Search

Start Over Rights autorská práva www.olympos.cz Date 1980 to 1984

5. Ifigenie v Aulidě /

Creator:
Euripidés,
Description:
Stručný popis inscenace: Na úzkém jevišti Divadla Na Zábradlí bylo vystavěno schodiště z hrubě opracovaných prken a tyčí, které zabíralo téměř celou šíři scény a jeho horní plošina mizela za horizont. Po jeho stranách sice postavy mohly na scénu vstupovat nebo z ní odcházet, ale musely se vyhnout schodištním podpěrám. Na levé straně jeviště dále visela režná plátna, snad upomínky na lodní plachty. Jan Kačer se rozhodl neaktualizovat hru ani pomocí kostýmů. Tuniky herců byly vyrobeny z nebělených látek, Agamemnonův a Klytaiméstřin plášť byl pak v zemitých barvách. Chór aulidských žen je celý v černém. Herci byli obuti do jednoduchých opánků. Inscenace nevyužívala scénické hudby, pouze v okamžicích předtuch, neblahých očekávání se ozýval zvláštní reprodukovaný zvuk jakéhosi skřípění a nářku. V té chvíli také herci na jevišti strnuli, zírali před sebe a do obličeje jim svítilo světlo (se kterým se nepracuje “realisticky”, tma a světlo se mění s ohledem k atmosféře na jevišti). Veškerá další hudebnost je jen dílem lidského hlasu: zpěvavý přednes sborových písní, zpěvavě také začne svůj nářek Ífigenie. Mnohem výraznější nežli poměrně uměřená výtvarná či akustická stránka inscenace byla její složka herecká. Herci se vesměs vyhýbají drobnohledné psychologizaci a volí jednoduchá, jasně čitelná gesta, mimiku a pohyby, jimiž sdělují své niterné stavy. V okamžicích důležitých rozhodnutí a vnitřní proměny pak volí pohyby a gesta až hieratická a odkazující k náboženskému kultu (ruce zvednuté v gestu oranta, prosebné pokleknutí u nohou). Již Hana Borková vytvořila analýzu herectví Jany Preissové v roli Klytaiméstry, ženy, která se na jevišti z nesmělé ženy ztracené ve vojenském ležení mění v manželku, panovnici, aby se nakonec stala rozhodnou matkou hájící své dítě, jež nakonec musí doprovodit na smrt. Pro Preissovou je typická výrazná a hbitá, proměnlivá gestikulace stejně jako bohatý hlasový projev, od zpěvavého nářku, který nesklouzne k psychologizujícímu štkaní, ale zůstává až hudebně stylizovaný, po skromný a tichý šepot, když propouští svou dceru. O nic méně plastický však není ani projev Františka Husáka (Agamemnon). Volí si spíše polohu vnějšího znázornění emoce a maximální výraznosti. Jeho hra je tak založena na prudkých kontrastech: proti hlasovému a pohybovému ztišení stojí prudký pohyb a gesto a hlasitý, vypjatý přednes, přechod ze šepotu v křik. Právě práce s hlasem ovládá celou jeho úlohu, je to vladař, jehož každý čin je veřejný, a proto promlouvá nejen ke svým příbuzným, nýbrž vždy zároveň i ke svým poddaným. V okamžicích, kdy se setkává se svou dcerou, se tak uchyluje do ústraní (k pravému portálu scény), aby na okamžik přestal být vladařem a velitelem výpravy. Podobně si počíná také Jan Přeučil (Meneláos). Jeho Meneláos není bojovník, který zmoudřel a přestal trvat na své pomstě nevěrné manželce, když poznal cenu pomsty (život mladé dívky). Je to vychytralý intrikán, který svého dosahuje úskokem a přetvářkou. Je pomstou naopak posedlý a ví, jak svého bratra dostrkat tam, kde ho potřebuje mít. Meneláos zaujímá pózy, když dutě řeční k vojsku, naparuje se na schodišti, zvedá ruce jako příslib vítězství. Pouze Achilleus (Vladimír Dlouhý) se rozhodne Ífigenie zastat. Dlouhého Achilleus dostane sice ve hře jen málo prostoru, herec ale dokáže svou postavu propracovat do nejmenšího detailu a tak vybuduje velmi životné