Enkaustika na plátně, na zadní straně opatřeno štítkem: Sbírky Mojmíra Helceleta čís.9394. Figurální scéna v krajině. Zleva sedící postava mladíka (Paris), za ním stojí Merkur. Paris podává jablko Venuši, u jejích nohou stojí malý Amor. V pravé části obrazové plochy další dvě bohyně (Minerva, Juno) se svými atributy., Aukční dům Zezula, aukce č. 24., and Hlavním zdrojem poučení o Paridově soudu bylo shrnutí příběhu v Bájích (Fabulae) připisovaných neprávem Hyginovi (fab. 92) a podrobné Ovidiovo vylíčení Paridova setkáni s bohyněmi v Ovidiových Listech milostných (her. 6, 53-88). Téma je zpracováno podle tradičního ikonografického schematu.
Režisér Karel Dostal v této inscenaci stylově navazuje na svou Antigonu z předchozí sezóny. Také zde tvoří osobitou variaci na konvenční winckelmannovské pojetí antiky. Tíživá atmosféra a bohoslužebná velebnost Sofokleovy hry se proměňuje v naléhavě živé výjevy odehrávající se ve slunném dni (prospekt tvoří blankytná obloha s jemným bílým obláčkem) a v lehkých světlých architekturách před korintským palácem. V tomto prostoru se pohybují rovněž docela jinak modelované postavy, nežli v předchozí inscenaci: plasticky modelované, plné vnitřní dynamiky, napětí a vnitřního pohybu, s ohebnou a živou motorikou. Podobně spontánně, svěže a nehledaně působilo i aranžmá sboru mladých dívek oblečených do splývavých tmavých říz se světlým závojem, pružně a měkce se pohybujících po scéně. Lahodně recitují a projevují vstřícnou měkkost mládí i ve vztahu k Médeie. Aby se výkon sboru nerozpadl na množství jednotlivých "roliček", byl sjednocen společnou recitací, jež byla podložena hudbou Miroslava Ponce.Postavy se na základě hereckého pojetí role dělí do dvou skupin - na generaci starých a mladých. "Staří" v této inscenaci (především Kreón Karla Dostala a Chůva Leopoldy Dostalové) působí mohutným dojmem, jejich projev je založen na velebné deklamaci a úspornosti pohybu. Mladí naopak dávají průchod emocím, herci své pojetí postav zniterňují a vnitřní napětí ihned nachází odezvu v jejich emočně-motorickém aparátu. Oproti přímočarému pojetí postav a konfliktu v Antigoně zde nalézáme komplexněji pojaté charaktery. Zvlášť bývá vyzdvihována práce Jiřího Dohnala v roli Iásona. Na jedné straně sebevědomý, společensky protřelý Iásón velkých gest a okázalých postojů, snaživě se aranžující do úlohy mytického hrdiny, na straně druhé starostlivý otec láskyplně objímající své děti. Soukromá a veřejná tvář tohoto muže splynula v závěru v obraz zoufalého hněvu a prožitku nejbolestnějšího utrpení. Dobové ohlasy na výkon Olgy Scheinpflugové se liší - zdá se, že zamýšlené dílo se jí nezdařilo vytvořit dostatečně jasně a sdílně. Svou Médeiu však budovala jako ženu vnitřně rozjitřenou, zrající od pudové vášnivé nenávisti k vážnému a racionálně odůvodněnému rozhodnutí. Tato Médeia se nesžírá vnitřním napětím a nenávistí. Scheinpflugová ji pojala jako ženu emotivní a impulsivní. Její projev je rozvlněný snad až k přebujelosti: onen kritikou opovrhovaný šelmovitý pohyb, (přespříliš) rozvinutá gestika, vypjatý hlasový projev charakteristický zpěvavě naříkavou intonací je teprve poté, co se rozhodne ke svému činu vystřídán rozhodností a klidem, který je korunován efektním závěrem: v této inscenaci Médeia skutečně odlétá na okřídleném voze taženém dvěma draky (nedochovala se bohužel fotografie).AS