bk : Stráž lidu Olomouc 5.2.1981 Vydařená premiéra Studia Fórum Médea Studio Fórum ZO SSM Státního divadla Oldřicha Stibora v Olomouci uvedlo 31.ledna v Divadle hudby v premiérovém představení působivou variaci Euripidovy tragédie Médea.Studio Fórum sáhlo po nadčasovém námětu lásky, zrady, nenávisti a msty do antické tvorby a nastudovalo ho v netradiční režii, jíž se ujal jako host tvůrce scénáře Ivan Balaďa. Životnost a trvalá aktuálnost Euripidových dramat vyplývá z jeho poznání, že hybnou silou dramatu nemohou být mytologické bytosti, ale lidé se svým rozumem, tužbami a vášněmi. Euripides byl antickým realistou: vždyť Médeu napsal na samém počátku ničivé peloponéské války. Jako vynikající znalec lidské psychiky a především ženských postav byl schopen vytvořit dílo, po kterých sahá i dnešní divadlo. Inscenace Médey byla pojata jako nepřetržité pásmo obrazů odvíjecích se na hrdle obrovské terakotové amfory. Prokreslené postavy, maximální využívání pohybu k charakteristice, monology, vložená epická vypravování spojující dialogy vlastních dramatických scén, zvukové a světelné efekty, to vše působilo velmi organicky a funkčně. Co bylo nad to, bylo přijímáno spíše s rozpaky než s despektem (svázané pneumatiky, složitá upínací síň na scéně). Herecky byla Euripidova Médea zahrána velmi dobře. Titulní roli vytvořila Miluše Hradská. Její Médea byla žena ničivé vášně, záměrně víc dnešní než antická. Zhrzená, pokořená, naplněná touhou po pomstě, která mstě obětuje vše, vlastní děti nevyjímajíc. Náročná role byla ztížena potřebou vyjádřit lstivě taktické charakterové proměny. Miluše Hradské umožnily plné herecké uplatnění. Mužské role jsou Euripidem zobrazovány méně komplikovaně. Všechny Iásona, Kreonta i Aigea hraje však v epizodních dialozích s Médeou Jan Zvoník. Iáson, Médein manžel, má z nich ve hře nejvýznamnější postavení. Jan Zvoník mu věnoval v přípravě inscenace mimořádnou péči. Velmi působivý je v pantomimickém zobrazení svých synů, zejména ve scéně s plenou, která vyjadřuje jejich usmrcení. Méně zdařilá se jevila charakteristika krále Kreonta. Některé pasáže textu nepostrádající filozofický náboj byly přednášeny současně oběma herci. V nich se projevovala rušivá disonance, která ztěžovala jejich pochopení.Představení Médey lze hodnotit jako velmi zdařilé, je objevné a nekonvenční. I když je určeno spíše pro diváka vyspělého a náročného, není na něm nic výlučného.
Divadelní soubor Atir (Itálie)TrójankyStručně o inscenaci:?Inscenace je vytvořena jako koláž, sestavená z Eurípidova dramatu Trójanky a z úryvků z Homérovy Íliady. Ty byly pojaty jako retrospektivní obrazy, které ozřejmovaly situaci a zároveň dodávaly hře na dějovosti. ?Na jednoduché scéně stálo pouze několik kufrů a špinavých plechových sudů s vodou, přičemž těmto rekvizitám byl v průběhu představení přiřazován různý význam. Ženy byly oblečeny do bílých otrhaných šatů a vlasy měly zakryté bílými turbany. Muži měli na sobě obnošené tmavé kalhoty a saka na holém těle. Nenápadné kostýmy umožňovaly ve scénách z Íliady snadné proměny herce z jedné postavy v druhou, často před zraky diváků - pouhou úpravou vlasů či oděvu. Celkově střídmá výprava záměrně stavěla do popředí herecký projev. Herectví není možné nazvat ani výhradně pohybovým, ani psychologickým: mužské role se vyznačovaly nadsazeným, hyperbolizovaným vyjadřováním - rozmáchlými gesty, dynamickým pohybem, hrubým hlasovým projevem. Ženy naopak budovaly postavu zevnitř, detailněji odstiňovaly výraz emocí. Tyto dva jasně odlišené herecké styly zároveň rozdělovaly postavy na vítěze a poražené, muže a ženy, přičemž obraz války byl zachycen právě očima poražených. Mezi oběma skupinami stojí bohové s pocitem vlastní důležitosti, divák je však vnímá jako karikatury, které nemají na běh událostí skutečný vliv.DČ a AS
