?Inscenace je zasazena do luxusní a reprezentativní pracovny moderního vládce, kde dominuje černá barva. Oidipus je sebevědomý a arogantní státník, který nemá žádný kontakt se svým lidem a který závažné prohlášení pronese v televizi. Chór tvoří jeho dva poradci či náměstci, muž a žena. Mezi jednotlivými obrazy mění kulisy jakási uklízecí četa, která zde zároveň přemisťuje igelitové pytle s odpadem ze zamořených Théb. Výraznou roli zastává v tomto pojetí také Iokasté, jakási dominantní matka spjatá s osudem svého syna, která se podvědomě snaží uplatnit vliv, který matka na syna mívá. ?Spolu s Oidipovým sebepoznáním se postupně scéna proměňuje z černé současnosti do bílé antiky. Návrat Oidipa k sobě samému je dokončen výrazným posledním obrazem, v němž nahý Oidipús leží schoulen v poloze plodu v matčině lůně na prázdné scéně. DČ AS
Résumé: Rajmontova Oresteia v Národním divadle je příkladem velmi konzervativního ztvárnění antiky, vycházející z tradic romantického divadla. Scéna i kostýmy, inspirované mykénskou kulturou, byly velmi konkrétní a realistické (na hrobě je skutečná hlína a ve studánce skutečná voda). Tomu však neodpovídal způsob herectví: Radmila Hrdinová upozornila ve své recenzi na nejednotnost a roztříštěnost hereckých projevů, které se pohybovaly na široké škále poloh - od psychologické až po civilní. Nutno však upozornit na vynikající výkon Taťjany Medvecké v roli Klytaiméstry. Medvecká působila sošně a archaicky, postavu hrála, a zároveň se nad ni povznášela a svým projevem ji komentovala. ?Oresteiu pro tuto inscenaci přeložili religionista M. Havrda, který pořídil filologický překlad, a básník P. Borkovec (stejní autoři přeložili společně Krále Oidipa pro Pitínského inscenaci). Překlad se snaží postihnout básnické kvality originálu a jeho složitou metaforiku a převést je do plynné, srozumitelné češtiny, ale ve skutečnosti není k divákovi příliš ohleduplný. Zahlcuje ho množstvím mytologických detailů a narážek, které divák není schopen při jediném poslechu v divadle dekódovat (kolik dnešních návštěvníků divadel asi ví, kdo je to Loxias, Paján nebo co je Ílion?). Nový překlad Havrdy a Borkovce je bohužel zahlcen mytologickými odkazy, a ocení jej tedy pouze jen malá část obecenstva znalá těchto souvislostí. ?Přesto, nebo možná právě proto, že byl režisér poučen o všech možných výkladech textu, hlavně filozofických a religionistických, byla inscenace nakonec intelektuálně přetížená a poselství Orestei se někde v této učenosti ztratilo.DČ