Karel Dostal je v literatuře označován za režiséra s výrazným citem pro klasický tvar (viz např. Srba 2014). Ve své tvorbě byl rozkročen mezi inscenováním nejaktuálnějšího moderního dramatu a klasické kusy (zejména francouzská a německá dramata).Karel Dostal se také řadí k českým režisérům, kteří antickou tragédii režírovali nejčastěji: celkem vytvořil 5 inscenací antické tragédie. Antigona z r. 1925 je první z těchto inscenací.Inscenační tvar prozrazuje, že Karel Dostal se pokoušel formulovat si výrazové prostředky, které v dalších inscenacích dále kultivoval a rozvíjel. Antigonu nelze považovat za jednoznačný Dostalův úspěch. Recenzenti byli z výsledku rozpačití. Jen částečně se dá tento pocit přičíst malé zkušenosti s inscenováním antického dramatu (které prozrazuje např. i Engelmüllerova stať) či Dostalovu bezpochyby nezvyklému pojetí antického tématu (alespoň co se týče českého kontextu). Mezi znejistěné kritiky totiž patřil i bezpochyby poučený Otakar Fischer, v oněch letech překladatel Nietzscheových spisů, jemuž v r. 1923 vyšlo Zrození tragédie z ducha hudby. Jeho poznámky k nedostatečně propracované interpretaci sboru, která zůstala pouze u vnějškového zdynamizování, nelze proto zlehčovat. Karel Dostal pojal Antigonu expresionisticky, a to ve všech složkách jevištního výrazu. Scénu uzpůsobil tak, aby byla v každém okamžiku zaplněna jevištím ruchem. Na scéně vidíme dvě geometricky pojaté trojrozměrné architektonické struktury, jež umožňují hercům v antikizujících kostýmech pohybovat se v kukátkovém prostoru nejen po horizontálách, ale i vertikálách: objekt po levé straně je určen pro patnáctičlenný sbor starců, objekt ve středu scény je pak navíc opatřen dveřním otvorem a může tak naznačovat vchod do paláce nebo odkazovat i k Antigonině hrobce. Scéna je i jinak členěná nízkými stupni, čímž režisér zdůrazňuje každý hercův pohyb po jevišti, dodává mu expresivitu. V zadním plánu jeviště visí pestrobarevné (fialové, rudé a zelené) drapérie, které na jedné straně byly v té době již zaužívaným divadelním prostředkem (jak znaveně konstatuje Karel Engelmüller), na straně druhé jsou to právě výrazné barvy, které působily na některé recenzenty tak nezvykle - a především prostřednictvím těchto velkých barevných ploch se Karlu Dostalovi podařilo popřít obraz "bílé antiky" a nahradit jej antikou živelnou, životnou, plnou emocí a vášní (recenzent Cassius zřejmě rovněž překvapen a používá slova jako " vzrušující plnobarevné plochy, prudké jemnosvity, vášnivý Orient spíš než R?ecko Dionysovo a Bakchovo.") K tomuto efektu pak přispěla i práce s barevnými reflektory, jež jeviště dále rozpohybovávají. Dynamicky je pojat i herecký projev. Ten je založen na pečlivé úpravě textu, která nespočívala v rozměrných škrtech a přesunech kusů textu, nýbrž v drobných úpravách směřujících k většímu spádu děje, větší expresivitě, ale také srozumitelnosti. V první části tragédie se téměř neškrtá, naopak větší pasáže textu jsou vynechány ve druhé části, takže děj spěje ke katastrofé až šíleným tempem. Závěrečné výjevy jsou masivně proškrtány, aby Kreón byl nucen koncentrovat své zoufalství do jediného výkřiku.Antigonina role naopak krácena nebyla, stala se z ní tak postava dominující jevišti nejvíce odstíny projevu, které vzhledem k ostatním dynamizujícím změnám působí jako zpomalení děje a zniternění. Vzhledem k Antigonině úloze a úkolu, který si předsevzala, znamená toto nahlédnutí do nitra postavy možná až nepříjemný pohled. Leopolda Dostalová využila možností, které text skýtá a svou postavu vybavila výbuchy vášně, posedlostí utrpením, a až chorobnou přecitlivělostí, jak její herecký projev charakterizují recenzenti. Upozorňují také na umění zdůraznit protiklady v nitru postavy, kdy střídá polohy zdrženlivosti a racionálního jednání, vykreslované jakoby "ušlechtilými tahy" (Engelmüller), s polohami energického fyzického projevu, kdy se všechno nahromaděné vnitřní napětí uvolní v divokém a až tělesném výkřiku bolesti.Zatímco Ferdinand Stiebitz vykládá v časopise Národní a Stavovské divadlo konflikt Antigony de facto jako souboj dobra se zlem, Karel Dostal tento konflikt nelíčí jako konflikt prvoplánový. Utrpení obou jeho postav odporuje představě o morálním Antigonině vítězství nad Kreontem, který je jí ve výsledku roven právě trýzní, již zažívá nad svými mrtvými. Karel Dostal touto interpretací otevírá své pojetí řecké tragédie jako obrazu dionýského pesimismu, který rozvine za další dva roky ve svých Bakchantkách. Zvláštním způsobem vyvrcholí toto vidění světa v jeho Oresteie z r. 1947, která tak ostře popře společenský optimismus po osvobození.AS
