Stratení v moriTrója po desaťročnej vojne padla. Trójanky čakajú na svoj osud. V tomto prípade sú do postáv Trójanov obsadení aj muži, no dôležitým aspektom je najmä ich súdržnosť a predstava jedného spoločenstva. Šestnásť hercov sa pohybuje ako vlny pokojného mora, ktoré sa neskôr rozbúri a oni padajú na dlážku ako pomyselné ruiny Tróje. Medzi „vlnami“ sa pomaly prediera Poseidon, ktorý sa neskôr stratí v zadnej časti javiska a hudobne sprevádza celé predstavenie. Rôzne bicie nástroje dokresľujú tragickú atmosféru tejto hry, ktorá je navyše posilnená naozaj expresívnymi výkonmi hlavných predstaviteľov.Herecky najväčší priestor má predstaviteľka Hekabé, nie len ako matka dvoch dcér, ktoré nečaká ľahký osud, ale i ako matka Tróje. Herecká expresivita bola silná od začiatku do konca predstavenia, čo je síce pochopitelné, avšak tento prístup nedával hercom priestor na gradáciu. Samotní tvorcovia uvádzajú, že v inscenácii im ide o spájanie psychologického a experimentálneho herectva, no prevyšuje skôr to prvé.Malý synček, ktorý by sa, ako pokračovateľ rodu mohol v budúcnosti pomstiť, musí byť zabitý. Jeho bezbrannosť ešte viac umocňuje fakt, že je drevenou bábkou. Na scéne vidíme jeho pohreb, ktorý sprevádza veľmi jemný, pietny spev Trójanov a dieťa, ako symbol budúcnosti, odnášajú na otočenom bielom stole. Stôl je však viacúčelovou rekvizitou – nie len rakvou, ale i ochranným štítom či stolom súdu.Herečka s krátkymi vlasmi rúca zaužívanú vizuálnu predstavu o tom, ako má vyzerať Helena. Vytvára prekvapivý, zaujímavý kontrast s pôvodným textom (Trójskym ženám ostrihali vlasy, čo je pre nich potupou, zatiaľ čo v inscenácii sú okrem predstaviteľky Heleny všetky herečky dlhovlasé). Zámer, či náhoda?Silnými momentmi predstavenia boli davové scény, ktoré umocňujú pocit strachu a chaosu. Najprv spomínaná vizualizácia mora, neskôr imaginárne opečiatkovanie všetkých Trójanov gréckymi vojakmi, ktorí sa týmto spôsobom dozvedajú svoj osud, potom už len beznádej... No stále vyčnievali herecké výkony jednotlivcov, po celý čas rovnako silné.A oblúkom sa dostávame späť na začiatok. Skupina zajatcov hľadá pomoc nie len medzi sebou, ale aj u divákov. Lenže tam, niekde v diaľke, nie je už nič...Trójania sa, napriek všetkej snahe, strácajú v mori...
Při přestavbě budova z roku 1541 opatřena bosovaným portálem a šíty, všechny ukončeny čučky, z nichž střední sedí na konzole podobně jako na radnici v Plzni. Na křídlech postranních štítů voluty, křídla středního štítu tvoří vykrojení delfíni. Sgrafitová výzdoba mezi 2. a 3. oknem v 1. patře: Spravedlnost (váhy, meč, fascis, šátek na očích), v pásu pod štítem, ležící postavy zleva: Vulkán (kovadlina, kladivo), Neptun (trojzubec), Ceres (klasy, věnec z klasů). Ve štítě tři figury: and Šamánková 1961#, 98.
Kresba: nahá Európa na býku, dívá se dozadu, jednou rukou se drží rohu, druhou má zdviženou-, Kaufmann 1988#, 20.7., and Kresba (patrně kopie Sprangerovy kresby) je jediným dokladem o ztraceném obraze, který byl součástí pražské sbírky Rudolfa II.
