Malby ve třech místnostech věže. Portrét Karla IV. na stěně spojující oratoř s kapitulním kostelem P. Marie, v soukromé oratoři (původní kaple P. Marie) votivní obraz Madony s Karlem IV. a Annou Svídnickou, dekorace jižní stěny kostela P. Marie., Bažant 2000#, 153-154., and Hlavní úlohou portrétu panovníka byla oslava vladaře a jeho rodu. Na karlštejnských freskách se Karel IV. objevuje velmi často jako donátor. Na stěně spojující soukromou oratoř, kapli P. Marie v tzv. Kostelní věži, s kapitulním kostelem je portrét Karla IV. v životní velikosti - císař tak byl trvale přítomen bohoslužeb hradní kapituly založené 1357. V Karlově soukromé oratoři je zobrazena Madona s adorujícím Karlem IV. a Annou Svídnickou. Obraz je zajímavý tím, že nezobrazuje pouze panovnický pár při soukromé bohoslužbě, ale vyjadřuje Karlovu tezi o božském původu jeho moci, čímž měla být zajištěna jak jeho nezávislost na papeži, tak pokračování jeho dynastie na císařském trůně. Císař a císařovna klečí se sepjatýma rukama, které berou do svých rukou P. Marie (královniny) a Ježíš (královy). Toto gesto bylo odvážnou inovací, neboť byl do sakrálního kontextu uveden prvek převzatý ze soudobé světské praxe, gesto totiž stvrzovalo udílení léna. Svědky této investitury není na karlštejnské fresce nikdo menší než sv. Petr a Pavel, kteří jsou zobrazeni po straně niky. Na protilehlé straně oratoře je zobrazen další Karlův portrét zdůrazňující jeho nikým nezprostředkovaný vztah k císařské hodnosti, je zde totiž zobrazen výše zmíněný dvojportrét císaře a královny-matky uctívající kříž, jenž evokuje schéma "exaltatio crucis" císaře Konstantina a sv. Heleny. V kapitulním kostele P. Marie na jižní stěně v horním pásu sv. Trojice adorovaná Karlem IV. s manželkou, ve středním pásu jsou ostatkové scény: Karel získává od francouzského dauphina (?) relikvii dřeva kříže a dvou trnů z Kristovy koruny, Karel IV. získává od Pierra de Lusignan (?), jeruzalémského a kyperského krále relikvii a konečně Karel u svého ostatkového kříže. Nejbližší analogie těchto zobrazení najdeme v Benátkách, v zobrazeních příběhu získání relikvie Sv. Marka na mozaikách baziliky sv. Marka. Na východní stěně kostela P. Marie na Karlštejně jsou v řadě proroků figury prvních dvou manželek Karla IV. Vedle těchto explicitních portrétů jsou na karlštejnských malbách kryptoportréty, což byl antický žánr, který byl obnoven teprve ve 13. století. Již výše byla řeč o zobrazení Karla IV. jako Konstantina Velikého, v okenním výklenku kaple Sv. Kříže z doby před rokem 1367 je zobrazen jako nejmladší z králů, Baltazar, ve scéně Klanění tří králů. V této souvislosti je nutné rovněž zmínit kryptoportrét Karla IV. jako kněžského krále Melchisedeka ve Vyšehradském antifonáři a kryptoportrét dcery Karla IV. a manželky rakouského vévody Albrechta III., Alžběty, jako Madony (Vídeň, soukromá sbírka).
Obrazy s fiktivními podobiznami Karlových předchůdců, tzv. Lucemburská portrétní galerie (nedochovaná), zdobila stěny velkého sálu Pražského Hradu, který na místě Vladislavského sálu dal Karel IV. zbudovat kolem roku 1355., Bažant 2003#, 134-138., and Malby byly mezi lety 1422 až 1575 zničeny a autentičnost dochovaných renesančních kopií byla zpochybněna. Doprovodné nápisy byly zčásti publikovány roku 1534, při archeologickém průzkumu byly však nalezeny pouze dva nápisy k obrazům Karlových předchůdců na císařském trůně - č. 68 (byzantský císař Lev IV) a č. 81. (císař Karel IV. Tlustý). Cyklus římských císařů, řada fiktivních podobizen, zde začínal Noem, dále byl zobrazen Priamos, Aeneas a další panovníci až po Karla IV. Galerie obsahující stovku podobizen začínala portréty vládců čtyř světových monarchií: babylónského Nina (východ), makedonského Alexandra Velikého (sever), kartaginského Toly (jih) a Romula (západ), potom následovali římští panovníci od Caesara (nebo od Oktaviana Augusta) až po Konstantina Velikého, dále třicetpět byzantských císařů a západní císaři od Karla Velikého až do současnosti. Hlavním posláním galerie bylo zdůraznit kontinuitu středověkého císařství římského a antické říše římské vycházející z teze o "přenosu císařství" ("translatio imperii"). Brabantský vyslanec Edmund de Dynter popisuje, jak u příležitosti jeho přijetí na Pražském hradě nebo na Karlštejně mu Václav IV. osobně ukázal malby se svým rodokmenem sahajícím až do antické Tróje.