dílo. Achilleus je sotva dospělý mladík, který by si rád zakládal na své mužské cti: na scénu vstupuje podobně jako předtím Meneláos a Klytaiméstra s Ífigenií shora. Přitom používá řečnická gesta a promlouvá ve stejné rétorické póze jako ostatní dva velitelé. Když jeho úloha na Klytaiméstru nepůsobí, zacloumá jím bezradný vztek, který konečně působí jako pravý. Klytaiméstra jej přitahuje, Achilleus se pokouší ji pohladit a počínat si jako voják - svůdce žen, ale jakmile se dozví, kdo Klytaiméstra je, vrhne na ni provinilý pohled jako malý chlapec, couvá. Při objasnění svého postoje k problému se snaží zůstat důstojný, ale přesto občas jeho slovy probleskuje trucovitý tón, dokonce si dupne. Nakonec sbírá svou hrdost, horečně plánuje a „mužsky” řeční. Když jej později pronásleduje řecké vojsko a Achilleus není schopen splnit daný slib, vidíme jen bezmocného mladíka se svěšenýma prázdnýma rukama, údivem v očích. Simona Vrbická je sotva dospělá Ífigenie, spíše vylekaná představou svatby a manželství. Ráda uposlechne výzvy, aby se skryla mužským očím. Když se doslechne, že Achilleus je na cestě, chce se před ním skrýt. Radostně vítá otce, její radost ji spíše tiše rozzáří, nepropuká v hlasitý jásot. Ífigeniina bezmoc, slabost a zranitelnost se nejprve naplno projevuje, když Klytaiméstra a Agamemnon vedou spor o její osud. Ífigenie je na jevišti mlčky přítomna a je zmítána jejich sporem jako předmět, přehazují si ji jako zboží, tahají se o ni. Nejjímavěji nakonec působí, když se, opět mlčky, nechá připravit na smrt. Je omyta, zavinuta od prsou ke kolenům do pásu rudé látky a pokropena očistnou vodou. Na hlavu jí aulidské ženy vkládají květinový vínek. To vše se děje za něžného zpěvu. Mohutný Talthybios (Oldřich Vlach) přichází s provazem a naučenými pohyby ji nezúčastněně spoutá, jako by si ani nevšiml, že tentokrát nespoutává obětní jalovici. Ífigenie leží s holými údy spoutaná na jevišti. Ženy s pochodněmi okolo ní zatančí kruhový tanec. Talthybios jí sejme bílý vínek, přehodí si ji přes rameno, Ífigenii se rozpustí vlasy. Talthybios ji hodí na jeden z horních schodů. Ženy ji zastoupí, takže Ífigenii již nevidíme. Talthybios hřímá k vojsku o zázračné události na Artemidině oltáři a o tom, že příznivý vítr umožňuje vyplout k Tróji. Na jevišti opravdu vane vítr a v něm křepčí Talthybios, Agamemnón a Meneláos zpitý touhou po pomstě a další vojáci. Na okamžik se rozpoutalo šílenství. Když skončilo, scéna potemní a slyšíme zpěv chóru, který se táže opakováním několika slok chórové písně začínající slovy: „Kde je ostych, kam poděl se stud?”. Poslední slova patří Klytaiméstřinu hlasu, který oslovuje Ífigenii a zoufale zvolá “jak bych se neměla bát, že to všecko je zase výmysl, lež?!” Inscenace tedy vrcholí Klytaiméstřinou pochybností a ženskou bezradností v zuřící válce. Dramaturgie radikálně zkrátila závěr, v němž Agamemnón potvrzuje Talthybiovu zprávu o tom, jakým způsobem přijala Artemis oběť řeckého vojska. Vzniká tak inscenace, která na rozdíl od Eurípidovy hry obvykle badateli vykládané jako manifestace řeckého vlastenectví zaujímá k politickým machinacím mocných výrazně kritický postoj. Řád světa se tu nakonec zcela rozpadá, vítr, který tu vane, neudává správný směr. Všichni jsou jím zmítáni a ztrácejí se v šíleném reji.Lidský život není obětován vlasti a spravedlnosti, jak se sama oběť přesvědčuje, ve skutečnosti je zmařen nadarmo, aby si mocní mohli ventilovat své agresivní pudy a ukojili svou posedlost pomstou. AS
Rights:
autorská práva www.olympos.cz

