Antických hrdinů se chopili noví bojovníciVladimír Hulec (Mladá fronta DNES 29. 10. 2005)Rázným politickým gestem rozhořčených mladých tvůrců více než čímkoli jiným jeví se poslední inscenace v pražském Divadle Rokoko - Aischylova Oresteia, přesněji její první díl Agamemnon. Režie (Thomas Zielinski) a dramaturgie (Vladimír Čepek, Valerie Schulczová, Tomáš Svoboda) děj i obsah zjednodušila a zaktualizovala snad až za únosnou mez. V chvályhodné, nebo alespoň pochopitelné snaze vykřičet se z frustrací nad stavem světové politiky a způsobem mocenské (nad)vlády Ameriky. Za vše nejhorší na zeměkouli - soudě dle této inscenace - odpovídá nynější americký prezident Bush a „jemu podobní“. A tak je tvůrci obsadili do rolí vládců nad antickým Řeckem, tehdejším „celým universem“.Agamemnona, vraha dcery a pokořitele Troje, hraje s přesným kopírováním gest George Bushe Václav Mareš. Nic víc než blazeovaného amerického prezidenta v jeho roli nehledejme. I ostatní postavy jsou jen černobílými figurkami, navenek uhlazenými, ve skutečnosti však démonickými obrazy zla. Klytaimnestra je v podání Aleny Štréblové bezcitná vražedkyně, jež nemstí smrt dcery, ale chladně prosazuje na královský post svého milence Aigistha (Hynek Chmelař). Ten je zas prototypem usměvavého politika blairovského typu. Po uchopení moci má dlouhý „nudný“ proslov o vině svých předchůdců a své nezastupitelnosti. A Kassandra (Jana Stryková) je jen trapná, vyšinutá a hloupá děvka.Inscenace je vlastně střetem „mluvících hlav“ pomocí dlouhotrvajících projevů, jaké jsme zvyklí (ne)poslouchat denně v médiích. Děje se tak v prostředí připomínajícím fašistické sjezdy - v čele pultík s mikrofonem, za ním rudá vlajka s hrozivě působícím symbolem černého „A“ uprostřed bílého kruhu. Chór tvoří herci snímaní ve foyeru divadla ruční kamerou. Videem je jejich digitální obraz přenášen na postranní plátna. Ať jde o muslima, kovboje, ženu z lidu, rockera či disneyovskou figurku, všichni jsou manipulovaní, všichni jsou v područí politiků. A aby bylo zcela jasno, na závěr se hraje hymna USA a vlaje americká vlajka.Divadlo s vyhraněným názorem u nás chybí, proto je třeba rázné vkročení na ožehavou půdu politického divadla vnímat s respektem. Ač inscenace působila jako prvoplánová agitka a ač odvážnější by bylo zobrazit zdejší (ne)mocnou politiku než vzdálenou Ameriku, je třeba kus ocenit jako „první vlaštovku“ rebelského divadla po roce 1989. Divadla, které nezabaluje své názory do čechovovských, shakespearovských pravd, ale říká přímo, co si myslí.
