Figurální scéna v chrámovém interiéru. Na schodech pod sokly mohutných sloupů lože, na něm sedí Dídó, levou ruku vztahuje k muži v antické zbroji. Kolem truchlící ženy, vlevo dole malý chlapec a nádoba s hořícími uhlíky. and Seifertová, Ševčík 1977, 17.
Olej na plátně: vlevo pod stromy skupina ženských postav, družky Proserpininy, které s ní trhaly květiny, které drží v ruce. Vpravo vůz tažený koňským spřežením s Plutonem (červený plášť, dlouhé vlasy a vousy), v náručí drží polonahou Proserpinu, která vztahuje ruku k nebesům, kam se též zoufale dívá, z náruče jí vypadla kytice květin. V průhledu vpravo jezero obklopené lesy (Pergus, dnešní Lago di Pergusa na Sicílii)., Fučíková 1997#, I/7., Fusenig 2010#, č. 26 s. 141., and Obraz pochází patrně ze sbírek císaře Rudolfa II., v inventáři z roku 1621 je uveden pod č. 817 "Ein Pluto mit Proserpino von Hansen von Acha (Orig.)" Aachen se držel italské obrazové tradice respektující Ovidiův text: Proserpina má vepředu roztržený plášť, zoufale volá matku, z náručí jí vypadly květiny, nalevo jsou její překvapené družku s květinami. Místo, kde k únosu došlo, také odpovídá Ovidiovu popisu Lago di Pergusa na Sicílii.
Inscenace vznikla v rámci cyklu Antická Štvanice a je již pátým jevištním dílem uvedeným v tomto cyklu. Také tato inscenace pracovala s prostředím ostrova Štvanice a hrála se pod obloukem Hlávkova u mostu, jehož pilíře jsou zdobeny antikizujícími reliéfy Bohumila Kafky (Sen, Rozvaha, Práce a Díkůvzdání), a tak de facto avizují důležitá témata Senekova textu. Organizace samotného divadelního prostoru „pod mostem“ byla do jisté míry konzervativní: diváci seděli v prostoru stupňovitého theatron, v centrálním prostoru jeviště pod nimi se rozkládal záhonek se stromkem a jezírkem, to vše s průhledem do travnatého prostoru za mostním obloukem. Kostýmní řešení inscenaci rozložilo mezi dávnověk a současnost, přičemž antikizující oděv Herkulův byl výtvarnicí ironizován odkazy ke komiksovým superhrdinům (“trikot” a pláštěnka) a hrdinům popkultury (hokejová přílba opatřená řeckým chocholem) a podobně i kostým Amfitryonův – světlá tunika, ošuntělé sandály, ale k tomu oranžové tričko nápisem “Héraklés” vyvedeným v řečtině. Oproti tomu Megara je oděna do černého kostýmu, který sice působí moderně, ale objevují se v něm odkazy k antice, ať již jde o lehkou tuniku či páskové sandály. Lykos je naopak i kostýmně pojat jako novodobý self-made man, okázale elegantní až na hranici nevkusu.K inscenaci byla složena výrazná elektronická hudba, jež vycházela z rytmických a zvukové kvalit nového překladu Daniely Čadkové. Syrově rytmické rapované písně sboru (zastoupeného pouze zpěvákem a kytaristou) vsazovaly děj do časových souvislostí (líčí rodící se den, den Herkulova návratu), ale především dávaly kontextuální rámec jevištnímu jednání a na základě jednotlivostí, jež publikum na jevišti pozorovalo, odvozovaly pozici člověka v zákonitostech světa.Režisér a dramaturgyně této inscenace velmi pečlivě promýšleli veškeré detaily Senekova textu a přenášeli je do jevištní reality: předměty, části těla, pohyby a dalším podobná textová konkréta byla naplněna přesnou hereckou akcí, velmi určitým způsobem byly také dourčeny vztahy mezi postavami, ať již jde o věrnost dlouhodobě nepřítomnému manželu, který je prokazatelně sám nevěrný (odtud Megara s lahví v ruce), otázka skutečného otcovství zračící se v komplikovaném vztahu Herkula k Amfitryonovi, spojení lásky a vlády, jež se realizuje v Lykově touze po sňatku s Megarou. Režijní řešení těchto dramaturgicky komplikovaných situací bylo zároveň úsporné, možná to lze nazvat až řešením s pomocí „mluvících rekvizit“ – Megařina láhev tvrdého alkoholu, Herkulova boxerská obinadla či Lykův kufr (s nímž pak před Herkulem utíká a rozbíhá se do prostoru ostrova Štvanice) odkazují k důležitým tématům dramatu a inscenace.Kruté Herkulovy zločiny inscenace předvádí jako mátožný sen: po scéně zahalené do jakéhosi oparu pomalými kroky prochází Herkules a „vraždí“ podivným nástrojem, který si nese na zádech, snad postřikovačem stromů. Orosí jím nejprve naivisticky pojatá graffiti na stěnách mostu, znázorňující Herkulem kdysi zabité příšery, a poté obrátí svou „zbraň“ na Megaru. Vše je tak zpomalené a díky mohutnosti hudebního doprovodu i tragicky monumentální. Zároveň je scéně naprosto cizí antikvární pathos.Inscenace se nepříčila Senekou tematizovaným otázkám, tedy diskusi o zhoubném spěchu a zbrklosti, přemrštěných ambicích, a přílošném spoléhání na svou sílu, diskusi o vědomí vlastního konce, jež vybízí k opatrnému nakládání s pozemským časem.AS
Klasicistní, později pseudobarokní zámek, hlavní sál dřevěné obložení, supraporty s malovanými figurálními scénami, nástropní freska ve štukovém rámu, kolem středového obrazu šest kartuší s figurálními výjevy.
V zámeckém parku bazén ve tvaru kvadrylobu, uprostřed bazénu vyvýšenina, na ní sousoší: Neptun, Amfitrité, putti a delfíni. and Park založen kolem roku 1820. Kromě sousoší v bazénu fontány zachovány jen sokly z původní sochařské výzdoby.