Faidra se odehrávala v dekoracích vytvořených Vlastislavem Hofmanem. Pro inscenaci navrhnul vytříbeně elegantní dekoraci tvořenou světlými a tmavšími štíhlými kanelovanými sloupy, jež se po pauze přeskupily. Scénické prostředí bylo dále proměňováno různě intenzivním světlem. V posledním dějství také sloupy zprůsvitněly a zabarvily se do fialova, čímž scéna nabyla přízračného nádechu.Podobnou funkci, jakou měla dekorace, zastávaly i kostýmy. Žádný z recenzentů se o kostýmech nezmiňuje, a tak usuzujeme, že jednoduché anticipující kostýmy byly i barevností uměřené, aby neodpoutávaly pozornost od jevištního děje.Karel Dostal cizeloval inscenaci promyšlenou úpravou textu a zaměřoval se i na projev každého jednotlivého herce, a to jak po stránce interpretační, tak i na technickou dokonalost deklamace. Recenzenti upozorňují na emoční uvěřitelnost v projevu herců, jejichž projev zůstává moderní i tragicky naléhavý. Největší prostor byl v inscenaci věnován Faidře a postupnému odkrývání jejího nitra, a také recenzenti nejvýše hodnotí její výkon, přestože si všímají nebývale kvalitního výkonu také ostatních herců a jejich dokonalé souhry. Postavu Faidry propracovala Dostalová do nejmenších detailů, vytvořila z ní vášnivou, vnitřně rozporuplnou bytost, rozmarnou a schopnou rychlých emočních proměn, od zoufalství přes hněv k sebespalující žárlivosti. Proti tomuto uragánu na jevišti stojí Hippolytos, mladicky naivní a oddaný svým ideálům, které nakonec způsobují jeho konec.Karel Dostal se v inscenaci soustředil především na lidskou sféru konfliktu mezi vášnivou a nespoutanými emocemi ovládanou Faidrou, jejíž vnitřní celistvost podléhá postupně erozi, a Hippolytem, který se snaží udržet si vnitřní integritu a ve své chlapecké nezralosti nedokáže prohlédnout úskok. Politická linie příběhu, stejně jako rovina metafyzická v této interpretaci zůstává potlačena.Jakkoli tato inscenace nenabídla žádné převratné podání konfliktu v Racinově dramatu, považovali ji recenzenti v té době za výjimečnou především po estetické stránce: za prvé pro výjimečně kvalitní Hofmanovo výtvarné zpracování, jež na sebe neupozorňovalo, ale podporovalo intenzitu jevištního vyjádření zápletky. Za druhé šlo o inscenaci hodnocenou vysoko pro výjimečně pečlivou práci s herci, kteří sice provedli své postavy technicky dokonale (jevištní deklamace verše je dávnou bolestí českého herectví, kterou ve Faidře překonali), ale zároveň je naplnili uvěřitelným a bohatým i konzistentním vnitřním životem. AS
Žena zahalená v drapérii s věncem v ruce. Na vrcholu náhrobku urna., http://epa.oszk.hu/00000/00003/00020/adat012.htm (13. 06. 2006), and Žena zahalená drapérií je v Evropě velmi častým motivem novoklasicistní náhrobní plastiky po roce 1800. Původem je postava plačky dědictvím antického Řecka, nalezneme je na stélách nebo pohřebních malovaných vázách. Urna, podobně jako sarkofág, je připomínkou starověké nádoby na popel zemřelého. V průběhu 18. století se objevuje jako meditační objekt, nejčastěji v souvislosti se ženskou postavou. V kontextu umění 19. století může tvarem připomínat i vázu na květiny, je to jeden z nejčastějších motivů sochařského náhrobku novoklasicismu. Velenczei Hauszmann Alajos (1847-1926) byl architekt a univerzitní profesor.
Révay Mór János /Rosenberg; Révai/ (1860 - 1926) byl politik a publicista. Náhrobek v podobě antické stély s reliéfem, sedící mužská postava, v ruce drží knihu, za ní stojící žena v drapérii, v ruce drží květinu, na štítě latinský nápis., http://epa.oszk.hu/00000/00003/00020/adat054.htm (13.06.2006), and Atributy jsou připomínkou poslání politika.
Ilustrace ke Kaleidoskopu. Kompozice s motivy známých antických památek - keramika, socha, architektura., Bydžovská - Srp 2006, s.17, obr.7., and Ve 20.-30.tých letech měly antické architektonické řády, ruiny a sochy značný ohlas ve scénografii i grafickém umění, například v knižní ilustraci. Ve dvacátých letech Šíma publikoval v Rozpravách Aventina své postřehy z Paříže - Kaleidoskop, kde kresebně uplatnil motivy antických památek.
Průčelí s alegorickou sochařskou výzdobou: postava sedícího nahého muže - a postava sedící nahé ženy s draspérií kolem těla, v pravé ruce roh hojnosti. and Poche 1978#, 411-414.