Pískovcová busta Iulie Domny, účes z delších zvlněných vlasů padajících na krk, tunika a pallium., Perůtka, Togner 2009#, 131-132., and Socha je součástí čtyřiceti šesti bust nad arkádami kolonády. Autor se inspiroval kresbou podle antické portrétní busty ze sbírky Doria-Pamphilj. Iulia Domna byla manželka císaře Septima Severa, císařovnou se stala v roce 193, ve svých 23. letech, tehdy také vznikl portrét ve sbírce Doria-Pamphilj. Julia Domna byla matka císařů Gety a Caracalla, jedna z nejmocnějších římských císařoven.
Pískovcová busta nahého muže, účes z krátkých zvlněných vlasů., Perůtka, Togner 2009#, 131-132., and Socha je součástí čtyřiceti šesti bust nad arkádami kolonády. Autor se těsně držel kresby antické římské portrétní busty z vily Doria-Pamphilj, kterou vytvořil D. Barriere (De Rossi 1665, tab. 71). Vzor kresby se nedochoval, ale mohl pocházet ze druhé čtvrtiny 1. století. Na rytině je je portrétovaný označen jako císař Claudius, ale fyziognomie i účes se neshodují s dochovanými portréty tohoto císaře.
Pískovcová busta ženy, účes zdobí diadém s perlami, tělo zahalené pláštěm., Perůtka, Togner 2009#, 131-132., and Socha je součástí čtyřiceti šesti bust nad arkádami kolonády.
Pískovcová busta muže, účes z krátkých zvlněných vlasů, uprostřed rozdělených, knír a licousy, himation přes rameno., Perůtka, Togner 2009#, 131-132., and Socha je součástí čtyřiceti šesti bust nad arkádami kolonády.
Pískovcová busta ženy, účes ze zvlněných vlasů padá na krk, ňadra odhalená, tělo částečně zahalené pláštěm., Perůtka, Togner 2009#, 131-132., and Socha je součástí čtyřiceti šesti bust nad arkádami kolonády. Odhalená ňadra a napjatý výraz v tváři ukazují na mýtickou postavu.
Pískovcová busta muže (účes z krátkých vlnitých vlasů, plnovous, pancíř, paludamentum)., Perůtka, Togner 2009#, 131-132., and Socha je součástí čtyřiceti šesti bust nad arkádami kolonády. Mandík se inspiroval kresbou podle antické portrétní busty z vily Doria-Pamphilj, kterou vytvořil D. Barriere (De Rossi 1665, tab. 61). Na rytině je portrétovaný označen jako Marcus Opelius Macrinus, původem z Afriky, císařem byl jeden rok (217-218). Originální socha se ve sbírce Doria-Pamphilj nedochovala.
Pískovcová busta chlapce, účes z krátkých zvlněných vlasů, plášť na levém rameni sepjatý fibulí.., Perůtka, Togner 2009#, 131-132., and Socha je součástí čtyřiceti šesti bust nad arkádami kolonády. Autor sochy se inspiroval kresbou podle antické portrétní busty vily Doria-Pamphilj, kterou vytvořil D. Barriere (De Rossi 1665, tab. 77). Podle nápisu na rytině byla busta připsána Britannicovi v dětských letech, originální socha se ve sbírce Doria-Pamphilj nedochovala.
Pískovcová busta muže, plnovous, dlouhé vlasy, plášť má přehozený vzadu přes hlavu., Perůtka, Togner 2009#, 131-132., and Socha je součástí čtyřiceti šesti bust nad arkádami kolonády. Plášť přehozený přes hlavu byl atributem obětníka.
Kolonáda je zvenčí vyzdobena 46. kopiemi antických bust umístěných ve cviklech., Daniel, Perůtka, Togner 2009#, 131-132., and Sochařské busty byly dílem stejných sochařů, kteří vytvořili sochy v kolonádě, postupovali přitom stejným způsobem, to je podle stejných grafických listů s vyobrazeními římských soch. Ikonografická koncepce galerie dosud nebyla odhalena. Najdeme tu sice vedle sebe krále a královnu (16, 17), ale na druhé straně se tu dvakrát opakuje busta Julie Domny (23, 39), což svědčí spíše proto, že galerie bust žádný ideový program neměla. Jejím cílem bylo patrně pouze provázání kroměžížské kolonády s antickým Římem.