Inscenace magisterského ročníku herectví britské Royal Academy of Drama měla premiéru na mezinárodním festivalu hereckých škol v Brně Encounter 20. 4. 2018. Jednalo se o jedno z pouhých dvou provedení hereckého cvičení zafixovaného do inscenačního tvaru (druhé se uskutečnilo o několik dní později na International Youth Festival of Ancient Drama v řecké Messině).Podle informací z programu vznikl jevištní tvar zafixováním improvizací, při kterých studenti ohledávali témata adaptovaného textu rezonující v současné společnosti, tedy zejména kolektivní utrpení ve světě zmítaném válkou a politickými otřesy. Informace vyplývá z programu k inscenaci, v inscenaci samotné toto nebylo příliš čitelné. Každý ze studentů podle programu také v průběhu zkoušení prozkoumával a v inscenaci pak ztvárňoval konkrétní postavu Euripidovy hry. Inscenace se odehrávala ve čtvercovém scénickém prostoru, který nebyl nijak scénograficky pojednán; pouze v pravém zadním rohu bylo umístěno stanoviště pro hudebníka, který na začátku představení představoval Poseidóna a po zbytek produkce pak zajišťoval hudební doprovod na nejrůznější dechové a perkusní nástroje. Hudební ladění bylo minimalistické, místy odkazující na inspiraci asijskými hudebními tradicemi.Všichni herci byli kostýmováni jednotně do khaki overalů implikujících vojenské prostředí. Jednotlivé postavy nebyly kostýmově odlišené, a často tedy nebylo snadné je rozeznat. Z dramaturgického hlediska se jednalo o spojení původně samostatných improvizačních čísel tematizujících jednotlivé dějové úseky adaptovaného dramatu. Postrádaly ovšem jednotící koncepci, a nebylo tedy příliš jasné, odkud a kam inscenace směřuje. Text byl přednášen střídavě monologicky, výjimečně dialogicky, s velkými plochami sborové recitace. Herectví bylo vypjatě a nepřirozeně deklamativní, místy až k nechtěné parodii, což nekorespondovalo se snahou budovat herecké postavy podle Stanislavského metody. Jednalo se tedy o psychologizující herectví s tendencí k výrazné expresivitě.Výrazným prvkem bylo ztvárnění Astyanakta prostřednictvím dřevěné, v hrubých rysech vyvedené loutky, kterou prostřednictvím vodícího drátku pevně připevněného k hlavě a prostým držením za ruce a nohy loutky vodili čtyři až pět členů hereckého souboru.EP
Dramaturg a režisér spojili do jedné, tříhodinové inscenace Euripidovy dramata Trójanky, Hekuba a Andromaché. Nepokusili se je přitom sjednotit vizuálně nebo prostřednictvím výrazných režijních prvků, ani nezaujali žádný postoj k různému dramatickému stylu jednotlivých her (intimní a až parodická Andromaché s náběhem k nové římské komedii versus naléhavý komentář aktuální politické situace Trójanek a Hekabé).První část, Trójanky, je pojata jako mírová konference, na které vítězové-Řekové diktují pravidla poraženým-trójským ženám. Scénografie znakově utváří prostředí blíže neurčeného mezinárodního fóra (vymyšlené vlajky zemí) a dominuje jí projekční plátno přes celý zadní plán jeviště, na který jsou po většinu času promítány záběry připomínající současné televizní zpravodajství, prolínající se s vyobrazeními antických tragických váz. Antický kontext dále připomínají stylizovaná, archaicko-rituální gesta, kterými herci čas od času dotvářejí svůj herecký projev (a rovněž recitace začátku Homérovy Odysseie ve staré řečtině na samém konci inscenace). Převážně deklamativní herecké pojetí je v první části prokládáno mikrosituacemi beze slov, které dokreslují zobrazované děje (např. když hosteska Hekubě nabídne sklenici na šampaňské, do které já však ponižujícím způsobem vlijí Řekové zbytky ze svých sklenic). Překvapivé je uchopení role Heleny, která Menelaa neobrátí na svou stranu rafinovaností a ženskostí (ta se projevuje spíše v jejích pohybových kreacích), nýbrž bojovnou agresivitou.V Hekabé je scéna téměř holá, pouze v její levé střední části se nachází oprýskaná plechová bouda, v níž Hekuba přijímá návštěvy a osnuje své plány. Výrazný je sbor trójských žen-bakchantek, které jsou v krátkých negližé s rozpuštěnými vlasy a nabílenými obličeji stylizovány jako ženy-vamp. Jejich rozsápání Polyméstorových synů je zobrazeno umělou krví, kterou jsou těla herců polita a za pátravých pohledů žen pak na scéně dokonávají. Představitelka Polyxeny se vyjadřuje vedle slov také velmi jednoduchým, ne zcela estetickým výrazovým tancem.Třetí části, Andromaché, dominuje jevištní metafora založená na přítomnosti množství různě velkých pián umístěných rovnoměrně po celém jevišti (i s použitím vertikály - podstavců, v jednom případě výšky až dvou metrů). Ty představují řeckou kulturu, jež sama sebe pokládá za civilizovanou (její příslušnice Hermioné hraje klasické klavírní skladby), cizorodost Andromaché naproti tomu není zdůrazněna podobně výraznou vizuální metaforou. Výrazné je herecké pojetí představitelky Hermioné, propracované do nejjemnějších detailů a podporující ironický až parodický potenciál postavy; herecké pojetí ostatních postav třetí části zůstává nebrechtovské a deklamativní. EP