Euripidés: Andromaché, Alkéstis(Academy of Drama and Film, Budapešť - Maďarsko)Uvedeno ve Studiu Marta v rámci Mezinárodního festivalu vysokých divadelních škol Setkání/Encounter 2005.Režie: Lukáts AndorDramaturgie: Gáspár IldikóHudba: Kiss ErzsiHrají: Kovács Olga, Nemes Vanda, Mészáros Tibor, Nagy Cecília, Martinovics Dorina, Andrássy Máté, Nagy Péter, Tompa Ádám, Krisztik Esaba, Sipos Vera, Barnák László Společným rysem Andorovy inscenace dvou Euripidových her Andromaché a Alkéstis je nezatíženost scénickými efekty. Režisér si vystačí s jednoduše a funkčně řešenou scénou, neměnným svícením. Důraz je kladen na herce a slovo (text). Jazyková bariéra (představení bylo hráno maďarsky) nás tedy ochudila o jednu ze dvou nejdůležitějších složek - patrně díky tomu působila první část (tj. Andromaché) staticky a zdlouhavě. Nelze také hovořit o (ne)modernosti překladu či jeho (ne)vhodnosti vzhledem k režijnímu pojetí. Stejně tak je obtížné posoudit dramaturgickou invenci (řazení scén je totožné s Euripidovým dramatem, písně chóru jsou zřejmě vypuštěny, v Alkéstis je na několika místech použita angličtina).Andorova Andromaché je inscenována jako slavnostní rodinná večeře. Dominantní součást temného prostoru jeviště tvoří velký kovový trojúhelníkový stůl, kolem něhož sedí na pravé straně (z pohledu diváka) dvě Andromachy a žena, představující chór (během hry uklidňuje všechny zúčastněné, na usmířenou rozlévá víno). Naproti nim je pak syn Andromachy a Neoptolema, dvě Hermiony a Meneláos. Na špici podřimuje Péleus (na invalidním vozíku). Protilehlá strana patří jeho nepřítomnému vnukovi Neoptolemovi, jehož osoba je "zhmotněna" přistavenou židlí, talíři a sklenkou na víno. Slavnostní atmosféru dokreslují společenské kostýmy (černá saka, kalhoty, šaty). Iluze uhlazenosti je záhy nabourána ryze ženskou hádkou Andromachy a Hermiony, v níž se zdvojené hrdinky střídaly (bohužel bylo obtížné vysledovat kdy a proč). Tuto změť výčitek vždy přeruší vyslovení Neoptolemova jména - všichni se ztiší, podívají na jeho místo, pak ale pokračují dál. Do sporu se vmísí i Meneláos, jenž při své řeči nenápadně utahuje provaz pod stolem, jímž pak přiváže Andromachu i jejího syna. Působivou scénou byl Meneláův pokus o zabití Andromachy pomocí jídelních nožů (předtím součásti slavnostní tabule), před kterým si zbylé postavy na jevišti navlékly chirurgické rukavice. Tím je dokreslen dojem sterility a syrovosti, jenž z prostředí máme. Nastalý hluk probudí dosud spícího Pélea. Následuje hádka s Meneláem, na jejímž konci přelije Péleus své víno do Meneláovy skleničky (jako znak nadřazenosti a výhry v rétorickém sporu). Poté přichází do půl těla svlečená, provinilá Hermiona, kterou od plánované sebevraždy zachrání až Orestés. Stůl je stržen, ubrus poslouží pro efektní zjevení bohyně Thetis, jíž si v závěru odváží nešťastný Péleus. Andromaché jako vnějškově uhlazená, v jádru však destruktivní rodinná večeře, při níž je vše zničeno (stůl, talíře, sklenky) je velice výstižnou metaforou. Navíc se tím režisérovi nenásilně podařilo vyřešit problém s umístěním (respektive přemístěním) antické hry, která se vždy odehrává na veřejném prostranství (v tomto případě u svatyně Thetis před Péleovým palácem), což je pro dnešního diváka nepřijatelné.Alkéstis (drobná tragédie, jíž Euripides nahradil tradiční satyrskou dohru) se hraje na oproštěné neutrální scéně - její jedinou součástí jsou do půlkruhu rozmístěné, na podlaze nalepené lidské šlápoty, na nichž stojí v sošných pózách postavy hry. Inscenaci otevírá rozhovor Apollóna s Thanatem. Majestátní (atleticky