Bronzová socha: rozkročený Neptun (nahý, vousy) pravici zdvihá vzhůru, v pravé ruce drží za zády trojzubec hroty dolů. U Neptunových nohou pes s vyceněnými zuby. Pes není žádné monstrum, ale relativně malý psík, který se rozzuřil, ale okamžitě byl svým pánem pacifikován. Stojí s hlavou výhrůžně skloněnou, chce vypadat hrozivě, ale jen na dálku, protože Neptunova autorita mu nedovolí opustit místo u jeho nohou., Fučíková, Čepička 2007#, 443-444 (Eliška Fučíková), and Dnes stojí před Salou terrenou fontána s bronzovou Venuší a Amorem od Benedikta Wurzelbauera. Ve Valdštejnově době na jejím místě stála výpravná fontána s bronzovými sochami, kterou korunoval Neptun, a která obsahovala dnes ztracené součásti: dvě sedící říční božstva a dvě nymfy či sirény u paty pilíře, dále čtyři psí hlavy, čtyři hlavy koňské, dvě lví a dvě hlavy gryfů na pilíři. Původně měl být ústřední postavou fontány Laokoon, ale na žádost Valdštejna byl zaměněn za Neptuna. Ikonografický typ sochy Neptuna, kterým Adrian de Vries použil, vytvořil v letech 1554-1557 Giovanni Angelo Montorsoli pro fontánu v Messině, kterou byl oslaven císař Karel V. Tento Neptun se inspiroval typem "Quos ego", vytvořeného Raffaelem a zpopularizovaném Marcantoniovým tiskem, ale významným způsobem se od něj odchýlil. Císař tu není oslaven jako vladař a válečník, ale jako mírotvorce. Ikonografický typ "Quos ego" zobrazuje rozzlobeného boha, levicí drží otěže a hrozí trojzubcem, který drží v pravé ruce. Montorsoliho Neptun nezdvihá trojzubec, aby s ním udeřil, ale drží jej v levici, zatímco pravice je zdvižena v tradičním řečnickém gestu, kterým se posluchači uklidňují. Byla to zjevná narážka na pokračování textu Vergiliovy Aeneidy, který začíná slovy Quos ego. V něm Vergilius přirovnává Neptuna k muži, jenž rozhodně povstane uprostřed občanského rozbroje a uklidňuje vzbouřence moudrými slovy. Montorsoliho koncepce byla dale rozvedena na soše, kterou Giambologna v letech 1563-1566 vytvořil pro Bolognu. Neptun nevyhrožuje ani nenařizuje, ale zdvihá pravici v řečnickém gestu ruku, přičemž obsah jeho proslovu naznačuje gesto levice. Nedrží v ní trojzubec vedle sebe, ale schovává svou strašnou zbraň za záda. Adrian de Vries udělal další krok stejným směrem jako Montorsoli a Giambologna. Jeho Neptun nejen drží trojzubec za zády, ale navíc je obrácený hroty dolů. Toto pojetí kontrastuje s Raffaelovým trestajícím Neptunem, který inspiroval Berniniho k jeho soše Neptuna z roku 1620. Adrian de Vries na svojí verzi Neptuna začal pracovat nedlouho po Berninim, v roce 1622, kdy si u něj objednal Neptunovu fontánu dánský král Kristián IV. (dnes je socha rovněž v Drottningsholmu).Pražského Neptuna doprovází pes, kterého na žádném jiném zobrazení tohoto boha nenajdeme, protože je symbolickou narážkou na místní politické poměry, na poražené České stavy. V souboru emblémů Andrea Alciata obraz psa štěkajícího na měsíc vyložen jako symbol marné akce obecně a konkrétně jako odpor, kterým se ničeho nedosáhlo. Císař Ferdinand II tak byl ve Valdštejnské zahradě oslaven za to, že uklidnil lokální politickou bouři, které však ohrozila samotnou existenci habsburské říše.
Bronz statue: Neptun (naked, beard) stands with legs apart a raises his right hand, in his left he holds behind his back a trident with the spikes pointing downwards. By Neptun's legs a barking dog. It is a conspicuously small dog, when compared with Neptune it is no monster, merely a dog which got into a fury and was quickly pacified by his master. It stands with its head threateningly lowered; it tries to be scary, but only at distance, because Neptune's authority does not allow him to leave the place under his feet. Today in front of Sala Terrena stands the fountain with a bronze statue of Venus with Amor. In Wallenstein's time an elaborate fountain with bronze sculptures stood on this site, which was crowned by Neptune and contained today lost components: two seated river gods, two sirens or nymphs situated at the base of the pillar, and on the pillar four dogs, four horse heads, two lion heads and two gryph's heads. Originally Laocoon should be the central figure of the fountain, but at Wallenstein's request it was replaced by Neptun. All statues were made in the Prague studio of Adrien de Vries, former Court Sculptor to Emperor Rudolf II., Fučíková, Čepička 2007#, 443-444 (Eliška Fučíková), and The iconographical type of Neptun's statue, which Adrian de Vries used, was created in 1554-1557 by Giovanni Angelo Montorsoli. It crowned a fountain of Neptune in Messina, which celebrated the Emperor Charles V. Montrosoli's god of the sea followed the "Quos ego" type, created by Raffael and known above all from Marcantonio's print, but with important changes. In the Messina fountain, the Emperor was celebrated as a peacemaker, not as a warrior. Montorsoli's Neptune does not raise his weapon to strike; he holds it as an attribute in his left hand, while his right hand is raised in a way which assimilates ancient god to mortal orator, calming his audience, evident allusion to subsequent verses in Aeneis. In them Vergil compared Neptune to a man who resolutely stands up in the middle of civil riot and calms mutineers by his wise words. Montorsoli's concept of Neptune/orator was further developed in Giambologna's statue of 1563-1566. Neptune is not all threatening or ordering, he raises his right hand to address the audience and the content of his speech is explicitly indicated by the gesture of his left hand. He does not hold the trident next to him as Montorsoli's Neptune does in Messina, but he hides the terrible weapon behind his back. The Prague sculptor went one step further. His Neptune holds his weapon not only behind his back, but also in reverse, with the spikes pointing downwards. The contrast with Rafael's aggressive Neptun, who punishes, which found echo in Bernini's statue of 1620, cannot be greater. Adrian de Vries adapted this type in Neptune's statue for the fountain, which Danish king Christian IV ordered in 1622 (today also in Drottningholm). In Prague, Neptune's enemies are represented by a dog, which is absolutely unique in Neptune's iconography, and stands for the defeated Bohemian estates. In this connection we may recall emblem books, which were popular in Wallenstein's time. In Andrea Alciati's and Theodore de B?ze's collections of emblems, the picture of a dog barking at the moon was interpreted as a symbol of useless action in general and of antagonism which achieves nothing in particular. Ferdinand II was thus celebrated in Wallenstein's garden, because he calmed the local political storm, which threatened the very existence of the Habsburg Empire.