6. Ifigenie v Aulidě /

Creator:
Euripidés,
Description:
Popis inscenace: Ifa 1982 KačerVe Státním divadle Ostrava bylo Eurípidovo drama inscenováno v moderní době poprvé, tedy v české premiéře. Jan Kačer si k tomu z několika ostravských jevišť vybral komorní scénu Loutkového divadla, čímž se na jedné straně vyhnul nebezpečí hluchého patosu často spojovaného s inscenacemi antického dramatu, na straně druhé umožnil divákům bližší kontakt s herci, jak sám přiznává v drobném rozhovoru (Svobodné slovo, viz bibliografii k inscenaci). Totéž oceňují i někteří recenzenti (sl v Nové svobodě). Z materiálů vyplývá, že se představa o úpravě jevištního prostoru postupně během přípravy inscenace měnila. Na původním návrhu nalézáme mnoho objektů, které se v této inscenaci nakonec neobjevily (zato se objeví v pozdějších Kačerových zpracováních téhož dramatu: http://vis.idu.cz/ProductionDetail.aspx?perf=14684&mode=0&tab=photo). Z tohoto návrhu zbyl jediný prvek, a to schody v prostředku scény. Zatímco však jde v návrhu o vratké dřevěné schůdky vedoucí na jakousi šibenici, na jevišti se nakonec objevilo mohutné schodiště jako z mykénských kamenných kvádrů, vedoucí daleko do výšin, zatímco na svém úpatí byla zanořena do podlahy. Okolo něj pak již jen pluly bílé obláčky na modrém horizontu. Kostýmní výtvarník zvolil pro všechny postavy archaizující styl oděvů, pouze vladařskému rodu (tedy i Klytaiméstře a Achilleovi) pod svrchní pláště a podobné tkaniny oblékl černé kalhoty a saka s vojenskými prvky (lampasy na kalhotech a prýmky na ramenou). Kostýmy působí poněkud karnevalově vyzývavě. Poukazuje se tím možná k válce jako nebezpečné hře dospělých mužů, jejíž následky ovšem zasahují celý okolní svět. Klytaiméstře pak dlouhou sukni nechal výtvarník olemovat stejnou světlou látkou, jaká byla použita na pánské lampasy. Tento aktualizující detail nebyl některými recenzenty hodnocen kladně (Šárka Kosková v Ostravském kulturním měsíčníku). Ženy, především Klytaiméstra, ale i členky sboru a do určité chvíle také Ífigenie, jsou ozdobeny archaizujícími šperky a diadémy. Základem mužských kostýmů je tedy tmavá barva doplněná o svrchní pláště z hrubé látky nejspíše v zemitých barvách. Ty jsou použity také pro kostýmy sboru. Jedině Ífigenie a její malý bratříček Orestés vstupují na jeviště v čistých bílých oděvech. V této dosti střídmé výpravě o to více vynikalo umění ostravských herců. Jan Kačer se především rozhodl pro tančící a zpívající sbor, pro nějž upravil boční plošiny na jevišti. Herci se pohybují v okolí mohutně působícího schodiště a každý z nich je ve svém jednání jasně motivován. V centru pozornosti se ocitá slabošsky nerozhodný Agamemnon. Sváří se v něm láska k dceři, ale na druhé straně je až smyslně přitahován dobyvačným tažením (jak píše Roman Císař v Nové svobodě). Po jevišti se pohybuje spíše jako zlomený muž – několikrát ho zastihujeme s obličejem v dlaních, sedícího, nebo jak se schýlený opírá rukou o boční portál scény. K obětování dcery jej ponouká vychytralý Meneláos, posedlý touhou po pomstě a ochotný vynaložit za tím cílem vše, lidské životy nevyjímaje. Achilles postupně rezignuje na pózu významného muže a velkého reka, uraženého ve své ješitnosti. V závěru hry na scéně zůstává jen zmatený mládeneček. Ženský svět vzhledem k právě popsaným mužským postojům působí mnohem sympatičtěji a upřímněji. Klytaiméstra sice na jeviště vstupuje jako hrdá panovnice a počíná si jako pyšná matka, opouští je ale jako žena zmítaná bolestí a nejistotou (kterou vyjadřuje i nápis na pravé straně jeviště: “Kéž to všechno je jinak.” Ífigenie v bílé čelence s korálky zjišťuje jen velmi zvolna, jaký osud ji ve skutečnosti čeká. Z čisté dívky prostých pohybů i jasné tváře se mění v dospělou ženu poznáním trpké pravdy o tom, co s ní její otec zamýšlí – M. Logojdová v této roli působí jako bytost, která dozrává skrze kruté zmoudření a odevzdává se, protože poznala, že není jiné cesty. Druhá představitelka, Monika Hálová, působí jako dívka, jíž z tváře nikdy nemizí údiv nad bezcitným okolím. Její hrdá odevzdanost spočívá ve vědomí, že ona do své oběti vkládá všechnu svou upřímnost a čistotu (viz foto xy). Inscenace byla některými recenzenty vnímána jako komentář k zostřené politické situaci a rétorice studené války (sl v Nové svobodě). Z tohoto hlediska pak byla zdůrazňována především posedlost vládců bojem, ke kterému jsou ochotni zneužít nevinné děti, a dokonce je obětovat. Režisér však rozpolceného Agamemnóna nepojímal jako prostého slabocha, který se dá snadno zmanipulovat. Agamemnón se jistě snaží svou rodinu uchránit, přestože se i on sám utíká ke své ženě, aby zakusil pocit bezpečí. Jeho rodinu ohrožuje nebezpečí z okolního světa a on stojí přesně na hranici mezi ním a nitrem své rodiny. V jednom okamžiku Ífigenie a Klytaiméstra choulí k sobě a on se marně snaží dostat se také do tohoto objetí. Nad touto trojicí se pak zlověstně tyčí temná Meneláova postava (foto). AS
Rights:
autorská práva www.olympos.cz