vyhlížející) Apollón je po celém těle natřený bronzovou barvou, Thanatos (zde dívka) má krátké bílé dětské šatičky s nařasenou sukní, rozcuchané vlasy, šišlá, dělá baletní pózy. Ostatní postavy zatím nehybně stojí (oblečené jsou v modrých košilích a kalhotách, dívky v bílých šatech). Tento princip, kdy jednající postavy vystoupí z půlkruhu, do kterého se po akci opět v póze vracejí, je zachován po celou dobu. Už v této první scéně se objevují komické prvky, jež pak dále inscenaci prostupují (spor začíná mohutným bzděním Apollóna, který tím dává najevo svoji převahu nad bohem smrti). Počáteční komika je narušena příchodem krále Adméta, jenž v náručí přináší svoji umírající ženu Alkéstis. Následuje dojemné loučení, při němž je královna postupně jako by vysávána Thanatem, tančícím kolem ní. Tragikomicky (až absurdně) se poté jeví scéna, kdy Admétos dodrží svůj slib uchovat si ženin portrét - křídou si totiž obkreslí siluetu jejího těla, která zde zůstane do konce hry - postupně je však neopatrným chováním (především Hérakla) pošlapána a téměř vymazána. Postava krále Adméta je v Andorově inscenaci zploštěna na směšně dětinského slabocha, jenž přijal od své ženy její život. Toto pojetí - implikované obsazením herce, představujícího v předešlé části malého syna Andromachy - zapadá do celkového ladění inscenace a motivuje její závěr . Ryze komickou postavou, která vnáší do Euripidovy hry až burleskní rysy, je nejoblíbenější řecký hrdina Héraklés, patřící do inventáře nejenom satyrského dramatu, ale i staré attické komedie, flyacké frašky, atd. Tento pupkatý, pouze v tanga oděný, těžkopádný a mírně prostoduchý silák, jedlík a pijan neustále bodře řve, po hostině běhá po scéně s kuřetem (celé tělo má od omastku) a tančí. Komické vyznění inscenace je zpochybněno závěrečnou scénou - dobromyslný Héraklés přivádí z podsvětí mrtvou Alkéstis, ta se ale zřetelně od Adméta odvrátí, když se jí chce dotknout. Její návrat je tedy hořkou tečkou za převážně komickou inscenací. Hořčí tečkou za burlesknější hrou než je Euripidovo drama. Petra Macová (psáno z reprízy 9. 4. 2005)
Zrození, život, smrt DUP39, tedy podzemní sály a zákoutí bývalého Domu uměleckého průmyslu na Národnítřídě, spravuje od začátku sezony Divadlo X10. Dvoupatrový prostor s obnaženými stěnami, obrovskou hloubkou a šířkou není lehké rozžít. Navíc divadlem, jelikož akustika je zdemizerná. Což neznamená, že to není možné. Koncem ledna to znamenitě předvedlo známé trioNebeský, Trmíková, Prachař (méně známé asi je, že se spolek, jenž existuje osmým rokem, nazývá Jedl). Jejich inscenace Médeia tematicky i formálně navazuje na předchozí projekty(z poslední doby jmenujme aspoň Orfea a Dvojí domov / Z Čepa). Nechybí tedy živá malba ahudba zaplňující prostor a především střet ženského a mužského světa.Logicky zde máme Iásona a Médeiu, které ztvárňují David Prachař a Lucie Trmíková. RežisérJan Nebeský ovšem vytvořil syntetický umělecký tvar, a tak jsou ve druhém plánu na jevišti –v hracím prostoru mezi sloupy – ještě dva výtvarní umělci Margita Titlová Ylovsky a IgorKorpaczewski. Ona vytváří sochu z hlíny, její práce je snímána termovizní kamerou apřenášena na zadní stěnu (což opět přináší napětí, jelikož se musíte ptát, zda je oním dílemvýsledek – na premiéře plastika vzdáleně připomínala hlavu Medúzy –, nebo právě proces, obrazy, které diváci viděli během její tvorby). On maluje obraz, jenž začíná jako výjevzamilovaného páru a stále více je zaplňován černou barvou až k totální temnotě. Stejně jakovztah Iásona a Médeie. Pátým performerem je Jan Šikl, který vytváří živý