http://www.divadlo.cz/art/clanek.asp?id=9278Jindřiška KodíčkováPůlka sálu netleskáNová premiéra v divadle Rokoko přináší experiment obsahového spojení podnětného antického kusu s relativní shodností s dneškem.Na pozadí antické Aischylovy tragedie Agamemnon se odehrává exkurze do světa diktátorů minimálně dvacátého století. Scénu potaženou rudou látkou uprostřed narušuje bílý kruh s černou alfou. Jednoznačně a bezezbytku dekorace evokuje nacismus, včetně stylizace s padlým V namísto hákového kříže. Nadbytečné, patrně asi účelové (dodají alespoň trochu pohybu do poněkud strnulé inscenace) latinsko-americké taneční vstupy tady nebudou satirou na duchaprázdné telenovely téže provenience, spíš se nabízí reakce na despotické diktátory jižní Ameriky. Hlas lidu, či hlas Boží? se autenticky snímá na postranní plátna.V takto výrazně naznačující scéně se odehrává příjezd vítězného Agamemnona z dobyté Troje. Příliš podezřele se podobá prezidentu Bushovi. Gesta kynoucí pravice, americký, trochu vilný úsměv za každou cenu, nezbytné maskáče, za sebou zbořené město zanechané sobě napospas. Vše čistě zabalené v božím souhlasu. Frenetické vítání davem, skandujícím do vysokého stakata, připomíná počátek každé revoluce, či změny, kdy poblázněný dav, nevěda co, ale řve přesně dirigovaná slova zbožštění. Pohled na hrdou zajatou Trojanku (v našem případě černě zahalenou muslimku), dav poněkud ztišuje a nabízí otázky, na které se těžko hledají odpovědi. Snaha dobrat se pravdy zaniká v neproniknutelném šumu. Vizionářské věštbě nikdo nevěří, vždyť kdo by se odvážil byť jen křivě podívat na úspěšného miláčka národa. Nikdo ani nestačí pomyslet na něco tak abstraktního a nízkého a už se ozývá křik a volání o pomoc, náhle utichající.... Palácový převrat, vedený nevěrnou manželkou, zbrocený krví se ukazuje jedním z korálků na šňůrce vlekoucí se zrady a pomsty. A jak už bylo řečeno, pomsta musí být spravedlivě pomstěna, připravuje se, aby v budoucnu nečekaně zamávala ostrým dvojsečným mečem. Nezapomíná. Skandující dav se cuká v křeči, výkřiky gradují a utichají, jak vyžaduje kruté dilema – král je mrtev, ať žije král! Dramaturgie kousla do tvrdého a zapeklitého oříšku. Vypráví pouze inscenačními prostředky (scéna, kostýmy, gesta, mimika...) strhující antický příběh o pomstě zatínající svá chapadla do reality dneška. Při veškeré snaze o autenticitu některé pasáže vyzněly směšně. Tedy nebyly k smíchu, jen působily nepřirozeně a účelově, tedy směšně. Křečovitá snaha ukázat právě Bushe vracejícího se z Iráku se ukazuje dvojaká. Zastánci nutnosti rázného amerického zásahu se cítili asi jako býk v aréně, kterému čas od času mávneme rudým šátkem. Inscenace je vnitřně frustrovala a v ten okamžik si nemohli pomoci. Tak aspoň netleskali. Dalším, bez ohledu na jejich smýšlení, spíše konzervativním ( to není dehonestace, ale označení kategorie plnoprávného diváka), vadilo zneužití geniálního textu, jenž může mít úspěch sám o sobě a jeho vytržení z času, jako zástěrky ke konkrétnímu politickému divadlu. Třetí skupina odvrhla antické poselství dnešku a zaměřila se na umělecké, novátorské nápady. Moc jich neviděla. Z herců, ale hlavně z dramaturgie a režie, občas čišela úporná deklamativní snaha dělat to jinak. Ale už neukázali jak. Aischylos kdysi zavedl druhého herce a právě tím umocnil význam dialogu. Ten v inscenaci úplně scházel. Naopak hry Aischyla, díky tomu, že kromě textů o nich skoro nic nevíme, přímo nabízejí možnost najít si k nim vlastní cestu, jež otevře bránu novému hlubokému porozumění. Určitá bezradnost (nejen v tomto případě), která vzniká z inovačních potřeb postavit divadlo na jiných základech, se projevuje zatím většinou tak, že základy se budují ze sypké hlíny. Bude potřeba spoustu počinů a odvahy k jejich zpevnění. A divadlo Rokoko se přidává k těm, kteří si tuto nesnadnou cestu vybrali. Bude neschůdná, někdy hořká, ale dříve či později se vyprofiluje takovým způsobem, že ji divák cele ocení upřímným potleskem. Zdroj: JindriskaKodickova@seznam.cz
Nástropní malby rané 18. století, (po 1702) asi G.B. Alliprandi, sál v 1. patře Géniové, Historie Rakopuska alegorie, trofeje, 1. a 2. patro severní křídlo další malby - námět??, Dnes rekreační zařízení. and Hrady, zámky a tvrze
Starověké vzory - období pozdně římské: prolomení domovní fasády arkádou. V římském umění 5. - 6. století se lodžie objevuje v průčelí, a to nad vysokým masívním přízemím mezi nárožními rizality, nebo ve dvou podlažích, přičemž arkáda horní má zrychlený rytmus a menší měřítko; bývá bez hmotného omezení nebo sevřena zdivem na rozích. Toto řešení má předstupně v době kolem r. 100 př.Kr. a zprostředkovaně (Theodorichův palác v Galetě) se udrželo až do doby románské v Benátské republice, ale i v biskupském paláci v Záaplí v Kolíně nad Rýnem. Poprvé tento princip u nás použit v posledním patře zámku, kde je navíc arkáda prolomena na obě strany a spojená s okolím nádvořím (podobně v Telči). Rozevřená trojkřídlá dispozice arkády, jejíž sloupový ochoz se otevírá ven se objevuje v římském umění v 1. století po Kr. U nás v Opočně, Nelahozevsi, Račicích, Velkých Losinách, Moravské Třebové. Račice u Brna 1565-1568 trojkřídlý jednopatrový zámek, druhé patro po 1585, bohatá reliéfní výzdoba arkád dnes jsou zazděné, alegorické motivy, reliéfní portrét architekta, štukové dekorace, renesanční krb. Nejvýznamnější moravská renesanční stavba. Dnes Dětský domov.