pestrobarevné (fialové, rudé a zelené) drapérie, které na jedné straně byly v té době již zaužívaným divadelním prostředkem (jak znaveně konstatuje Karel Engelmüller), na straně druhé jsou to právě výrazné barvy, které působily na některé recenzenty tak nezvykle - a především prostřednictvím těchto velkých barevných ploch se Karlu Dostalovi podařilo popřít obraz "bílé antiky" a nahradit jej antikou živelnou, životnou, plnou emocí a vášní (recenzent Cassius zřejmě rovněž překvapen a používá slova jako " vzrušující plnobarevné plochy, prudké jemnosvity, vášnivý Orient spíš než R?ecko Dionysovo a Bakchovo.") K tomuto efektu pak přispěla i práce s barevnými reflektory, jež jeviště dále rozpohybovávají. Dynamicky je pojat i herecký projev. Ten je založen na pečlivé úpravě textu, která nespočívala v rozměrných škrtech a přesunech kusů textu, nýbrž v drobných úpravách směřujících k většímu spádu děje, větší expresivitě, ale také srozumitelnosti. V první části tragédie se téměř neškrtá, naopak větší pasáže textu jsou vynechány ve druhé části, takže děj spěje ke katastrofé až šíleným tempem. Závěrečné výjevy jsou masivně proškrtány, aby Kreón byl nucen koncentrovat své zoufalství do jediného výkřiku.Antigonina role naopak krácena nebyla, stala se z ní tak postava dominující jevišti nejvíce odstíny projevu, které vzhledem k ostatním dynamizujícím změnám působí jako zpomalení děje a zniternění. Vzhledem k Antigonině úloze a úkolu, který si předsevzala, znamená toto nahlédnutí do nitra postavy možná až nepříjemný pohled. Leopolda Dostalová využila možností, které text skýtá a svou postavu vybavila výbuchy vášně, posedlostí utrpením, a až chorobnou přecitlivělostí, jak její herecký projev charakterizují recenzenti. Upozorňují také na umění zdůraznit protiklady v nitru postavy, kdy střídá polohy zdrženlivosti a racionálního jednání, vykreslované jakoby "ušlechtilými tahy" (Engelmüller), s polohami energického fyzického projevu, kdy se všechno nahromaděné vnitřní napětí uvolní v divokém a až tělesném výkřiku bolesti.Zatímco Ferdinand Stiebitz vykládá v časopise Národní a Stavovské divadlo konflikt Antigony de facto jako souboj dobra se zlem, Karel Dostal tento konflikt nelíčí jako konflikt prvoplánový. Utrpení obou jeho postav odporuje představě o morálním Antigonině vítězství nad Kreontem, který je jí ve výsledku roven právě trýzní, již zažívá nad svými mrtvými. Karel Dostal touto interpretací otevírá své pojetí řecké tragédie jako obrazu dionýského pesimismu, který rozvine za další dva roky ve svých Bakchantkách. Zvláštním způsobem vyvrcholí toto vidění světa v jeho Oresteie z r. 1947, která tak ostře popře společenský optimismus po osvobození.AS
Obálka ke knize Georgese Ribemont-Dessaignese Pštros se zavřenýma očima., Bydžovská - Srp 2006, s. 16, obr.6, and Ve 20.-30.tých letech měly antické architektonické řády, ruiny a sochy značný ohlas ve scénografii i grafickém umění, například v knižní ilustraci. Často však, namísto vizuální připomínky mýtu nebo konkrétního hrdiny, byl jediným pojítkem s antikou název, který měl vyvolat asociace vedoucí k osobnímu vnímání odkazu antické kultury. Abstrakcí se všeobecně známý námět často posouval do ironizující roviny.