Poprsí muže v mělce zahloubené nice - autoportrét architekta chrámu sv. Víta, Petra Parléře., Merhautová 1994#, 80-90., Bažant 2003#, 148n., and Pískovcová busta Petra Parléře je považována za první monumentální autoportrét v sochařství pozdní gotiky.
Portrétní galerie v arkádovém sloupovém ochozu katedrály. Kolem chrámu je umístěno 21 bust členů rodiny Karla IV., arcibiskupů, ředitelů stavby chrámu., Stejskal 1970#, s. 39-60., and Potrétní galerie napadobuje pozdně římské busty, stejně jako reliéfní portréty na tumbě sv. Václava.
Mozaikový obraz Posledního soudu. Pod Kristem, apokalyptickým soudcem v mandorle, jsou zobrazeni čeští patroni jako přímluvci a pod nimi Karel IV. s manželkou. V poli nalevo je Zmrtvýchvstání, napravo Zatracení., Bažant 2003#, 128-132., and Mozaika jako atribut císaře. Předsíň s mozaikou evokovala antický vítězný oblouk. Technika mozaiky byla mnohonásobně dražší než nástěnná malba a i v renesanci si něco takového mohli dovolit jen ti nejbohatší stavebníci. Výjevy na fasádě svatovítského chrámu jsou dílem benátských umělců, kteří byli jako jediní v západní Evropě znalí tohoto řemesla, i návrh byl patrně od Benátčana Nicoletta Semitecolo, žáka Guarienta d'Arpo. Podle kronikáře Beneše Krabice byla provedena "po řeckém způsobu", což dokazuje, že minimálně v tomto konkrétním případě byl karlovský historismus tehdejším publikem plně pochopen.
Merhautová 1994#, 80-90., Bažant 2003#, 148n., and Příklad oficiálního "státního" portrétu císaře Karla IV. Autor má zájem na individuálně výstižně zobrazené podobě portrétované osoby, nicméně s rysy typizace - portrét vladaře.
Kříž ze zlatého plechu; jsou v něm uloženy ostatky (dřevo sv. kříže, trn z trnové koruny Krista, houba a část kopí Kristova) a je zdobený drahými kameny, středověkými a pozdně římskými kamejemi (žena s čelenkou, císař a filosof) pocházejícími ze sbírky Karla IV., Bažant 2003#, 130., and Císař Karel IV. se snažil v Praze soustředit nejvzácnější křesťanské relikvie a mezi jiným postupně získal části všech tří tehdy známých ostatků Kristova kříže, jeruzalémského, konstantinopolského dokonce i sporného trevírského. Do těchto křížů (dochovaly se pouze dva) Karel uložil jeruzalémské a konstantinopolské ostatky a umístil je na Karlštejně, kde měly chránit korunovační klenoty a tím celou říši. Korunovační kříž pochází původně ze 13. století (Francie), svou archaizující podobu dostal po roce 1354, kdy jej dal Karel IV. upravit. Uprostřed kříže jsou pod křišťálovým okénkem relikvie svatého kříže, hřebu, houby a provazu a autentičnost těchto ostatků mělo zdůraznit začlenění tří antických římských kamejí - safírové s mužskou hlavou, sardonyxové s Antonií mladší (1. století) přeřezanou na Sv. Helenu připojením svatozáře a monogramu SA EA (Sancta Helena) a rovněž sardonyxové s Alexandrem Velikým (2.-3. století) považovaným za císaře Konstantina. Symbolický význam mělo patrně i začlenění pěti byzantských kamejí (z onyxu, ametystu, sardonyxu a dvou z chalcedonu) z 10. - 12. století a štaufské kameje z 12. století zobrazující trůnícího krále, patrně považovaného za Fridricha II., na něhož Karel IV. vědomě navazoval. Relikvie dovezené do Prahy neměly pouze symbolickou, ale i významnou praktickou dimenzi. Když Karel IV. získal z Trevíru vzácnou relikvii papežské berly sv. Petra, začlenil ji do berly pražského arcibiskupa, tzv. berly sv. Vojtěcha, čímž byla pravomoc tohoto úřadu významně rozšířena - její nositel mohl nadále udělovat při významných svátcích odpustky.
Karel IV., sedící muž s vousatou tváří, oděný v ceremoniálním rouchu, s korunou na hlavě, v levé ruce říšské jablko, v pravici meč (dnes chybí). Sedící mladý muž s krátkou bradkou, v levé ruce říšské jablko, v pravici žezlo, na hlavě koruna., Denkstein 1958#, obr. 74., Bažant 2003#, 148n., and Individualizace zobrazené skutečnosti. Přes určitou typizaci, má autor portrétů vladařů zájem na vystižení individuálních rysů portrétované osoby. Oba muži jsou rozlišeni charakteristikou "starý král" a "mladý král". Karel IV. je tu zobrazen jako hrbatý stařec již neschopný sedět zpříma, proti němuž je postaven Václav IV. charakterizovaný jako jinošský král.