Antigona v ND 1889, první česká inscenace antického dramatu, byla provedena s hudbou Felixe Mendelssohna-Bartholdyho, jak bylo tehdy na evropských scénách obvyklé - poprvé 1841 v německé Postupimi (Potsdam 1841, rež. Ludwig Tieck). Mendelssohnova hudba zahrnovala kromě slavnostní předehry zejména zpívané chóry, které se tak přiblížily sborům z opery. Dále hudba melodramaticky doprovázela některé významné scény, v nichž se chór obrací na protagonisty: Antigonin odchod na smrt a závěrečný Kreontův nářek nad neštěstím, které nechtěně zavinil. Podle některých se Mendelssohnovi podařilo "vdechnouti hudbě zvláštní antický ráz" (Foerster), jiní považují hudbu za zcela moderní (Anonym v Času). Všichni se však shodují v tom, že přispěla ke zvýšení dojmu.?Jestliže doprovod hudby měl vzbuzovat dojem antické řecké divadelní praxe, pak scéna a výprava se snažily přiblížit dobové představě o řeckém divadelním prostoru. Scéna byla rozdělena stupňovitě na tři části: orchestru s oltářem (a zároveň nápovědní budkou) uprostřed, kolem nějž se pohyboval sbor starců. Za orchéstrou byl vyvýšený prostor pro protagonisty (po vzoru řeckého logeia), který byl spojen s orchéstrou schodištěm. V pozadí byl pak prostor pro němé postavy a dekorace zobrazovala palác s funkčními branami: uprostřed pro Kreonta, postranní pro vedlejší postavy. Kostýmy se snažily napodobit řecký oděv, členové chóru měli v ruce thyrsy. Herectví bylo deklamační a za výtečný přednes klasických veršů byli chváleni zvláště Otýlie Sklenářová-Malá v titulní roli a Jakub Seifert jako Haimon.?Dojem vzbudila Antigona u všech recenzentů velkolepý; podle Vrchlického "něco slavnostního, přímo sacerdotálního válo prostorami divadla". Ojedinělé výtky se týkaly zpívaných vícehlasých sborů, jejichž slovům prý nebylo rozumět a které zbytečně přerušovaly děj. Ozvalo se i několik námitek k uspořádání jeviště, neboť kvůli zpívajícímu sboru byli protagonisté příliš vzdáleni divákům. Navzdory všeobecně panujícímu nadšení velká část recenzentů reflektovala cizost Antigony, a to vzhledem k ději i k divadelním konvencím řeckého divadla: např. referent Květů zmiňuje krvavost děje, přičemž podle něj děj, "názory a interesy jednajících osob jsou […] neskonale vzdáleny našemu modernímu ovzduší duchovnímu", referent Času zase poukazuje na odlehlost látky a zvláštní stavbu dramatu. DČ
Oidip král byl po zkušenostech s Antigonou (v ND 1889) inscenován bez hudby, pouze s předehrami k Ifigenii v Aulidě od Ch. W. Glucka a k Racinově Athalii od F. Mendelssohna-Bartholdyho. Tím odpadla nutnost orchéstry a protagonisté se oproti Antigoně více přiblížili k divákům. Zřejmě v očekávání ještě většího úspěchu, než měla Antigona, byla vyrobena nová dekorace od R. Holzera: palác Oidipův a čtyři sochy bohů. Scénograficky tak inscenátoři rezignovali na nápodobu řeckého divadelního prostoru a vrátili se k obvyklé moderní úpravě jeviště. Partie chóru byly recitovány střídavě čtyřmi jeho náčelníky. Herectví protagonistů bylo deklamační a Vojta Slukov v titulní roli byl v recenzích opakovaně chválen za mistrný výkon - podle M. A. Šimáčka byla role Oidipa "nejvyšší bod na jeho umělecké dráze."Recenzenti ocenili také rozestavení a pohyby členů chóru, kteří se seskupovali do malebných živých obrazů. Kritizován byl však málo srozumitelný překlad J. Končinského. Takřka všichni recenzenti se shodli na prvenství Oidipa před Antigonou a na tom, že tato tragédie je divákovi přístupnější - ať už pro vhodnější scénické řešení, či kvůli větší dramatické síle. O mohutném dojmu se zmiňuje např. Vrchlický: "Zdrcen, jakoby se naň převalila hora, opouští divák hlediště po premiéře Oidipa krále. […] Maně vzpomíná na Antigonu. Klidnější její celek tlumen ještě melodickou hudbou, toť byla čirá idyla míru a něhy oproti tomuto krvavému, obrovskému dramatu." DČ
V 1. patře bočního štítu budovy je v klasicistní nice umístěna alegorická socha v životní velikosti zobrazující ženu v kontra postu, oděnou do volné splývavé drapérie. V pozvednuté pravé ruce drží květinový věneček. Levou rukou u těla přidržuje šaty a další atribut. Není vyloučeno, že socha představuje Flóru. Přepsat podle sebe. and Tomáš Skalík, Sochařské dílo v Opavě mezi lety 1800 - 2000 (Bakalářská práce, Slezská univerzita v Opavě), č. 16