Uvnitř kolonády je na zadní stěně v nikách umístěno 44 kopií tehdy slavných antických soch, jejichž názvy jsou uvedeny na soklech. Sochařská výzdoba kroměřížské kolonády obsahuje antická božstva, bájné hrdiny i historické osobnosti. Ikonografická koncepce galerie není zcela jasná, ale uspořádání soch nebylo nahodilé, bez jediné výjimky vždy po ženské postavě přijde postava mužská. Na začátku, v jižní polovině kolonády je skupina panovníků - Caesar (4), Alexandr (10) a císař Augustus (24), který je zhruba uprostřed, tedy na nejčestnějším místě. Ve střední části řady je skupina Múz - Euterpé (15), Erató (17), Úrania (21) a Melpomené (35). Celou řadu soch lze chápat jako jakýsi alegorický průvod, triumfální procesí, který vychází od Juno, nebeské královny. Nápadné je totiž to, že se v průvodu v pravidelných intervalech objevují postavy definované buď ikonografií nebo přímo názvy jako účastníci římského triumfu. Série začíná Senátorem (12) a pokračuje po třech postavách Zajatcem (16) a po dalších třech postavách Obětníkem 1 (20). Potom po pěti postavách následuje Triumfující Říman (26, nápis: CIVI. ROM. TRIVMPH), po třech postavách další Triumfující Říman (30, nápis: EQVES . ROM . TRIVMPH), po třech postavách Flamen (34) a po dalších třech postavách Obětníkem 2 (38). Jistě ne náhodou tři z těchto sedmi triumfujících antických Římanů reprezentují kněžskou vrstvu, která jakoby celý průvod vede. Soudě podle obou triumfujících Římanů (socha 26 a 27) nešlo o triumf obecně, ale o antický triumf nad Židy, jenž tu mohl být chápán jako předobraz triumfu římské církve nad protestanty a Turky. Záměrné bylo nepochybně umístění Herkula, ztělesnění nejvyšší ctnosti, do čela průvodu, jako jeho vyvrcholení a shrnutí. Kroměříž mohla být tímto způsoben definována jako konečný cíl triumfálního průvodu, který se vydal z antického Říma na sever, do sídla bájných Hyperborejců. Právě tam byl totiž situován Herkulův čin, který završil hrdinovu pozemskou kariéru a po němž odpočívá na severním konci kolonády. Kroměříž hraběte Karla II. z Lichtensteina-Kastelkornu mohla být tímto způsobem propojena s antickým římským císařstvím a oslavena jako bájný kraj na severu, kde panuje blahobytu a věčný mír. Při výkladu soch však musíme mít na paměti, že Mandík a Zürn originální sochy neznali, grafické předlohy nestudovali příliš pozorně (u sochy č. 34 došlo k záměně veřejného otroka za flamena). Neznali ani základní díla antické literatury (14, Misenus) a latinské názvy soch komolili (43: "Mula" místo "Mulier", 41: "Niobe" místo "Niobes filia", 42, "Arungus" místo "Auruncus") . V severní polovině galerie jsou tři postavy (31, "Cassandra", 39, "Medullína", 42 "Auruncus"), jejichž identitu si Mandík a Zürn zcela vymysleli: k postavě, kterou zcela náhodně vybrali z grafiky podle antického reliéfu, přidali antické jméno, aniž by proto měli nějaké opodstatnění. Postavu "Cassandry" a "Medullíny" Mandík navíc převzal z grafického listu, na němž stojí naproti sobě. Nijak se zjevně netrápil tím, že mýtická hrdinka z trójské války se nikdy nemohla setkat se snoubenkou budoucího císaře Claudia. Tato libovůle byla zjevně důsledkem toho, že sice existovala celková koncepce galerie, ale pouze v obecných rysech, realizace byla ponechána na sochařích, kteří na tento úkol nestačili., Daniel, Perůtka, Togner 2009#, 131-132., and V italské renesanci byly již od 15. století zahrady zdobeny antickými sochami, které byly také umisťovány do nik na fasádě domu. Ve střední Evropě se kopie antických soch objevily ve větším měřítku poprvé na reliéfech pražského Belvedéru císaře Ferdinanda I. (1537-1550). Jak vyplývá z archivních dokumentů na výzdobě pracoval Michael Mandík, Michael Zürn a Mandíkovi dva anonymní pomocníci. Mandík na výzdobě kolonády pracoval do roku 1673, kdy jej vystřídal Zürn. Sochy v kroměřížské kolonádě nevznikly na základě studia antických originálů, ale pouze podle grafických reprodukcí, které jim poskytl objednavatel. Vzorem pro kroměřížskou kolonádu a její sochařskou výzdobu byly vily v Římě, jejichž zahrady byly zdobeny originálními antickými sochami. V době vzniku kolonády v Kroměříži byla slavná především zahrada vily Doria-Pamphilj (1644 - 1653), v níž kardinál Giambattista Pamphilj, pozdější papež Inocenz X., inscenoval rodinnou sbírku antických soch, kterou záalpská Evropa znala především z Barrierových rytin (De Rossi 1665). Dalším Mandíkovým zdrojem bylo Perrierovo album rytin nejslavněších soch v římských sbírkách, jež bylo v 17. století hlavním pramenem znalostí o antickém sochařství (Perrier 1638). Není samozřejmě vyloučeno, že kroměřížský sochař mohl použít také album Jana de Bisschop (Bisschop 1670), které kopírovalo grafiky z Perriera a dalších obdobných děl.