V inscenaci spíše absentuje režijně dramaturgická interpretace, prakticky se nepracuje s jevištní metaforou. Scénografie je desémantizovaná: jde o téměř prázdné jeviště, jehož zadní část je přehrazena vysokými kovovými perforovanými panely, které tvoří zadní prospekt. Výrazná je práce se světlem (bílým, červeným a modrým), a to buď čistě ornamentálního charakteru (např. esteticky působivé zadní prosvícení panelů), případně strukturně-ornamentálního charakteru (když např. červený kužel světla nasvěcuje Kreonta a modrý Antigonu). V první scéně, která se odehrává před oponou, je použit videomapping – stažená opona jakoby částečně koroduje (s tímto motivem se však dále explicitně nepracuje). Na scéně se dále nachází podlouhlý šedý stůl se židlemi, u kterého někdy sedí tři členové sboru starců a jednou na něj vyskočí Haimon, a židle natřená na bílo s?pozlaceným opěradlem, představující králův trůn. Výrazným režijním prvkem je použití točny, která jevištní akci dynamizuje (někdy její pohyb doprovází recitaci sboru, „přiváží“ a „odváží“ postavy na začátku a konci scén, Poslovi umožňuje delší chůzi apod.). Kostýmní pojetí je převážně civilní (oblek Kreonta, košile a kalhoty Haimona, vojenská uniforma Posla, korzet se sukní Antigony), z barev dominuje černá a bílá. Sbor je oblečen do parafráze řeckého kroje, zřejmě aby motiv vířícího derviše na konci představení nepůsobil zcela nesourodým dojmem. Kostým Teiresia odkazuje, bez kontextu, k genderově obojaké povaze této postavy, která podle mýtu byla část života mužem, část ženou. Přístup k textové předloze je pietní – text není výrazně upraven ani krácen. V rovině inscenace je (bez režijně artikulovaného záměru) oslabena role sboru: jednotliví členové sboru texty deklamují bez hereckých či jiných akcentů, případně vyhrávají mikrosituace plynoucí z jednotlivých replik. Výrazně je podpořen v originále jemnější komický rozměr postavy Posla, který také není zcela pochopitelný, protože narušuje tragický rozměr situace, aniž by bylo jasné, proč. Také podle kritik (Hrdinová, Svobodová) byl v pojetí postavy Antigony potlačen její rozměr nesmlouvavé, radikální bojovnice za vlastní pravdu (opět není zřejmé, proč bylo toto pojetí zvoleno). Herecké pojetí jednotlivých postav spočívá především v ilustraci mikrosituací a charakterových rysů vyplývajících z textu jednotlivých replik, u Antigony dochází dokonce k výše zmíněné redukci. Plastičtěji byl vystavěn Kreon Martina Stránského a Teiresias Pavla Pavlovského, i zde především jako individuální kreace bez svorníku čitelného režijně-dramaturgického záměru. Zřetelnou jevištní metaforou byl pohybový prvek otočení se kolem své osy s pohledem upřeným k nebesům, který provádí několikrát Antigona, posléze i Isména, a který se pak přenáší do závěrečného momentu inscenace, kdy Kreon obléká sukni, která zbyla po Antigoně, a při padající oponě provádí tanec vířícího derviše. Tento prvek o něco lépe působil v inscenaci Faidry Hany Burešové (Divadlo v Dlouhé, Městské divadlo Brno), kde byl více napojen na celkovou koncepci díla a také trval delší dobu – v Páclově inscenaci je „víření“ příliš krátké na to, aby navodilo dojem osudovosti a metafyzična, což měl být pravděpodobně zamýšlený efekt. EP
Divadlo Aldente ve svých inscenacích, včetně Antigony, kombinuje herce s Downovým syndromem s herci bez postižení. V inscenaci je použit překlad Ferdinanda Stiebitze, výrazně zkrácený, avšak zachované verše nejsou dále nijak upraveny. Vedle nich je v inscenaci použit také autorský text režisérky inscenace a autorky scénáře Jitky Vrbkové, který zrcadlí výrazné dramaturgické čtení pretextu. To jednak přidává do příběhu scény, kdy je odvyprávěna a herecky předvedena část thébského cyklu, která ději Antigony předchází, především bitva Sedmi proti Thébám a smrt Eteokla a Polyneika. Především však antický příběh získává aktuální rámec, ve kterém si v úvodní metanarativní scéně soubor účinkujících uvažuje o svém inscenování Antigony, především o tom, zda má příběh skončit svatbou, či ne. V závěrečném, opět dopsaném výstupu se tato otázka znovu vrací, když se herci a herečky mezi sebou dohadují o možnosti zinscenovat alternativní konec, ve kterém Antigona s Haimonem ve skalní hrobce nezemřou, ale vezmou se. Účinkující s DS bojují za šťastný konec, ti bez postižení pak za autentický Sofoklův. Děj pretextu