Lept (224 x 314 mm). Kirké s Odysseovými druhy proměněnými ve zvířata. Scéna v rozpadající se architektuře. Vlevo sedí Kirké, na hlavě turban, v levé ruce magická hůlka, která ukazuje na zbroj ležící na zemi; u nohou vlevo kotel na vaření, čarodějnické knihy, tyglík na lektvary. Vpravo kozy, berani, jelen, páv., Bartsch XXI.21.22; Bellini 60 II/II;, and Slavíček 1993#, 295.
Mědirytina (400 x 289 mm). Pasquino, antická socha u zdi Palazzo Braschi v Římě., Slavíček 1993#, 298., and Fragment antické sochy nalezené roku 1501. Na náměstí u Piazza Navona ji dal umístit kardinál Oliviero Carafa. Jedná se o sochu krále Menelaa s tělem Patrokla, ale ujal se pro ní název Pasquino, což v překladu znamená paskvil, hanopis. Od roku 1501 se u sochy pořádaly literární soutěže a díla, která zde byla pronášena měla často formu satirického politického protestu, což dokumentuje i tato dobová rytina.
(mik): "Plzeňské divadlo objevuje antiku", Lidová demokracie, Praha 10. 3. 1979.Plzeňské divadlo objevuje antikuTřebaže se stal řecký komediograf Menandros (342-293) jako následovník Aristofana velkou postavou v nové atické komedii a napsal asi 105 her, z nichž známe asi 15, přece jenom nevstoupil do povědomí moderního diváka, tak jako např. Plautus a Terentius v římské komedii. A přece měl vytříbený cit pro humor, pro lidské vady a slabosti, přece jenom oživil a zalidnil scénu trefně viděnými figurkami. Dosvědčuje to i komedie Morous (Dýskolos), kterou nedávno uvedlo v československé premiéře Divadlo J. K. Tyla v Plzně.Tato hra má docela zajímavou historii - byla totiž objevena až v r. 1956 v Alexandrii zcela náhodně švýcarským sběratelem, který ji vydal o dva roky později, aby se pak v mnoha kritických vydáních objevila na celém světě. Byla vzácností, protože na rozdíl od dalších textů, jí chybělo jen několik veršů. Do češtiny ji poprvé přeložil V. Šrámek v r. 1964 pod názvem: Dědek. Tentýž překladatel přeložil neúplný nález hry Epitrepontes (byla objevena teprve v r. 1905), kterou po jeho doplnění poprvé nastudovalo v r. 1946 Komorní divadlo pod názvem: Čí je to dítě? V Morousovi se velice výrazně projevuje autorova schopnost zobrazit denní život, navodit živé, pravdivé situace a zalidnit je dobře odpozorovanými charaktery a typy. Je to příběh starého mrzouta a nevrlce Knéména, který žije s hospodyní a s krásnou dcerou Myrrhilou - straní se všech, protože si myslí, že nikoho nepotřebuje. Když ho však dceřin nápadník Sóstrates zachrání před utonutím ve studni, svolí ke sňatku a smiřuje se i s ostatními kolem sebe.Plzeňská inscenace je v překladu J. Pokorného a ve volném zpracování J. Someše ukázkou divadelně dravého a ryčného projevu, výrazné komediálnosti, plnosti gestické i mimické. Režisér Ivan Sarše vyzvedává komicky bujné situace, podtrhuje určitou grotesknost (je to v kostýmu hostující Pavlouskové) i na náznakové scéně rovněž hostujícího A. Tománka, kde dominuje dřevěné lešení. Ovšem do určité míry se také stírají jemnější tóny v charakteru postav, plastičtější projev v dialozích a úsměvný pohled na lidské slabosti a vady. Tomuto temperamentnímu a dravému představení vévodí i Chmelař jako nevrlý, nasupený a nazlobený Knémén, jemuž tu dobře ve zvolené režijní koncepci přihrávají i další: V. Švarcové v pohledné a něžné Myrrhině, M. Velda jako nesmělý milovnický jelimánek Sóstratos, I. Nechutný jako drsnější, poctivý a upřímný Gorgiás, D. Neblechová v roli rozkacené a nadurděné hospodyně Simiké, dále pak i Gübel jako otrok Pyrrhas, J. Someš jako otrok Getás, T. Šolc v roli kuchaře Sikéna, M. Rybák v postavě principála i jako bůh Pan, jenž příběh rámuje a další. I když plzeňské představení spíše zatím jenom naznačilo možnosti tohoto textu, je jeho první vstup na scénu sympatickým počinem.