hudební doprovod.I když v tomto případě je označení doprovod příliš zjednodušující, Šikl je další postavou, jehoprotějškem jsou všemožné hudební nástroje. S jejich pomocí udává rytmus, ilustruje, navozuje atmosféru, zpřítomňuje i zavádí diváky do doby dávné. Na začátku představení jsou diváci Trmíkovou a Prachařem poučeni o mytologii. Snaží sevysvětlit především pozadí příběhu a jeho symboliku. (Používají mikroporty, které jsou někdyrušivé a nepříjemné, ale lze je obhájit třeba jako „zcizující“ záměr.) Poté jsou diváci vpravenido dnešního obýváku Médeie a Iásona. A je to drásavé, co se nad každodenním a odporněprofánním rituálem – společnou večeří – odehrává. Prachařův Iáson se otráveně vyvaluje nasedačce a mezi řečí jí párky s kečupem. S obrovskou silou, symbolikou a ironií je ukázánvztah, který je u konce. Jemu už na ní nezáleží, chce mít klid. Ona ho však neustále mučívýčitkami a vzpomínkami, nechce ho tak snadno propustit. Napadne vás, že jste už několikdivadelních manželství v podání Trmíkové a Prachaře viděli. Tohle je ale nejbolestivější, obajsou těžce vinni, možná dokonce hodni zatracení, ale pořád jim ještě rozumíte. Patologická je scéna, v níž Médeia netrýzní svého chotě pouze slovy, ale činí tak i fyzicky –dlouhou jehlou mu propíchává puchýře (nebo třeba ochabující svaly), tedy balonky, které máumístěné pod síťkou na svých končetinách. Je jasné, že po tom všem může následovat jenjediné – pomsta nejhrůznější. A ta je doslova sladká. V nádobě na cukrovou vatu Médeia„uvařila“ mstu – lákadlo pro syny, kteří musí pro hříchy svého otce zemřít. Láska a životprocházejí žaludkem, chce se poznamenat. Scénář propojuje úryvky ze Senecy, Anouilhe, Christy Wolfové, Ingeborg Bachmannové, Oscara Wildea, Vojtěcha Nebeského a Lucie Trmíkové. I v této rovině se slučuje minulost sesoučasností a snad i budoucností v jeden celek. Lamentace střídá poezie. Podle toho, z jaképředlohy je část textu použita. Ukazuje se tak, že nic není černobílé, i když protikladnostmužského a ženského principu je podstatou všeho.
Stavba zámek, původně renesanční (1547) dnes Městský úřad, objekt je však ve dnech pracovního klidu přístupný veřejnosti. V letech 1872 - 1878 za Jana Skrejšovského přestavba, park. 1885 zámek odkoupil Jan Schebek (+ 1889), jeho syn Jan Adolf Schebek 1891-1894 přestavba v pseudogotickém slohu (2.pol. 19. století, plány architekt J. Vejrych), některé prvky v interiéru neorerensanční: sloupová předsíň v jižním křídle zámku: antické sloupy, malby na dřevěném obložení - putti, kentauři, múzy?, včetně motivů na stropě. V parku dvě plastiky: socha Schebka (1876) a Bakchus-vinař (1878, sochař Möldner). and Hrady, zámky a tvrze v Čechách, na Moravě a ve Slezsku - východní Čechy, Praha 1989, s.557-559
Nahý Říman drží ve vzduchu nahou Sabinku, pod ním klečí sabinský muž., Prag um 1600#, I, č. 53., and Rudolf II. získal do svých sbírek kopii ve své době velice slavného sousoší, které bylo odvezeno z Prahy jako švédská kořist a dnes je exemplář nezvěstný.
Taneční síň (nebo též Svatební či Kurfiřstká) v západním křídle královského hradu. Zobrazeno pět tanečních párů při tanci "bas dans" (nízký tanec). Nad tanečním výjevem čtyři kurfiřti, první je král český, druhý falckrabě rýnský, dále vévoda saský a markrabě braniborský. Malba necitlivě restaurována v 80tých letech 19. století Petrem Maixnerema Bohumírem Roubalíkem., Poche 1982#, 375-380., and Jeden z prvních dokladů světských žánrových výjevů v monumentální nástěnné malbě. Malba taneční scény snad provedena podle dřevořezu z Schedelovy kroniky (Chronicum mundi, Norimberk 1493).