je poměrně výrazně redukován, například je vyškrtnuta postava Teiresia. Výsledný divadelní text je přesto konzistentní a disponuje vnitřní koherencí. Výrazným dramaturgickým řešením je zdvojení postavy Kreonta, jejž představuje jak herec s DS, tak herec bez DS; podobně Antigonu ztvárňuje herečka s DS a dvě herečky bez DS. Účinkující s DS jsou v adolescentním věku. Některé herečky a herci s DS (Eliška Vrbková, Hana Bartoňová, Martin Kříž) své texty deklamují samostatně, s přesvědčivostí a porozuměním a s intonačními důrazy, které mohou z estetického hlediska působit jako expresivní stylizace, z pragmatického hlediska jako snaha zajistit srozumitelnost přednášeného textu. Lukáš Suchánek, představující spolu s Lukášem Riegerem Kreonta, vytváří postavu především fyzickou akcí, která někdy ilustruje, častěji různými způsoby dotváří a juxtaponuje to, co Rieger sděluje slovy. Suchánek také důsledně opakuje poslední slova Riegrových replik, což vytváří různorodé významové akcenty. Ty zdůrazňují především témata moci, a to ve vztahu k postavení žen vůči mužům a těch, kteří mají moc ve státě, vůči jeho občanům. Téma špatného řízení státu a zneužívání moci v průběhu koronakrize je v inscenaci naznačeno způsobem, na který při premiéře část publika spontánně reagovala.Zdůrazněna je zde melodičnost Sofoklova textu ve Stiebitzově překladu, zdůrazněná jednak precizním přednesem, jednak až "hudební" prací s ním, kdy repliky recituje více hereček zároveň (v případě Antigony), repetitivně, s různou intenzitou (velmi hlasitě, ztišeně apod.). Melodičnost textu je podpořena také hudebním doprovodem, jenž umožňuje např. zpěvavou recitaci. Vedle jeviště byly při premiéře v Divadle Barka využívány i prostory hlediště a technický můstek nad jevištěm. Dominantou scénografie jsou tři sloupy z poloprůhledného vlnitého plastu, který metaforicky odkazuje ke žlábkování antických sloupů, a které jsou v průběhu představení podle potřeby přeskupovány (v jednu chvíli představují např. Antigonino vězení). Kostýmy neodkazují k antice; jsou částečně historizující (náznak korzetu, těžké materiály připomínající zdobný aristokratický oděv, či naopak jednoduché, "prosté" plátno), částečně odkazují k dnešní době (Antigoniny děrované punčochy), částečně působí bezpříznakově (oděv Hlídače).EP
Inscenace je usazená do téměř holého black boxu, kterému v zadním plánu dominuje šedivě skrvnitá obchozí stěna. Mobiliář představuje několik bílých židlí, které slouží mimo jiné pro vytvoření vertikály, když na ně herci čas od času vystupují; dále se židle využívají k sezení v průběhu dialogů. Kostýmy jsou současné, nijak nestylizované oděvy: Kreón a jeho asistent (sbor) mají obleky, Eurydika kostýmek, mladí (Antigona, Isména, Haimón). Kostým Antigony je laděn do bílé barvy. Ve druhé třetině představení je výstup, na který jsou doneseny bicí, účinkující se pomocí znakových převleků (číro, bagančata) nastylizují do punkové kapely a sehrají píseň s textem "fuck you, daddy", kterou zpívají společně Haimón a Antigona. Další výrazný vizuální prvek je hromada poničených funerálií (věnce, svíčky), které hřbitovní zřízenec vyklápí z koleček doprostřed scény jako znak vyprázdněného pohřebního rituálu Antigony a Haimóna. Na šedou zeď je v průběhu představení křídou vepsáno slovo NADĚJE, na závěr se přes ně promítá černobílá filmová dotáčka romantické scény Bereckové (Antigona) a Uhlíka (Haimón) na břehu Labe v ústecké industriální zástavbě. Herectví je civilní až na Bereckovou, která je expresivní na hranici patosu či hysterie.Dramaturgie kopíruje Renčův překlad, s drobnými modernizujícími zásahy v podobě potlačení jeho stylového odklonu od současné češtiny. Pouze na začátku představení Eurydika převypráví mytologické děje předcházející ději Antigony nutné k základní orientaci v postavách a zápletce. Režijně-dramaturgická interpretace sleduje především parciální momenty: stylizace Teirésia jako bezdomovce a sboru-Kreonova asistenta do aktuálního mluvčího prezidenta Miloše Zemana, Jiřího Ovčáčka (typické brýle, způsob mluvy a postoj vůči Kreonovi); brutální scéna Antigonina svázání páskem a odvlečení do vězení; naznačení milostného vztahu mezi Isménou a Kreonem a jeho zdůraznění v závěrečné scéně, kdy si ji Kreón odvádí jako družku (či služku). Z inscenace dále vystupuje téma odporu mladší generace vůči starší.EP