Zrození, život, smrt DUP39, tedy podzemní sály a zákoutí bývalého Domu uměleckého průmyslu na Národnítřídě, spravuje od začátku sezony Divadlo X10. Dvoupatrový prostor s obnaženými stěnami, obrovskou hloubkou a šířkou není lehké rozžít. Navíc divadlem, jelikož akustika je zdemizerná. Což neznamená, že to není možné. Koncem ledna to znamenitě předvedlo známé trioNebeský, Trmíková, Prachař (méně známé asi je, že se spolek, jenž existuje osmým rokem, nazývá Jedl). Jejich inscenace Médeia tematicky i formálně navazuje na předchozí projekty(z poslední doby jmenujme aspoň Orfea a Dvojí domov / Z Čepa). Nechybí tedy živá malba ahudba zaplňující prostor a především střet ženského a mužského světa.Logicky zde máme Iásona a Médeiu, které ztvárňují David Prachař a Lucie Trmíková. RežisérJan Nebeský ovšem vytvořil syntetický umělecký tvar, a tak jsou ve druhém plánu na jevišti –v hracím prostoru mezi sloupy – ještě dva výtvarní umělci Margita Titlová Ylovsky a IgorKorpaczewski. Ona vytváří sochu z hlíny, její práce je snímána termovizní kamerou apřenášena na zadní stěnu (což opět přináší napětí, jelikož se musíte ptát, zda je oním dílemvýsledek – na premiéře plastika vzdáleně připomínala hlavu Medúzy –, nebo právě proces, obrazy, které diváci viděli během její tvorby). On maluje obraz, jenž začíná jako výjevzamilovaného páru a stále více je zaplňován černou barvou až k totální temnotě. Stejně jakovztah Iásona a Médeie. Pátým performerem je Jan Šikl, který vytváří živý hudební doprovod.I když v tomto případě je označení doprovod příliš zjednodušující, Šikl je další postavou, jehoprotějškem jsou všemožné hudební nástroje. S jejich pomocí udává rytmus, ilustruje, navozuje atmosféru, zpřítomňuje i zavádí diváky do doby dávné. Na začátku představení jsou diváci Trmíkovou a Prachařem poučeni o mytologii. Snaží sevysvětlit především pozadí příběhu a jeho symboliku. (Používají mikroporty, které jsou někdyrušivé a nepříjemné, ale lze je obhájit třeba jako „zcizující“ záměr.) Poté jsou diváci vpravenido dnešního obýváku Médeie a Iásona. A je to drásavé, co se nad každodenním a odporněprofánním rituálem – společnou večeří – odehrává. Prachařův Iáson se otráveně vyvaluje nasedačce a mezi řečí jí párky s kečupem. S obrovskou silou, symbolikou a ironií je ukázánvztah, který je u konce. Jemu už na ní nezáleží, chce mít klid. Ona ho však neustále mučívýčitkami a vzpomínkami, nechce ho tak snadno propustit. Napadne vás, že jste už několikdivadelních manželství v podání Trmíkové a Prachaře viděli. Tohle je ale nejbolestivější, obajsou těžce vinni, možná dokonce hodni zatracení, ale pořád jim ještě rozumíte. Patologická je scéna, v níž Médeia netrýzní svého chotě pouze slovy, ale činí tak i fyzicky –dlouhou jehlou mu propíchává puchýře (nebo třeba ochabující svaly), tedy balonky, které máumístěné pod síťkou na svých končetinách. Je jasné, že po tom všem může následovat jenjediné – pomsta nejhrůznější. A ta je doslova sladká. V nádobě na cukrovou vatu Médeia„uvařila“ mstu – lákadlo pro syny, kteří musí pro hříchy svého otce zemřít. Láska a životprocházejí žaludkem, chce se poznamenat. Scénář propojuje úryvky ze Senecy, Anouilhe, Christy Wolfové, Ingeborg Bachmannové, Oscara Wildea, Vojtěcha Nebeského a Lucie Trmíkové. I v této rovině se slučuje minulost sesoučasností a snad i budoucností v jeden celek. Lamentace střídá poezie. Podle toho, z jaképředlohy je část textu použita. Ukazuje se tak, že nic není černobílé, i když protikladnostmužského a ženského principu je podstatou všeho.
Stavba zámek, původně renesanční (1547) dnes Městský úřad, objekt je však ve dnech pracovního klidu přístupný veřejnosti. V letech 1872 - 1878 za Jana Skrejšovského přestavba, park. 1885 zámek odkoupil Jan Schebek (+ 1889), jeho syn Jan Adolf Schebek 1891-1894 přestavba v pseudogotickém slohu (2.pol. 19. století, plány architekt J. Vejrych), některé prvky v interiéru neorerensanční: sloupová předsíň v jižním křídle zámku: antické sloupy, malby na dřevěném obložení - putti, kentauři, múzy?, včetně motivů na stropě. V parku dvě plastiky: socha Schebka (1876) a Bakchus-vinař (1878, sochař Möldner). and Hrady, zámky a tvrze v Čechách, na Moravě a ve Slezsku - východní Čechy, Praha 1989, s.557-559
Nahý Říman drží ve vzduchu nahou Sabinku, pod ním klečí sabinský muž., Prag um 1600#, I, č. 53., and Rudolf II. získal do svých sbírek kopii ve své době velice slavného sousoší, které bylo odvezeno z Prahy jako švédská kořist a dnes je exemplář nezvěstný.