Olejomalba na mědi (55, 5 x 47 cm): v popředí Apollón triumfuje nad Turkem, charakterizovaným zbraněmi na zemi (štít, luk, šípy, zahnutá šavle, palice), které doplňují turecké panovnické insignie v pravém dolním roku (turban a žezlo). Apollón ohlašuje příchod Zlatého věku. Nalevo polonahá Venuše s Amorem, kterému bere šíp, napravo polonahá Abundatia (cornucopia a nádoba se zlatými mincemi). Ve středním plánu obrazu je oltář, na němž jsou drahocenné nádoby, připomínka Zlatého věku. Nalevo na podstavci, před ruinami antického Říma sedí bohyně Roma (přilba, žezlo), v ruce drží Palladium, sošku Minervy, kterou přinesl Aeneas do Říma z Tróje. Vedle Romy turecké trofeje (praporec, turban, toulec), jedná se tedy Svatou říši římskou. Na pravé straně antická ruina se sochou Saturna v nice, před ním sedí Múzy (globus, kružítko, caduceus, flétna). V pozadí antické ruiny, nahoře letí ve vzduchu nahý Saturn/Chronos (křídla, vousy, kosa a přesýpací hodiny)., Kaufmann 1988#, I.15., Irmscher 2001#., Fusenig 2010#, č. 89 s. 231., and Návrat Zlatého věku byl klíčovým motivem imperiálních alegorií v rudolfinském umění. Vzorem byl augustovský mýtus, v němž měl ústřední postavení Apollón. Horatiova "Píseň stoletní" vzývala právě toto božstvo a jeho sestru Dianu, píseň byla přednesena 3. června 17. př. Kr. na Palatinu v Římě chórem chlapců během "Ludi saeculares" zavedených Augustem na oslavu příchodu Zlatého věku. Píseň lze chápat jako inspiraci Aachenova obrazu oslavujícího Apollóna. Básník vzývá boha, "aby skryl svou zbraň" (Hor. c. s. 33) - na obraze je Apollón zobrazen výjimečně beze zbraně. Apollón má obnovit jubilejní slavnosti trvající "tři sladké noci a tři dny bílé" (23-24) - to patrně naznačuje Apollónova ruka se vztyčenými třemi prsty. Apollón má římské chlapce "přivést k mravnosti" (45), aby se věnovali manželským povinnostem a přivedli četné potomstvo (47). Tento moment mohla na obraze naznačovat Venuše, která tu vystupuje nejen v roli pramatky římského lidu - je zobrazena, jak odebírá protestujícímu Amorovi šíp, symbol erotických dobrodružství. Apollón má také přispět k tomu, aby mladí Římané porazili nepřátele (53-56), kteří jsou na obraze připomenuti Turkem a tureckými zbraněmi u spodního okraje. V básni je rovněž obšírně zmíněna historie Říma (37-44), na níž na obraze odkazuje na socha personifikace Říma s Palladiem, který Aeneas a Anchises zachránili z hořící Tróje. V básni je zmíněno devět Apollónových Múz (62), které se na obaze rovněž objevují, stejně tak jako Hojnost (Copia, 60) s plným rohem. K obrazu existuje přípravná kresba (Braunschweig, Návrat Saturnovy říše 1). Obraz je protějškem alegorie s Návrat Panny (Mnichov, Návrat Panny).
Kresba (list ze štambuchu): uprostřed Minerva (přilba) s olivovou ratolestí sedí vedle Jupitera (orel), který ji objímá. Nalevo polonahá Venuše s Amorem, za ní Neptun (trojzubec), pod ní Apollón (lyra). Napravo Diana (luk), za ní Herkules (lví kůže), Pluto (dvojzubec) a Merkur (caduceus, okřídlená čapka a boty. V pozadí antická architektura., Jacoby 2000#, č. 50 s. 157-159., and V přípise: "Tento výjev (znázorňuje), jak Jupiter k údivu všech ostatních pohanských božstev opouští Venuši a miluje Minervu". Stejný výjev, ale podaný s jinými detaily a v pozměněné kompozici, znázornil Aachen na obraze v Londýně (London, Shromáždění bohů 2).
Kresba (23, 8 x 27, 9 cm): nahá Lukrécie leží na lůžku a brání se nahému Tarqiniovi, který k ní napřahuje dýku., Fučíková 1997#, I/154., Fusenig 2010#, č. 85 s. 225., and Studie k obrazu ve Vídni z let 1600-1605, který má stejnou základní kompozici, ale těla jsou zobrazena v jiných pozicích.